IV.ÚS 611/2000
V PLATNOSTI- KS Ostrava 22 Ca 169/2000-11
- ÚS IV.ÚS 611/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost soukromé školy, která se proti rozhodnutí správního soudu bránila zastavení soudního řízení o námitkách proti kontrolnímu nálezu. Soud uvedl, že stěžovatelka netvrdila, že její práva byly již porušeny, ale pouze předpokládala možné budoucí důsledky. Protože ústavní stížnost může být podána pouze proti aktuálnímu porušení práva, ne proti hypotetickému riziku, nebyla stížnost oprávněna. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
IV. ÚS 611/2000 Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2001 ve věci ústavní stížnosti Soukromé základní školy A., s. r. o., zastoupené JUDr. P.D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2000, čj. 22 Ca 169/2000-11, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 250d odst. 3 občanského soudního řádu, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky s odůvodněním, že žaloba směřuje proti rozhodnutím správního orgánu, jež nemohou být předmětem soudního přezkumu, stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu, že žalobou napadené rozhodnutí ředitele Školského úřadu v Přerově není rozhodnutím o právech a povinnostech fyzické nebo právnické osoby a v ústavní stížnosti uvádí, že její práva by být porušena mohla, neboť na základě negativních zjištění v kontrolním nálezu školského úřadu by např. mohlo být zahájeno řízení podle § 13c zákona ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, a mohla by být vyřazena ze sítě škol, předškolních a školských zařízení nebo by Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR mohlo odstoupit od smluv o poskytování dotace soukromým školám, poskytovaných v současné době podle ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, což by znamenalo ohrožení její činnosti. To, že proti usnesení správního soudu o zastavení řízení není podle ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř. přípustný žádný opravný prostředek, představuje podle stěžovatelky porušení práva na soudní ochranu, a proto s ústavní stížností, ve které navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, spojila i návrh na zrušení citovaného ustanovení o. s. ř. s tím, že institut zastavení řízení by měl být v takovýchto případech nahrazen meritorním rozsudkem s možností použití opravných prostředků. S ohledem na tento návrh senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Usnesením ze 2. února 2001, čj. Pl.ÚS 4/01-8, Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení § 250d odst. 3 o. s. ř. podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) a ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., když konstatoval, že ohledně návrhu na zrušení citovaného ustanovení již Ústavní soud jedná (sp. zn. Pl.ÚS 16/99), což znamená, že projednání návrhu stěžovatelky brání procesní překážka litispendence. Ze spisu Školského úřadu v Přerově, vedeného k rozhodnutí ze dne 25. 1. 2000, čj. 8266/99, a ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 169/2000, Ústavní soud zjistil, že Školský úřad v Přerově provedl u stěžovatelky kontrolu efektivnosti hospodaření s finančními prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu. Stěžovatelka podala proti protokolu námitky, týkající se jeho obsahu, které nebyly shledány jako důvodné (rozhodnutí Školského úřadu v Přerově ze dne 6. 12. 1999, čj. 7736/99), a proto se odvolala i proti tomuto rozhodnutí o námitkách. Rozhodnutím ze dne 23.12.1999, čj. 8266/1999/Pav., ředitel Školského úřadu v Přerově jedné z námitek vyhověl částečně, ostatním nevyhověl. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou podanou podle hlavy druhé části páté o. s. ř. a domáhala se zrušení části rozhodnutí, v žalobě blíže specifikovaných, s odůvodněním, že školský úřad vyžadoval další doklady a kontroloval účetnictví stěžovatelky nad rámec svých oprávnění daných zákonem ČNR č. 564/1990 Sb., že stěžovatelka nebyla povinna tyto doklady předkládat a že negativní zjištění v kontrolním nálezu ji poškozují v jejích právech, neboť by mohla být důvodem k případnému budoucímu vyřazení ze sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení, nebo neposkytování dotace soukromé škole. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že na řízení o námitkách kontrolované osoby proti protokolu o kontrolním zjištění se nevztahuje správní řád (jde o řízení podle ustanovení § 18 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole) a že rozhodnutí kontrolního pracovníka o těchto námitkách a rozhodnutí vedoucího kontrolního orgánu o odvolání proti němu by podléhala přezkoumání soudem jen tehdy, jestliže by jimi bylo rozhodováno o právech a povinnostech fyzické nebo právnické osoby, a to tak, že by oprávnění nebo povinnosti této osoby zakládala, měnila nebo rušila, o což se v daném případě nejednalo, a proto jsou tato rozhodnutí z přezkumné činnosti soudu podle ustanovení § 248 odst. 1 o. s. ř. vyloučena. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavněprávní argumentace o porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny je vystavěna na tvrzení, že v důsledku negativních zjištění v kontrolním nálezu Školského úřadu v Přerově by mohlo v budoucnu dojít ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k některým krokům, které by mohly mít na stěžovatelku negativní dopad, že tato tvrzení by si zasloužila věcné projednání správním soudem a že absence možnosti podat proti rozhodnutí o zastavení soudního řízení opravný prostředek je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Charakter zásahu orgánu veřejné moci velmi úzce souvisí s rozhodováním Ústavního soudu, který buďto napadené rozhodnutí zruší, nebo zakáže příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval a přikáže mu, aby obnovil, pokud je to možné, stav před porušením. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, což v projednávaném případě tomu však není. Stěžovatelka netvrdí, že ke konkrétnímu ohrožení již došlo, nýbrž demonstruje, co by nastat mohlo, a správní žalobou usiluje možným negativním důsledkům do budoucna zabránit. Relevantní důvod k zásahu Ústavního soudu není možno založit na hypotetických předpokladech o porušení základních práv pro futuro, a protože stěžovatelka netvrdí, že její práva byla porušena již rozhodnutími orgánů veřejné správy, když ani v petitu ústavní stížnosti je nenavrhuje ke zrušení, lze mít za to, že k zásahu do jejích ústavně zaručených práv nedošlo. Vzhledem k těmto skutečnostem lze mít za to, že ústavní stížnost byla podána osobou neoprávněnou, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 11. července 2001 JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.