IV.ÚS 650/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Farma Bratřejov, s. r. o., sídlem Bratřejov 253, zastoupené JUDr. Miroslavou Hořínkovou, advokátkou, sídlem Zašová 712, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 58 Co 222/2025-713, pokud jím byly potvrzeny výroky rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. června 2025 č. j. 38 C 429/2018-623 o náhradě nákladů řízení, a proti výroku II, III a IV rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. června 2025 č. j. 38 C 429/2018-623, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Kováře, zastoupeného Mgr. Alešem Dufkem, advokátem, sídlem K Pasekám 2984/45, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

I. Výrokem II rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 58 Co 222/2025-713, pokud jím byly potvrzeny výroky rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. června 2025 č. j. 38 C 429/2018-623 o náhradě nákladů řízení, a výroky II, III a IV rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. června 2025 č. j. 38 C 429/2018-623 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 58 Co 222/2025-713, pokud jím byly potvrzeny výroky rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. června 2025 č. j. 38 C 429/2018-623 o náhradě nákladů řízení, a výroky II, III a IV rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. června 2025 č. j. 38 C 429/2018-623 se ruší.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. V nynější věci posuzoval Ústavní soud ústavnost postupu obecných soudů při určení povinnosti hradit náklady řízení děleného do samostatných fází, v nichž se předmět řízení mění. V nyní posuzované věci vznikla nejvyšší část nákladů řízení (náklady na znalecký posudek) v poslední fázi řízení, která následovala po změně žaloby a zúžení předmětu řízení. V této poslední fázi řízení byla stěžovatelka plně úspěšná. Přesto obecné soudy posoudily úspěch ve věci optikou celého původně uplatňovaného nároku bez zohlednění jednotlivých fází řízení a tam uplatňovaných nároků.

2. Z ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 38 C 429/2018 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dvě žaloby týkající se tvrzeného porušení předkupního práva k pozemku parc. č. X1 v k. ú. Bratřejov u Vizovic (dále jen "pozemek"). První žalobou (řízení sp. zn. 38 C 429/2018) se domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného (vedlejšího účastníka) uzavřít s ní kupní smlouvu, jejímž předmětem by byl prodej zmíněného pozemku. Tvrdila, že vlastní stavby na uvedeném pozemku, a to výběh kravína s krmným korytem, požární nádrž a vnitroareálové pozemní komunikace. Z tohoto důvodu měla k pozemku podle § 3056 občanského zákoníku předkupní právo. Toto předkupní právo však bylo porušeno původním vlastníkem pozemku Romanem Kovářem, který jej v roce 2015 prodal vedlejšímu účastníkovi za 295 000 Kč.

3. Druhou žalobou (řízení sp. zn. 28 C 370/2018) se stěžovatelka opět s poukazem na porušení předkupního práva domáhala určení, že Roman Kovář je i nadále vlastníkem pozemku, neboť v důsledku porušení předkupního práva je kupní smlouva z roku 2015 neplatná.

4. Okresní soud spojil usnesením podle § 112 o. s. ř. obě věci ke společnému řízení. Věci spolu skutkově souvisely a týkaly se týchž účastníků. Následně rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 38 C 429/2018-84 zamítl jak žalobu na nahrazení projevu vůle, tak žalobu na určení vlastnického práva. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 58 Co 140/2019-139 rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka rozsudek krajského soudu napadla dovoláním jen v části týkající se žaloby na nahrazení projevu vůle, tj. v části žaloby směřující vůči vedlejšímu účastníkovi. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 22 Cdo 1995/2020-170 dovolání zamítl v části týkající se předkupního práva k pozemku zastavěného zastřešeným výběhem kravína s krmným korytem a obslužnou vnitroareálovou asfaltovou komunikací. Ve zbývající části, tj. v části týkající se předkupního práva k pozemku zastavěného požární nádrží, rozsudek krajského soudu zrušil. Krajský soud následně v témže rozsahu zrušil rozsudek okresního soudu č. j. 38 C 429/2018-84. Předmětem řízení zůstalo pouze nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu o prodeji pozemku, na němž se nacházela stavba požární nádrže.

5. Stěžovatelka na tento vývoj řízení reagovala návrhem ze dne 5. 6. 2023 na změnu žaloby. Nově se domáhala již jen nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka uzavřít s ní kupní smlouvu týkající se nově vymezeného pozemku parc. č. X2 odděleného z původního pozemku geometrickým plánem č. 719-30/2021 za kupní cenu 26 703 Kč. Tuto změnu žaloby zdůvodnila tím, že předkupní právo jí zřejmě svědčí právě jen k nově vymezené části pozemku zastavěného požární nádrží. Okresní soud změnu žaloby připustil usnesením ze dne 20. 6. 2023 č. j. 38 C 429/2018-393.

