IV.ÚS 635/01
V PLATNOSTI- MS Praha 7 Cm 237/95
- VS Praha 9 Cmo 408/99
- ÚS IV.ÚS 635/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět nevykazoval zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel se domáhal znovu zřízení rozhodnutí, která již byla výsledkem spravedlivého soudního přezkumu. Soud uznal, že návrh neobsahuje nové ústavněprávní argumenty, ale jen opakování dřívějších námitků. Závěr byl v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.Ž., zastoupeného JUDr. I.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, č.j. 9 Cmo 408/99-37 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, č.j. 7 Cm 237/95-23, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, č.j. 9 Cmo 408/99-37 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, č.j. 7 Cm 237/95-23, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal, aby KB, bylo uloženo plnit povinnosti ze smlouvy o termínovaném vkladu ze dne 2. 5. 1991, zejména aby mu byly i nadále poskytovány úroky z vkladu ve výši 14.25 % p.a. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že smlouva o termínovaném vkladu byla ze strany peněžního ústavu řádně vypovězena a tedy k zániku smluvního vztahu došlo uplynutím výpovědní lhůty dnem 31. 12. 1994. Stěžovatel dále navrhl, aby s ohledem na jeho sociální postavení a tíživou finanční situaci, do níž se mj. dostal i z důvodu domáhání se svých základních práv u soudu, Ústavní soud uložil KB, nahradit mu náklady právního zastupování v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), aniž by své tvrzení podložil podrobnější ústavněprávní argumentací. S napadeným rozsudkem odvolacího soudu zásadně nesouhlasí a domnívá se, že došlo k porušení Ústavy ČR tím, že bylo rozhodnuto v rozporu s platným právem. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a má za to, že smlouva o termínovaném vkladu nebyla dosud nikdy platně ukončena. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právním základem sporu bylo posouzení platnosti výpovědi smlouvy o termínovaném vkladu ze dne 2. 5. 1991. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, přičemž ve smlouvě ani v právních předpisech smlouvu upravujících, není obsažena možnost její výpovědi ze strany banky. Je toho názoru, že na danou situace bylo možno aplikovat ust. § 582 obč.zák. Napadený rozsudek i nadále považuje za správný a ústavní stížnost za nedůvodnou. Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Cm 237/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatele dosáhnout dalšího přezkoumání pro něj nepříznivého rozhodnutí obecného soudu, tentokrát Ústavním soudem, s argumentací, že právní závěry rozhodujících orgánů veřejné moci jsou dle jeho názoru nesprávné. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne z jeho četné a dostupné judikatury. Takto je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. l Listiny. Interpretace aplikovaných právních předpisů obecnými soudy se pak pohybuje plně v ústavních mezích. O náhradě nákladů zastoupení Ústavní soud nerozhodl, neboť postup dle § 83 odst. 1 zákona je možný jen v případě, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2002 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.