IV.ÚS 655/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MARSERVIS, s.r.o., sídlem Tepelská 137/3, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1- Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2025 č. j. 22 Cdo 2656/2024-1604, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2021 č. j. 25 Co 390/2020-1344 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. srpna 2020 č. j. 16 C 408/2010-1240, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a města Chodov, sídlem Komenského 1077, Chodov, zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem, sídlem Čs. legií 143, Klatovy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Toto řízení je jednou z větví širšího sporu o dodávkách tepla v Chodově vedeného mezi stěžovatelkou a městem Chodov.

2. Počátek sporu sahá až do roku 1993, kdy uzavřela stěžovatelka s městem Chodov nájemní smlouvu, kterou jí město pronajalo soubor tepelných zařízení a dalšího majetku. Tato rozvodná tepelná zařízení stěžovatelka provozovala až do roku 2010, kdy soudy rozhodly, že nájemní smlouva je od počátku neplatná. Poté se stěžovatelka žalobou podanou proti vedlejšímu účastníkovi domáhala určení, že je vlastníkem částí rozvodů a předávacích stanic, které podle svých tvrzení v průběhu provozu opravila, zrekonstruovala či vyměnila namísto původních zařízení, případně zcela nově vytvořila.

3. Po delším procesním vývoji nakonec Okresní soud v Sokolově žalobu v roce 2020 zamítl napadeným rozsudkem. Dospěl k závěru, že části rozvodného zařízení, k nimž se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva, nejsou samostatnými věcmi, ale součástmi celého rozvodného tepelného zařízení, které je jedinou věcí v právním smyslu, nelze se proto domáhat určení vlastnictví jen k částem. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

4. Usnesení Nejvyššího soudu ovšem zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 2194/23 pro vady odůvodnění. Nejvyššímu soudu vytkl, že se nevypořádal se stěžovatelčinou námitkou, podle které je rozvodné tepelné zařízení podobné vodovodnímu řadu, jehož části považuje Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 22 Cdo 944/2007 za samostatné věci. Dále Nejvyšší soud vnitřně rozporně tvrdil, že kanalizační přípojka může být samostatnou věcí i proto, že ji zvláštní právní úprava za takovou věc označuje, už se ale nevypořádal s tím, že takovou právní úpravu má i předávací stanice. Kromě toho nemůže Nejvyšší soud odmítnout dovolání proto, že "neshledává úvahu krajského soudu za zjevně nepřiměřenou", musí zhodnotit, zda se krajský soud odchýlil od judikatury. Zároveň se musí Nejvyšší soud vypořádat s názory právní vědy nebo judikatury, na které stěžovatelka odkazuje. Konečně nemohou mít na posouzení věcněprávní povahy rozvodného zařízení vliv dvoustranná ujednání o užívání této věci.

5. Posléze Nejvyšší soud projednal dovolání znovu a opět ho odmítl pro nepřípustnost, jelikož se krajský soud neodchýlil od judikatury a není třeba vyřešit otázku dosud v judikatuře neřešenou. V rozsudku ze dne 31. 1. 1990 sp. zn. 3 Cz 3/90 Nejvyšší soud uvedl, že součástí pozemku jsou mj. vodovodní a kanalizační přípojky, skutkově ani právně tak tento rozsudek na nynější spor nedopadá. Předně však z rozsudku neplyne závěr tvrzený stěžovatelkou, že kanalizační přípojky nejsou právní součástí kanalizačního řadu. Rozpor nelze shledat ani s rozsudkem ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98, ve kterém Nejvyšší soud posuzoval věcněprávní povahu transformátoru spojeného s budovou. Závěrem rozsudku je, že transformátor sloužící k napájení více budov není součástí pouze jedné z nich, transformátor si ponechával samostatnou funkci vůči více objektům zároveň. Oproti tomu v nynější věci je funkcí rozvodové tepelné soustavy jako celku dodávání tepla do odběrných míst; a budou-li jeho jednotlivé části (k nimž se domáhá stěžovatelka určení vlastnického práva) vyjmuty, nebude k tomuto účelu zařízení způsobilé. Krajský soud se neodchýlil ani od rozsudku NS ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 22 Cdo 944/2007. Podle tohoto rozsudku je vodovod hromadná věc skládající se z vodovodních řadů a vodárenských objektů. Ty mohou mít odlišné vlastníky, což vyplývá ze speciální právní úpravy zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích. Tyto závěry ale nelze bez dalšího přebírat do oblastí jiných inženýrských sítí, jako je i tepelné zařízení řešené nyní, které podobnou právní úpravu v rozhodné době od roku 1994 do roku 2006 nemělo. Tato právní úprava nabyla účinnosti až 31. 1. 2012, na nynější věc se tak nemůže aplikovat.

6. Obecně závisí posouzení, zda jde o věc samostatnou či součást věci, na okolnostech každého konkrétního případu. Podle judikatury je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (rozsudek NS ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98). Znehodnocením se přitom rozumí i znehodnocení funkční. Nyní musí Nejvyšší soud vycházet ze skutkového stavu zjištěného krajským soudem, že funkcí chodovského tepelného zařízení jako celku bylo vždy dopravit teplo ze zdroje (elektrárny Vřesová) k jednotlivým odběrným místům. Jestliže z tohoto rozvodného zařízení budou odděleny jednotlivé části potrubí či výměníkové stanice, pak tuto svou funkci rozvodné zařízení plnit přestane.

7. I kdyby bylo možné nabýt vlastnické právo k částem rozvodné soustavy zpracováním věci, scházel by stěžovatelce pro takové nabytí předpoklad dobré víry. Stěžovatelka věděla, že rozvodné zařízení není její a ani neměla právní důvod k jeho zpracování.

8. Závěry krajského soudu nejsou podle Nejvyššího soudu v rozporu s odborným posudkem doc. Filipa Melzera a doc. Petra Tégla, podle nichž jsou části rozvodné soustavy požadované stěžovatelkou samostatnými věcmi. Krajský soud tento závěr obecně nevyloučil, ale poměřoval tuto věc okolnostmi konkrétní věci. Posudek na svém počátku uvádí, že vychází z podkladů a informací dodaných zadavatelem (tj. stěžovatelkou) a nepřezkoumává jejich pravdivost a úplnost, což se týká zejména informací o technickém stavu částí rozvodné soustavy. Proto jsou také závěry posudku formulovány obecně, nikoli ve vztahu k poměrům této věci. Dále stěžovatelka odkazuje na názory prof. Karla Eliáše, tak činila i v ústavní stížnosti, tuto část argumentace ovšem Ústavní soud v nálezu označil za zjevně neopodstatněnou, protože jde o obecná tvrzení, která představují nesouhlas s dokazováním. Navíc v této části dovolání stěžovatelka neupřesňuje, které konkrétní závěry krajského soudu pokládá za nesprávné a z jakých důvodů. Podobně obecně, neurčitě a bez bližší argumentace odkazuje stěžovatelka i na stanovisko prof. Josefa Fialy a na názory "právní doktríny v oblasti energetického práva". Pro tuto část dovolání nicméně platí, že v dovolání nelze poukazovat na podání učiněná v řízení před nalézacím a odvolacím soudem.

II. Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí všech tří soudů z několika důvodů. Zaprvé Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání pro nepřípustnost. Nedostatečně a vadně zdůvodnil, proč nelze na nynější věc aplikovat judikaturu zabývající se jinými rozvodnými sítěmi, a proč se tedy krajský soud od této judikatury neodchýlil. Tyto jiné rozvodné sítě jsou ale velmi podobné nyní řešeným rozvodům tepelným a s podobnými věcmi má právní řád zacházet podobně. Nejvyšší soud nepřipustil dovolání k meritornímu přezkumu, aniž odkázal na judikaturu, která by se právní povahou rozvodné tepelné soustavy zabývala.

10. Zadruhé Nejvyšší soud nerespektoval kasační závaznost nálezu II. ÚS 2194/23, kupř. opět vycházel z nájemní smlouvy, kterou navíc dezinterpretuje, a znovu argumentoval tím, že úvahu krajského soudu neshledal zjevně nepřiměřenou.

11. Zatřetí civilní soudy ignorují právní úpravu, která vylučuje, aby byla tepelná rozvodná soustava jedinou věcí. To plyne jak z úpravy již neúčinné, tak z úpravy aktuální.