6. Vedlejší účastník navrhoval zamítnutí žaloby. Poukazoval na skutečnost, že stavba požární nádrže není v katastru nemovitostí zapsána a nejde právně o samostatnou věc. Okresní soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda je požární nádrž samostatnou stavbou netvořící součást pozemku, na němž je postavena, tj. zda je samostatnou věcí. Okresní soud nechal vypracovat znalecký posudek znalce doc. Ing. Libora Matějky, CSc., Ph.D., MBA, za účelem posouzení stavebního provedení požární nádrže, neboť to je pro posouzení charakteru stavby jako samostatné věci rozhodující. Na základě znaleckého posudku i dalších důkazů okresní soud uzavřel, že požární nádrž je samostatnou věcí. Nádrž byla součástí závodu a sloužila jeho provozu coby zásobárna vody v případě požáru. Uzavřením kupní smlouvy k pozemku, na jehož části stála převážná část požární nádrže, porušil někdejší vlastník pozemku Roman Kovář předkupní právo tehdejšího vlastníka požární nádrže Karla Pilčíka (právního předchůdce stěžovatelky). Na základě smlouvy ze dne 21. 8. 2018 o vkladu zemědělského obchodního závodu do základního kapitálu stěžovatelky nabyla stěžovatelka spolu s vlastnickým právem k požární nádrži i právo vyplývající z porušení předkupního práva.

7. Okresní soud proto nyní napadeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník je povinen uzavřít coby prodávající se stěžovatelkou coby kupující kupní smlouvu o prodeji pozemku parc. č. X2 odděleného z pozemku parc. č. X1 geometrickým plánem č. 719-30/2021 nacházejícího se v katastrálním území Bratřejov u Vizovic za kupní cenu 26 703 Kč (výrok I). Dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 138 484,50 Kč (výrok II). Zároveň uložil stěžovatelce povinnost nahradit České republice - okresnímu soudu náklady řízení ve výši 54 205 Kč (výrok III) a výrokem IV uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit České republice - okresnímu soudu náklady řízení ve výši 4 713 Kč. K otázce náhrady nákladů řízení okresní soud uvedl, že stěžovatelka se primárně domáhala toho, aby jí vedlejší účastník převedl za cenu 295 000 Kč celý pozemek parc. č. X1, tj. pozemek o výměře 2 247 m2. Úspěšná byla stěžovatelka ale nakonec jen ohledně části tohoto pozemku o výměře 189 m2, což představuje jen 8 % z původně uplatněného nároku. Vedlejší účastník tak byl z pohledu procesního zavinění úspěšný v rozsahu 84 % (okresní soud od 92 % odečetl 8 %). V tomto rozsahu okresní soud uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi podle § 142 odst. 2 o. s. ř. na základě kritéria úspěchu ve věci náklady řízení. Na základě stejného principu okresní soud rozdělil mezi stěžovatelku a vedlejšího účastníka náklady řízení vynaložené státem na znalečné (58 698 Kč), které nebylo zcela kryto stěžovatelkou složenou zálohou (70 000 Kč). Vedle znalečného stát hradil ještě svědečné ve výši 220 Kč. Stěžovatelka měla podle okresního soudu uhradit náklady státu v rozsahu 92 %, tzn. částku 54 205 Kč a vedlejší účastník měl uhradit částku v rozsahu 8 %, tj. 4 713 Kč.

