IV.ÚS 616/07
V PLATNOSTI- MS Praha 34 C 113/2003-70
- VS Praha 1 Co 262/2006-83
- ÚS IV.ÚS 616/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána předčasně, před rozhodnutím vyššího soudu. Soud upozornil, že stěžovatelé musí vyčerpat všechny procesní prostředky, včetně dovolání, před podáním ústavní stížnosti. Podání ústavní stížnosti souběžně s dovoláním není právně nutné a může vést k nesprávnému pochopení lhůty. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelů S. S. a D. S., zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 22, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č.j. 1 Co 262/2006-83, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, č.j. 34 C 113/2003-70, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 8. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatelů byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti určené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), po stránce materiální pak v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše předestřeného vyplývá, že stanovuje-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud bránit realizaci této pravomoci tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud však stěžovatel možnosti podat dovolání využije, potom běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá nepřípustnost dovolání pro absenci zásadního právního významu, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována. Z obsahu ústavní stížnosti stěžovatelů, stejně jako ze sdělení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR"), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný, jelikož lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a proti napadeným rozhodnutím počne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ostatně z toho, že stěžovatelé podali dovolání, je možno usuzovat, že se sami domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a ústavní stížnost stěžovatelů je tedy podána předčasně. Odmítnutí projednávané ústavní stížnosti však stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť nevyhoví-li Nejvyšší soud ČR jejich dovolání, budou oni moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit taktéž průběh a výsledky dovolacího řízení. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2007 Michaela Židlická soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.