IV.ÚS 653/16
V PLATNOSTI- MS Praha 9 A 53/2011-73
- NSS 6 As 157/2014-53
- ÚS IV.ÚS 653/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala uložení pokuty za opomenutí vytěžení škodlivých lesních škůdců. Soud se opřel o předchozí rozhodnutí, ve kterém byla podobná stížnost považována za zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení § 4 písm. c) zákona o České inspekci životního prostředí byl zamítnut, protože soud nenašel porušení ústavních práv. Rozhodnutí bylo vydáno mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milána Nevřaly, zastoupeného JUDr. Olgou Lepkovou, advokátkou se sídlem v Křetíně, Vranová 101, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015 č. j. 6 As 157/2014-53, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73, proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 12. 2010 č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 a proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, ze dne 29. 6. 2009 č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 24. 2. 2016 Ing. Milán Nevřala (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu "a zrušil i všechny rozsudky a rozhodnutí, z kterých tento napadený rozsudek vzešel", alternativně aby Ústavní soud "vrátil napadený rozsudek k novému projednání s tím, aby se soudy detailně zabývaly základními lidskými právy stěžovatele - vlastníka lesa." Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s Listinou základních práv a svobod. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015 č. j. 6 As 157/2014-53 vyplývají následující skutečnosti. Dne 29. 6. 2009 rozhodnutím č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO, Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc, uložila žalobci za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, pokutu ve výši 10 000 Kč. Skutek měl spočívat v tom, že žalobce jako spoluvlastník lesního pozemku opomenutím neprovedl včasné vytěžení a asanaci, případně odstranění z lesa, 44 kůrovci napadených smrků. Došlo tak k dokončení vývoje nové generace těchto škůdců na napadených stromech, v době šetření již škůdci opuštěných, a tím k ohrožení plnění funkcí lesa jejich dalším šířením. Dne 29. 12. 2010 rozhodnutím č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 Ministerstvo životního prostředí (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Olomouc, ze dne 29. 6. 2009 č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0908943.003/09/OJO. Dne 14. 5. 2014 rozsudkem č. j. 9 A 53/2011-73 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2010 č. j. 65584/ENV/09 5755/570/09 zamítl. Dne 22. 12. 2015 rozsudkem č. j. 6 As 157/2014-53 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73 zamítl. III. V podstatné části ústavní stížnosti s obsáhlou ale značně nepřehlednou argumentací, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, stěžovatel polemizoval se závěry správního soudu a kasačního soudu obsaženými v napadených rozhodnutích. Ústavněprávní argumentaci stěžovatel omezil na citaci článku 38 odst. 2, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel odůvodnil tvrzením, že ani implicitně nestanovuje žádnou míru ohrožení životního prostředí stanovenou zákonem, jak to vyžaduje čl. 35 odst. 3 Listiny. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud (stejně jako kasační soud v nyní napadeném rozsudku ze dne 22. 12. 2015) konstatuje, že Nejvyšší správní soud již dříve rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 4 As 71/2013-35, ve skutkově i právně v podstatě totožné věci týkající se téhož lesního pozemku, odmítl kasační stížnost spoluvlastnice tohoto pozemku podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 č. j. 10 A 57/2011-72. V obou žalobách oba spoluvlastníci uplatnili v zásadě obsahově shodné námitky. Následnou ústavní stížnost spoluvlastnice pozemku proti citovanému rozsudku ze dne 16. 10. 2013 a jemu předcházejícím rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 131/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal jakékoliv důvody své závěry již vyslovené ve výše citovaném usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 131/14 jakkoliv korigovat. Proto mu nezbývá než konstatovat, že důvody, pro které kasační soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 12. 2015 č. j. 6 As 157/2014-53 kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 A 53/2011-73 zamítl jako nedůvodnou, jsou v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry orgánů veřejné moci vedoucími k uložení pokuty za správní delikt, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu i správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti bylo nutno odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.