8. Následně krajský soud jako soud odvolací rozhodl výrokem I tak, že odvolání stěžovatelky do výroku I okresního soudu odmítl [krajský soud s odkazem na § 218 písm. b) o. s. ř. uzavřel, že odvolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku okresního soudu je podáno někým, kdo k podání odvolání není oprávněn]. Výrokem II rozsudek okresního soudu v jeho výroku I potvrdil a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že stěžovatelka je vlastnicí požární nádrže, a proto jí svědčilo předkupní právo ke shora specifikovanému pozemku. Neztotožnil se však s argumentem stěžovatelky, že řízení má být pro účely rozhodnutí o nákladech řízení rozděleno do dvou fází, v nichž je procesní úspěch posuzován odděleně. Takový postup neodpovídá zásadám rozhodování o náhradě nákladů řízení. Soudy mají o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodovat komplexně s ohledem na celý průběh sporu. Složená záloha na provedení důkazu (znaleckého posudku) se stala nákladem toho účastníka řízení, který zálohu na důkaz složil (zde tedy stěžovatelky) a záloha se vypořádává v rámci rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky. Stěžovatelka složila zálohu na znalecký posudek ve výši 70 000 Kč, a proto stát platil z vlastních prostředků pouze ty náklady, které nebyly složenou zálohou kryty. Záloha na znalecký posudek, kterou stěžovatelka v řízení složila, by jí byla přiznána proti vedlejšímu účastníku v případě, že by jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy napadenými výroky porušily její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že poté, co okresní soud přistoupil na její návrh na změnu žaloby a omezil předmět řízení jen na část pozemku, která je zastavěna stavbou požární nádrže, byla v navazující fázi řízení se svým nárokem zcela úspěšná. Tuto skutečnost měly obecné soudy zohlednit jak při výpočtu náhrady nákladů řízení mezi účastníky, tak i při stanovení náhrady nákladů řízení vzniklých státu, zejména nákladů na znalecký posudek. Stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20, podle něhož v případech, v nichž v konkrétní věci proběhlo více nalézacích řízení, jsou obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení povinny přihlédnout k tomu, zda a jak se předmět řízení původně vymezený žalobou měnil a podle toho posuzovat míru úspěchu účastníků v rámci konkrétního řízení. Náklady na vypracování znaleckého posudku ve výši 128 698 Kč měl hradit vedlejší účastník a stěžovatelce měla být vrácena již uhrazená záloha na znalecký posudek ve výši 70 000 Kč. Znalecký posudek byl zadán až po omezení předmětu řízení na část původního pozemku, přičemž v této části řízení byla stěžovatelka plně úspěšná. Stejně tak náhrada dalších nákladů řízení (úkony právní služby) vzniklých až v této fázi řízení mají být přiznány stěžovatelce. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, že záloha na znalecký posudek nemá být vypořádána v rámci výroku o nákladech státu, resp. se závěrem, že tato záloha je jejím nákladem, který by jí vedlejší účastník nahradil v případě, že by v řízení byla úspěšná.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

11. Soudce zpravodaj zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení.

12. Krajský soud ani okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily.

13. Vedlejší účastník uvedl, že se plně ztotožňuje s úvahami obecných soudů a poukazuje na zásadu poměrného úspěchu ve věci. Podotýká, že pokud stěžovatelka dosáhla pouze zlomku svého původního nároku, musí nést následky své neuváženosti v podobě zahájení a vedení řízení. Převážná část vyjádření vedlejšího účastníka se pak soustředí na širší kontext sporu mimo vlastní předmět ústavní stížnosti. Vedlejší účastník poukazuje na to, že stěžovatelka podáním žaloby v roce 2018 pouze "hrála o čas", aby nadále provozovala černou stavbu výkrmny na jeho pozemku. Zdůrazňuje, že stěžovatelka opakovaně porušovala rozhodnutí orgánů veřejné správy o odstranění stavby, což vedlo až k předání věci exekutorovi, a že zisky z tohoto protiprávního provozu stavby dalece přesahují hodnotu náhrady nákladů na znalecké posudky. Vyhovění ústavní stížnosti by proto podle vedlejšího účastníka bylo v rozporu se spravedlností.

14. Stěžovatelka v replice předesílá, že ačkoliv se vyjádření vedlejšího účastníka týká skutečností mimo přímý předmět ústavní stížnosti, reaguje na něj z důvodu možné hrozby poškození svých zájmů. Uvádí, že je ochotna uzavřít férovou dohodu o užívání pozemků, platit odměnu či pozemky odkoupit, avšak vedlejší účastník usiluje o odstranění sporné stavby, což mu nepřinese žádný užitek. Rozporuje tvrzení o novodobé "černé stavbě" s tím, že se jedná o historické zastřešení stávajícího betonového výběhu ze 70. let, které chrání dobytek před nepřízní počasí. Odmítá též argumentaci vysokou ziskovostí provozu s poukazem na trvale záporný výsledek hospodaření. Závěrem stěžovatelka informuje, že po doručení příslušného rozsudku Nejvyššího správního soudu již sporné zastřešení dobrovolně odstranila.

15. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody.