12. Začtvrté se Nejvyšší soud nevěnoval náležitě opačným názorům doktríny a judikatury. Nejvyšší soud se vypořádal chybně a nedostatečně s odborným posudkem a článkem doc. Melzera a doc. Tégla (Melzer, F. - Tégl, P. Výklad § 509 věty druhé občanského zákoníku. Co se rozumí požadavkem "provozní souvislosti" staveb a technických zařízení s liniovou stavbou. Bulletin advokacie, č. 9/2023, s. 9 až 13). Odkaz stěžovatelky na názory prof. Eliáše uveřejněné v jeho článku (Eliáš, K. Výměníková stanice tepla jako složka podniku distributora tepelné energie a otázka jejího vlastnictví. Obchodněprávní revue, č. 1/2010, s. 18 až 21) odmítl Nejvyšší soud nesmyslně tak, že jsou obecné a týkají se dokazování. Konečně, posudek prof. Fialy ani komentáře k energetickému zákonu nejsou součástí podání stěžovatelky z předchozích fází řízení, stěžovatelka jejich pasáže citovala v dovolání. Nejvyšší soud se ani nevypořádal s tím, že jiné soudy rozhodly obdobné případy odlišně (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2022 č. j. 7 Co 1287/2021-529 a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. 8. 2021 č. j. 4 C 58/2020-464).

13. Zapáté zasévá názor soudů zmatek v právních vztazích, protože je v praxi běžné, že primární a sekundární rozvody tepelné energie a předávací stanice vlastní rozdílné subjekty.

14. Zašesté zasáhly soudy jednak do stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví a jednak do jejího práva na svobodu podnikání, protože Energetický regulační úřad zrušil stěžovatelce licenci pro provoz rozvodů tepelné energie právě i z toho důvodu, že soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu na určení vlastnického práva.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

15. Vedlejší účastník řízení, aniž byl o to Ústavním soudem požádán, se vyjádřil k ústavní stížnosti. Podle něj brání projednání věci překážka věci rozhodnuté. Spor o věcněprávní povahu rozvodného zařízení byl již vyřešen v řízení mezi týmiž účastníky "nálezem ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 1345/24", podle něhož závěr o jednotnosti rozvodné soustavy nevybočuje z mezí ústavnosti. Stěžovatelka neúměrně zatěžuje Ústavní soud i vedlejšího účastníka v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatelka před civilními soudy neprokázala své vlastnické právo, nemohla ho nabýt ani zpracováním, protože jí k tomu chyběla dobrá víra. Stěžovatelka nabyla nanejvýš obligační nárok na vypořádání investic (viz "rozhodnutí NS 22 Cdo 1374/2004 nebo 22 Cdo 2002/2017"). Ústavní stížnost je navíc bezpředmětná, Okresní soud v Sokolově v březnu 2026 uložil stěžovatelce předběžným opatřením povinnost zdržet se provozování rozvodné soustavy a její předání společnosti Teplo Chodov s. r. o., což stěžovatelka učinila.

16. Stěžovatelka v replice upozornila, že nyní nastolenou otázku Ústavní soud ještě neřešil. Nález, na který vedlejší účastník odkazuje, neexistuje. Má-li vedlejší účastník na mysli nález II. ÚS 2194/23, ten se zabýval mezi týmiž účastníky pouze otázkou nesprávně odmítnutého dovolání stěžovatelky. Neexistují ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterými vedlejší účastník argumentuje. Ať už je podání vedlejšího účastníka výsledkem úmyslu, či nedbalé práce s umělou inteligencí, jde o zatěžující postup, který může být hodnocen jako pokus uvést soud v omyl. Závěrem stěžovatelka odkázala na připravovanou novelu energetického zákona, podle které mají být části tepelné sítě nebo předávací stanice samostatnou věcí.

