IV.ÚS 641/06
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky před obecnými soudy. Soud se opřel o princip subsidiarity, podle něhož není ústavní stížnost přípustná, pokud je věc stále v průběhu před nižším soudem. Rozhodnutí okresního soudu, které bylo předmětem stížnosti, nemá zatím trvalý dopad na základní práva stěžovatele. Ústavní soud proto nesmí zasahovat do probíhajícího řízení, aby neohrozil rozhodovací pravomoc obecných soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o návrhu Dr. Ing. E. G., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Navrhovatel se svým podáním nazvaným "Prosba a stížnost k soudnímu rozhodnutí" obrací na Ústavní soud se žádostí o poskytnutí právní záruky, aby stávající soudní řízení před českými soudy proběhlo i pro něho jako občana s českým a německým státním občanstvím v souladu s Ústavou ČR a platnými zákony a mezinárodním právem soukromým. Navrhovatel uvádí, že rozhodnutím Okresního soudu v Opavě, které potvrdil svým rozhodnutím Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 13 Co 836/2001 dne 12. 6. 2002, mu byl vrácen zpět do vlastnictví rodinný domek se zahradou v Hlučíně, který následně zvelebil a poskytl k trvalému pobytu matce s dcerou. K dovolání podanému žalovanou stranou však Nejvyšší soud ČR rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu projednání. Okresní soud v Opavě návazným rozhodnutím, sp. zn. 12 C 35/2004, ze dne 9. 6. 2005, na rozdíl od předchozího rozhodnutí navrhovatelově žalobě o navrácení majetku nevyhověl, když důkazy navrhovatelem předložené nevzal v úvahu. Navrhovatel toto nové rozhodnutí nalézacího soudu považuje za politické a konfiskační. O navrhovatelem podaném odvolání nyní rozhoduje Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 56 Co 3/2006. Navrhovatel má obavu o výsledek řízení, kdy případné nepřiznání vlastnického práva k rodinnému domku by jeho stávající uživatelky velmi citelně postihlo, neboť nemají jinou možnost bydlení a byly by vystaveny velkému psychickému traumatu. Navrhovatel po zkušenostech z období před rokem 1989, kdy po letech pronásledování se mu po velkém úsilí podařilo v roce 1987 vystěhovat do Spolkové republiky Německo, vyslovuje ve svém podání silnou obavu, aby jeho případ byl řešen podle platných zákonů ve spravedlivém soudním procesu. II. Po seznámení se s obsahem podání Ústavní soud nejprve konstatuje, že je vázán pravomocemi a kompetencemi stanovenými mu Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle těchto zákonných ustanovení je Ústavní soud povinen postupovat v řízení o ústavních stížnostech, jehož smyslem je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ochrana ústavnosti přitom není pouze úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ale je to i úkol všech orgánů veřejné moci, a zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR, podle něhož jsou taktéž obecné soudy povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Jsou to především obecné soudy, které jsou podle čl. 90 Ústavy ČR povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, jak opakovaně vyslovil i v mnoha svých rozhodnutích, že ustavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze již napravit jiným způsobem. K základním principům ovládajícím řízení o ústavních stížnostech jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je v tomto smyslu princip subsidiarity (viz podrobněji nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, str. 79). Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a stěžovatel se tedy nemůže svých základních práv a svobod domoci jiným zákonným způsobem. To znamená, že ústavní stížnost není takovým procesním prostředkem, jenž by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu. Dílčí rozhodnutí obecných soudů jsou ústavní stížností napadnutelná v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu práva, které je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a v dalším řízení již nezhojitelně zasahují do základního práva navrhovatele. V podání uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 6. 2005 však není takovým rozhodnutím. Na základě podaného odvolání je nyní na Krajském soudu v Ostravě, aby věc posoudil a ve věci rozhodl. Proti tomuto rozhodnutí pak bude možno případně uplatnit i další dostupné opravné prostředky, včetně podání ústavní stížnosti. Případné vstupování Ústavního soudu v této fázi do řízení před obecnými soudy by představovalo nepřípustný zásah do rozhodovacích pravomocí obecných soudů. Bylo by tedy v rozporu se zásadou subsidiarity, pokud by si Ústavní soud přisvojil již v této fázi probíhajícího řízení právo autoritativně vstupovat do probíhajícího řízení a zasahovat do postupu a rozhodování obecných soudů. Vzhledem k tomu, že navrhovatel ve svém podání vyslovuje námitky k rozhodnutí nemající v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit ve vztahu k posuzovanému podání princip subsidiarity, jak je uvedeno výše. O tom, zda o stěžovatelových právech bylo rozhodnuto způsobem neporušujícím jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podání podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako nepřípustné.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2007 Michaela Židlická soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.