17. Ačkoli Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zdrženlivě (srov. stanovisko ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34), trvá na tom, že i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí spravedlivého procesu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nesmí být svévolné ani založené na excesivním výkladu práva, naopak musí představovat logické završení sporu, které spravedlivě odráží skutečný průběh řízení. Nyní posuzovaná věc se zároveň netýká bagatelní částky, u níž zpravidla ústavní rozměr věci není dán bez ohledu na případně věcné pochybení soudů. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, "pro dovození ústavněprávního rozměru rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši musí existovat mimořádné okolnosti, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Teprve tyto okolnosti mohou vést Ústavní soud k meritornímu projednání ústavní stížnosti, v rámci kterého je následně oprávněn se konkrétně zabývat námitkami stěžovatele. Nevykazuje-li posuzovaná nákladová bagatelní věc mimořádné okolnosti, které by z ní činily věc ústavněprávního významu, Ústavní soud její věcný přezkum není povinen, ba ani oprávněn připustit, a to s ohledem na svou Ústavou danou pravomoc. Je tomu tak i v případech, kdy v typově podobných kauzách Ústavní soud dříve rozhodl nálezem" (bod 37).

18. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával věcnou správnost konkrétních výpočtů týkajících se nákladů řízení, resp. přehodnocoval úvahy obecných soudů např. o účelnosti uplatněných úkonů právní služby nebo o využití moderačního práva soudu. V nyní posuzované věci však Ústavní soud zasáhl, neboť se obecné soudy dopustily libovůle při koncepčně chybné vstupní úvaze hodnotící úspěch stěžovatelky ve sporu, přičemž důsledky pochybení se týkaly vyšší než bagatelní částky.

19. Soudy vyšly z předpokladu, že stěžovatelka se na počátku sporu domáhala převedení pozemku o výměře 2 247 m2, ale úspěšná byla nakonec jen ohledně části tohoto pozemku o výměře 189 m2 (což je 8 % původní výměry). Z mechanického srovnání obou výměr pak dovodily míru úspěchu stěžovatelky ve sporu a z toho plynoucí rozsah povinnosti k úhradě nákladů řízení. Nelze zpochybnit, že základním kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení je zásada procesního úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Při hodnocení míry tohoto úspěchu se ovšem soudy nesmí omezit na paušální a mechanické srovnání původně žalovaného nároku (daného např. finanční částkou či výměrou pozemku) s nárokem pravomocně přisouzeným, je-li řízení členěno do více fází, v nichž se reálný předmět sporu měnil.

20. Ačkoli stěžovatelka v odvolání namítala, že řízení mělo dvě fáze a její úspěch ve sporu by měl být posuzován v každé fázi zvlášť, krajský soud pouze stručně a bez bližšího odůvodnění uvedl, že tento postup neodpovídá zásadám rozhodování o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci, resp. že o nákladech řízení je nutno "rozhodovat komplexně s ohledem na celý průběh sporu". Tím však pominul, že předmět řízení se může v čase měnit a zejména, že náklady řízení mohou vznikat v dílčích fázích řízení ve výrazně odlišné výši. Jinak řečeno, pro účely náhrady nákladů řízení nelze posuzovat míru úspěchu ve sporu bez vyjasnění předmětu řízení v každé jednotlivé fázi řízení.

21. V nyní posuzované věci se po kasačním zásahu Nejvyššího soudu a částečném zpětvzetí žaloby týkal spor již jen malého pozemku pod požární nádrží. Právě v této fázi řízení však vznikla většina nákladů řízení, zejména náklady na znalecký posudek, který měl vyjasnit, zda je požární nádrž na pozemku součástí tohoto pozemku, či samostatnou věcí. V této fázi řízení byla stěžovatelka zcela úspěšná. Na tento aspekt však soudy při rozhodování o nákladech řízení nebraly zřetel.

22. Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi akceptuje výklad Nejvyšší soudu (např. rozsudek ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013), podle něhož probíhá-li v jedné věci vícero nalézacích řízení, je nezbytné posuzovat míru úspěchu účastníků pro každou fázi řízení samostatně v závislosti na tom, jaký byl v daném stadiu aktuální předmět sporu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5239/2017 se dělení výpočtu nákladů uplatní při jakékoliv změně předmětu řízení, a to i v rámci jediné instance, typicky v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Je nesprávný takový postup, při němž soud stanoví jedinou celkovou míru úspěchu a tento poměr aplikuje na veškeré náklady za celé řízení bez ohledu na to, v jaké jeho fázi reálně vznikly.

23. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2890/20 uvedl, že formalistický postup, při kterém obecné soudy ignorují, že v určité fázi řízení (například po zúžení jeho předmětu) již byl účastník zcela úspěšný, vede k překvapivému a nespravedlivému krácení náhrady nákladů řízení. Účastník, který důvodně brání svá práva v rozsahu aktuálního předmětu řízení, může legitimně očekávat aplikaci zákonné úpravy o plné náhradě nákladů řízení účelně vynaložených v této fázi sporu. Podobně v nálezu ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2045/24 Ústavní soud uvedl, že měl-li žalobce v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu plný úspěch, je mu třeba přiznat náhradu nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) za ty úkony právní služby, které v této části řízení účelně vynaložil.

24. Od fázování úspěchu ve věci a jeho reálného odrazu při stanovení nákladů řízení se lze legitimně odchýlit pouze při zohlednění konkrétních, soudem řádně vysvětlených, okolností případu, za účelem zmírnění tvrdosti (§ 150 o. s. ř.) nebo vyloučení jinak nespravedlivého výsledku. Jde zejména o aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. v situacích, kdy výše plnění závisí na znaleckém posudku nebo volné úvaze soudu (srov. např. nález ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 či ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18). V takových specifických případech Ústavní soud naopak striktní procentuální stanovení úspěchu ve věci, bez ohledu na fázování řízení, zapovídá, neboť úspěšný žalobce nesmí být sankcionován za to, že nedokázal přesně odhadnout konečnou výši přisouzeného nároku. Ve standardních sporech však neexistuje žádný ústavně konformní důvod, který by ospravedlňoval postup, jímž je zcela opomenut reálný vývoj předmětu řízení v čase.

25. Lze tedy shrnout, že okresní soud pochybil, pokud posuzoval jedinou celkovou míru úspěchu ve sporu a tento poměr aplikoval na veškeré náklady za celé řízení bez ohledu na to, v jaké jeho fázi reálně vznikly. Krajský soud i přes výslovnou argumentaci stěžovatelky nákladové výroky okresního soudu potvrdil, aniž by se s otázkou fázování úspěchu ve sporu řádně vypořádal. Jeho zdůvodnění v podstatě jen velmi stručně popírá principy plynoucí z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, aniž by proti nim vznesl jakoukoli relevantní argumentaci. Uvedeným postupem se proto obecné soudy dopustily libovůle a v důsledku tak porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny.

26. Naopak nic neústavního neshledal Ústavní soud na úvaze soudů, že záloha na znalecký posudek je nákladem stěžovatelky a její vypořádání nemá být zahrnuto ve výroku o nákladech státu. Soudy vyšly z toho, že je nezbytné odlišovat náklady, které v průběhu řízení platil ze svých prostředků stát, a náklady, které vynaložili formou hotových výdajů samotní účastníci řízení. Podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. platí, že stát má podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je výlučně refundace těch prostředků, které byly prokazatelně a reálně vyplaceny ze státního rozpočtu (z rozpočtu soudu) nad rámec záloh poskytnutých účastníky. Důsledkem složení zálohy na náklady důkazu účastníkem řízení je, že z prostředků státu jsou následně placeny náklady tohoto důkazu pouze ve výši rozdílu mezi složenou zálohou a skutečnými celkovými náklady provedeného důkazu. Samotná složená záloha se ve smyslu § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. stává hotovým výdajem, a tudíž nákladem řízení toho účastníka, který zálohu složil. Tento náklad se následně vypořádává výlučně mezi účastníky navzájem, a to podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v § 142 o. s. ř. Uvedený výklad obecných soudů se nijak ústavních práv stěžovatelky nedotýká a nelze jej považovat za svévolný.

27. Stěžovatelka v průběhu řízení složila zálohu na znalecký posudek ve výši 70 000 Kč. Nebyla-li tato částka zohledněna ve výroku o povinnosti účastníků nahradit náklady řízení státu, nejde o neústavní pochybení. Jde o náklad vynaložený stěžovatelkou, o němž budou soudy povinny po tomto kasačním nálezu opětovně rozhodovat.

28. Při novém rozhodnutí jsou obecné soudy povinny vyjít z principu, že míra úspěchu účastníků řízení ve věci se posuzuje pro každou fázi řízení samostatně v závislosti na tom, jaký byl v dané fázi řízení aktuální předmět sporu.

29. Ústavní soud uzavírá, že okresní soud i krajský soud napadenými nákladovými výroky porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu