IV.ÚS 621/2000
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její návrhy byly zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se zaváděl do výkladu ustanovení advokátního tarifu, který nevyvolává ústavní porušení. Soud se nezabýval výkladem občanského práva, protože Ústavní soud není přezkumnou instancí pro tyto otázky. Postup odvolacího soudu v otázce doručení odvolání byl považován za v souladu s občanským soudním řádem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti MUDr.K. M., zastoupeného JUDr. J. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2000, č.j. 8 Co 2218/2000-43, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2000, č.j. 8 Co 2218/2000-43, kterým byl ve výroku o nákladech řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 8. 2000, č.j. 5 C 343/2000-34 tak, že navrhovatel V. D. je povinen zaplatit stěžovateli (odpůrci) na náhradě nákladů před soudem I. stupně částku 10.600,- Kč namísto částky 14.500,- Kč. Odvolací takto rozhodl s odůvodněním, že okresní soud při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet odměny právního zastoupení vycházel nesprávně i z příslušenství pohledávky, přičemž dle jeho názoru příslušenství pohledávky tvoří tarifní hodnotu pouze v případě, je-li samostatným předmětem řízení. Stěžovatel tvrdí, že postup odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení nebyl zákonný a spravedlivý, a že mu v důsledku takového postupu vznikla škoda 3.900,- Kč tím, že o tuto (neprávem nepřisouzenou) částku zaplatil svému právnímu zástupci na odměně za právní pomoc více. Dle jeho názoru odvolací soud "zcela flagrantně porušil právní řád, když výklad ust. § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, zaměnil s výslovným ust. § 6 odst. 5 zákona o soudních poplatcích". Takovým postupem mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), neboť je přesvědčen, že nedílnou součástí spravedlivého procesu je i zákonný a spravedlivý postup při rozhodování o nákladech řízení podle ustanovení o.s.ř. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytkl, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se v průběhu odvolacího řízení, neboť podané odvolání mu nebylo doručeno a odvolací soud o něm rozhodl bez nařízení jednání. V takovém postupu rovněž spatřuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při výkladu ust. § 8 odst. 1 cit. advokátního tarifu je nutno přihlížet k charakteru úroků z prodlení jako příslušenství pohledávky a tudíž slova "..... a jejich příslušenství" uvedená v cit. ustanovení nutno vykládat tak, že výše příslušenství může být pro určení výše tarifní hodnoty relevantní, ale pouze v případech, kdy by toto příslušenství bylo uplatněno samostatně a tvořilo by samostatný předmět řízení. Výklad zastávaný stěžovatelem by mj. znamenal, že tarifní hodnota, rozhodná pro výpočet odměny právního zastoupení, by se v průběhu sporu, jak by narůstalo příslušenství, měnila, aniž by se ovšem měnil předmět řízení. Je toho názoru, že narůstající výše příslušenství pohledávky se započítá do tarifní hodnoty pouze v případě, má-li svůj odraz ve změně návrhu a tím změně předmětu řízení, což by se odrazilo i na výši poplatkové povinnosti. Za porušení práv stěžovatele dle jeho názoru nelze považovat ani postup odvolacího soudu, pokud odvolání, směřující pouze do výroku o nákladech řízení soudu I. stupně, nedoručil stěžovateli, neboť taková povinnost soudu není občanským soudním řádem dána. Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu uplatněným při aplikaci ust. § 8 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle něhož "Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; ....". Odůvodnění ústavní stížnosti je tudíž ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecného soudu, aniž by však tvrzení o údajném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele bylo doplněno podrobnější ústavněprávní argumentací. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje za nezbytné odkázat stěžovatele na obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo organizaci soudů obecných, není v této soustavě další přezkumnou instancí. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, konkrétně slova "v době započetí úkonu právní služby", je zřejmě možné interpretovat i jinak než způsobem uvedeným v rozhodnutí odvolacího soudu, jím uplatněný výklad sám o sobě věc stěžovatele neposunuje do roviny ústavní. Jinak řečeno, možnost odlišné interpretace předpisů obyčejného práva sama o sobě nezakládá neústavní situaci a není důvodem pro zásah Ústavního soudu, zejména pak za situace, kdy spor sám je veden o bagatelní částku. Pokud jde o námitku stěžovatele, že odvolací soudu mu nedal možnost vyjádřit se v průběhu odvolacího řízení, neboť podané odvolání mu nebylo doručeno a odvolací soud o něm rozhodl bez nařízení jednání, Ústavní soud v takovém postupu odvolacího soudu nespatřuje zásah do ústavních procesních práv stěžovatele, protože namítaný postup je v souladu s ust. § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 o.s.ř. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. 2. 2001 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.