17. Vedlejší účastník se v duplice omluvil za nepřesnosti svého předchozího podání způsobené časovou tísní a popřel snahu uvádět soud v omyl; vyjádřit chtěl pouze to, že se stěžovatelka snaží zvrátit názory civilních soudů týkající se podústavního práva, ač je Ústavní soud v předchozím rozhodnutí nezpochybnil. Ústavní stížnost nemá být opakovanou polemikou se závěry civilních soudů. Nejvyšší soud se přitom vypořádal s argumentací stěžovatelky dostatečně. Navíc stěžovatelka prosazuje skutkové verze, které nebyly před civilními soudy zjištěny.

18. Později vedlejší účastník předložil opětovné vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém zopakoval a rozvedl svou argumentaci.

19. Nevyžádané vyjádření k ústavní stížnosti zaslalo rovněž Teplárenské sdružení České republiky. To zaujímá názor podporující stěžovatelku. Toto vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce i vedlejšímu účastníkovi.

20. Stěžovatelka v reakci na opětovné vyjádření vedlejšího účastníka a vyjádření Teplárenského sdružení uvedla, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy, sporné je mezi stranami pouze právní posouzení. Ve zbytku podání opakovala již předestřenou argumentaci.

21. Vedlejší účastník v dalším vyjádření zejména rozvedl argumentaci, že stěžovatelka prosazuje skutkové verze rozporné se skutkovými zjištěními soudů, čímž se snaží oklamat Ústavní soud. Navíc kasační zásah Ústavního soudu by vyvolal chaos a ohrozil zásobování teplem.

22. V navazujícím vyjádření stěžovatelka s těmito tvrzeními vedlejšího účastníka nesouhlasila. V řízení dodržela svou povinnost tvrzení i důkazní. Vyhovující nález by žádný chaos nezpůsobil.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

23. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

24. Jádrem celého sporu je občanskoprávní otázka, zda je rozvodná tepelná soustava samostatnou věcí v právním smyslu. Jde o otázku úzce navázanou na konkrétní skutkové okolnosti a zjištění a jejich právní posouzení v kontextu zákonných kritérií obsažených v podústavním právu, zejména v občanském zákoníku. Takové posouzení leží na soudech civilních. Přezkoumal-li by Ústavní soud řešení této otázky, hodnotil by věcnou správnost napadených rozhodnutí a aplikaci podústavního práva, čímž by nedůvodně, v rozporu se zásadou zdrženlivosti, zasahoval do pravomoci civilních soudů posuzovat občanskoprávní otázky. Ústavní soud může proto zhodnotit jednak to, zda jsou závěry civilních soudů ústavně souladně odůvodněny, jednak to, zda Nejvyšší soud doplnil odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s kasačně závazným nálezem II. ÚS 2194/23.

25. Předmětem hodnocení je tak soulad napadených rozhodnutí s právem na řádné odůvodnění rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na řádné odůvodnění rozhodnutí je povahy procesní, nezaručuje určitý hmotněprávní výsledek procesu, ale pouze řádné odůvodnění jako takové (viz body 26 a 31 nálezu ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1815/25). Není nutné, aby odůvodnění dopodrobna vypořádávalo každou jednotlivou námitku účastníka řízení, pakliže přezkoumatelně představí své klíčové úvahy a vypořádá se s relevantní argumentací účastníků řízení; postačí, pakliže soud proti názoru účastníka řízení postaví ucelenou argumentaci, která obstojí jako celek (viz např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Tyto požadavky napadená rozhodnutí splňují. Ústavní soud nepovažuje úvahy civilních soudů za nesrozumitelné, svévolné či zjevně nelogické.

26. Z usnesení Nejvyššího soudu jsou důvody pro odmítnutí dovolání patrné. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud se od judikatury neodchýlil, neboť judikatura zmiňovaná stěžovatelkou na řešenou věc dle Nejvyššího soudu nedopadá. Rozsudek sp. zn. 3 Cz 3/90 řešil otázku vodovodních kanalizačních přípojek jako součásti pozemků, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2548/98 se zabýval otázkou, zda je transformátor napájející více budov součástí jen jedné z nich, a konečně závěry rozsudku sp. zn. 22 Cdo 944/2007 o samostatnosti vodovodních řadů a vodárenských objektů nelze přebírat proto, že oblast teplárenství neměla v rozhodné době na rozdíl od vodárenství zvláštní právní úpravu, ta nabyla účinnosti až později. Jádro problému není ani otázkou dosud v judikatuře neřešenou. Civilní soudy na základě skutkových zjištění vyšly z toho, že v projednávané věci celá rozvodná soustava tvoří jeden funkční celek - kdyby z něj byly odebrány nějaké jeho části, nemohl by plnit funkci rozvodu tepla. Součástí věci je přitom podle rozsudku NS sp. zn. 25 Cdo 770/98 vše, co nemůže být odděleno, aniž by se věc znehodnotila (viz i rekapitulace napadených rozhodnutí výše v bodech 5 a 6).

27. Závěr o funkční jednotě celé rozvodné soustavy je základní premisou právního názoru Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud vychází primárně ze zjištěné funkce samotného tepelného zařízení, a to ve skutkových poměrech konkrétní situace, argumentuje sice i nájemní smlouvu, ovšem jen podpůrně (viz např. bod 27 usnesení NS). Nejvyšší soud i výše zmiňovaní autoři doktrinálních závěrů pracují při posouzení řešené právní otázky se stejnými kritérii (právní úpravou současnou i minulou, judikaturou mj. zabývající se jinými rozvodnými sítěmi, funkcí rozvodného zařízení a oddělitelností jeho jednotlivých částí), pouze je hodnotí jinak, a proto dospívají k opačným závěrům. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu tak pokrývá jádro stěžovatelčiny argumentace.

28. Z napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, proč civilní soudy považovaly rozvodnou tepelnou soustavu za jednu věc v právním smyslu a proč bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, a proč tedy celkově nebyla stěžovatelka ve sporu úspěšná. Stěžovatelce se dostalo odpovědi na všechny stěžejní argumenty.

29. Kromě toho, že je usnesení Nejvyššího soudu ústavně souladně odůvodněno, neprotiví se ani kasačně závaznému nálezu II. ÚS 2194/23 - zohledňuje zvláštní právní úpravu, vypořádává namítaný rozpor s judikaturou, nestaví svůj závěr jen na obsahu nájemní smlouvy a je z něj patrné, proč nesouhlasí s právní doktrínou. Nejvyšší soud tak respektoval důvody, na kterých je nález II. ÚS 2194/23 založen.

30. Důvod pro zásah Ústavního soudu v nynější věci nezakládá ani namítané narušení právní jistoty pro rozpor s teplárenskou praxí a rozhodnutími soudů nižších stupňů. Krajský soud i Nejvyšší soud opakovaně uváděly, že jejich právní názory se týkají jen této konkrétní věci a že za jiných (skutkových) okolností by mohly rozhodnout opačně. Byť tak není do budoucna jasné, jak budou civilní soudy nahlížet na jiné případy, současné vlastnické vztahy jiných rozvodných tepelných soustav narušeny nejsou. Sjednocení nejednotného právního názoru o věcněprávní povaze rozvodné soustavy je předně úkolem Nejvyššího soudu, nikoli soudu Ústavního.

31. Závěrem považuje Ústavní soud za nutné krátce se pozastavit nad obsahem nevyžádaného vyjádření advokáta vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti. Zaprvé "nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 1345/24" neexistuje. Advokát měl podle obsahu vyjádření zřejmě na mysli již opakovaně zmíněný nález II. ÚS 2194/23. Ten ale ani v nejmenším nezaložil překážku věci rozhodnuté tím, že by posoudil věcněprávní povahu rozvodného zařízení, jak vedlejší účastník tvrdí, nález se zabýval pouze tím, zda Nejvyšší soud ústavně souladně odmítl stěžovatelčino dovolání. Vedlejší účastník byl účastníkem tohoto řízení, proto mu musí být obsah nálezu jasný (viz výstižně již bod 1 nálezu II. ÚS 2194/23). Neexistují ani advokátem zmíněná "rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1374/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2002/2017". Vyjádření vedlejšího účastníka je tak patrně výsledkem nedbalé práce s umělou inteligencí a každopádně nedbalým výkonem advokacie. Ústavní soud upozorňuje, že účelem povinného zastoupení účastníků řízení advokátem rozhodně není zatěžovat soud a ostatní účastníky řízení nutností prodírat se fabulacemi.

32. Ústavní soud tak odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu