IV.ÚS 622/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu 30 Cdo 3081/2025-51 ze dne 16. prosince 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 160/2025-43 ze dne 24. července 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 64/2024-29 ze dne 19. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda na základě ústavní stížnosti stěžovatele může (kvazi)meritorně posoudit ústavnost rozhodnutí civilních soudů ve věci jeho odškodnění za nezákonné věznění komunistickým režimem v 80. letech. Dospěl k závěru, že nikoliv, protože stěžovatel řádně neuplatnil jemu dostupný prostředek ochrany základních práv - dovolání.

II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

2. Stěžovatel byl v letech 1987 a 1988 komunistickým režimem nezákonně vězněn: od 22. ledna 1987 do 18. května 1987 za přípravu trestného činu pobuřování (přechovával materiály týkající se Charty 77) a od 8. února 1988 do 9. února 1988 za trestný čin pobuřování (byl zatčen STB s větším počtem samizdatové publikace a byl fyzicky napaden). V roce 2024 byl soudně rehabilitován podle zákona č. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

3. Stěžovatel se následně po státu domáhal náhrady za ztrátu výdělku za dobu nezákonného věznění. Podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci zahrnuje nárok na odškodnění zejména náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs. Stěžovatel nicméně požadoval rovněž valorizaci uvedené částky, a to s odkazem na § 26 odst. 6 písm. a) téhož zákona, podle kterého vláda "stanoví nařízením podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně". Vedlejší účastnice přiznala stěžovateli paušální náhradu ušlého výdělku za čtyři měsíce nezákonného věznění ve výši 10 000 Kč. Nepřiznala mu však nárok na valorizaci, neboť podle ní pro to nemá oporu v právních předpisech.

4. Stěžovatel se následně proti vedlejší účastnici u civilních soudů domáhal uložení povinnosti zaplatit 165 764 Kč. Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi aktuální průměrnou mzdou a částkou 10 000 Kč, kterou mu stát přiznal jako odškodnění za náhradu ušlého výdělku za nezákonné omezení jeho osobní svobody.

5. V březnu 2025 Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") žalobu zamítl. Městský soud v Praze ("městský soud") v červenci 2025 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel byl řádně odškodněn podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci. Vyšší (valorizované) odškodnění mu přiznat nelze. Byť vláda nestanovila pravidla valorizace náhrady, jak předvídá § 23 odst. 6 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci, (ne)vydání normativního aktu není (nesprávným) úředním postupem (viz ústavní stížností napadená rozhodnutí).

6. V prosinci 2025 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako vadné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání vymezil dvě právní otázky: první se týkala aplikace § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci a případné možnosti soudu se od tohoto ustanovení v zájmu dosažení přiměřeného odškodnění odchýlit; druhá se týkala širšího zhodnocení postupu při odškodňování osob. Stěžovatel nicméně řádně nevymezil předpoklad přípustnosti jeho dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, neboť v bodě II dovolání pouze uvedl, že "... některé otázky, které odvolací soud řešil, by měly být řešeny jinak". Požadavek, že by měl Nejvyšší soud právně posoudit jinak než odvolací soud, není způsobilým předpokladem přípustnosti. Měl-li snad stěžovatel zmíněnou formulací na mysli, že by Nejvyšší soud měl postupovat odlišně od toho, jak v minulosti rozhodl, ani v takovém případě vymezení předpokladu přípustnosti neodpovídalo požadavkům § 241a odst. 2 o. s. ř.: stěžovatel totiž v dovolání neoznačil žádnou konkrétní judikaturu, od které by se měl Nejvyšší soud odchýlit; odkázal pouze na blíže neurčenou starší judikaturu nespecifikovaného soudu (a to navíc pouze v části věnované druhé právní otázce). Zmínil-li se stěžovatel o konkrétních rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pak pouze jako o následováníhodných vzorech, v nichž bylo ve vztahu k jinému typu nároků přijato řešení, které by žalobce považoval za žádoucí i v jeho věci (viz ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

III. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že civilní soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv ("Listiny") a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že stát měl jeho náhradu za ztrátu na výdělku za dobu nezákonného věznění valorizovat ve smyslu § 26 odst. 6 písm. a) zákona o rehabilitaci. Přiznaná částka není přiměřená. Je v rozporu s podstatou práva na odškodnění a judikaturou Ústavního soudu týkající se rehabilitací.

IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje pouze argumentaci směřující do merita věci, tj. povinnosti státu valorizovat náhradu za ztrátu výdělku za dobu jeho věznění v 80. letech. V návrhu uvádí, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání z důvodu, že "všechny otázky předložené v dovolání byly již dříve vyřešeny v souladu s rozsudky prvoinstančního i odvolacího soudu" (str. 2 ústavní stížnosti). To ovšem není pravda. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl pro vadu spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti (výslovně viz bod 4 napadeného usnesení).

9. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) Ústavní soud dovodil, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (bod 61). Jelikož se Nejvyšší soud v případě stěžovatele dovoláním (kvazi)meritorně vůbec nezabýval, je nepřípustná i stěžovatelova ústavní stížnost směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu [43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

10. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel - zastoupený advokátem - v návrhu vůbec netvrdí, že by předpoklad přípustnosti v dovolání řádně vymezil a že Nejvyšší soud takto vymezený předpoklad přípustnosti zhodnotil protiústavně. Úkolem Ústavního soudu přitom není ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlet, neboť je to on, kterého tíží břemeno tvrzení stran kvalifikovaného porušení jeho základních práv (viz kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 1513/23 ze dne 20. 6. 2023, bod 7).

11. Jak nadto vyplývá ze shrnutí napadeného usnesení (viz bod 6 shora), Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatelovo dovolání považoval za vadné: stěžovatel totiž nevymezil konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl Nejvyšší soud odchýlit (tzn. jak konkrétně by měly být vymezené otázky "vyřešeny jinak"). Netvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti opak, nemá Ústavní soud důvod takové odůvodnění považovat za protiústavní.

V. Závěr

12. Jelikož stěžovatel řádně neuplatnil jemu dostupný prostředek ochrany základních práv - dovolání - nemohl Ústavní soud (kvazi)meritorně posoudit ústavnost rozhodnutí civilních soudů stran otázky valorizace a přiměřenosti náhrady za dobu věznění komunistickým režimem ve smyslu § 26 odst. 6 písm. a) zákona o rehabilitaci. Na základě stěžovatelovy argumentace nelze ani dospět k závěru, že Nejvyšší soud protiústavně odmítl jeho dovolání.

13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu