IV.ÚS 660/2000
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost obce, která se domáhala ochrany svého vlastnického práva na pozemku, jehož výděl byl rozhodnutím orgánu veřejné moci způsoben. Soud uznal, že stěžovatelka nebyla účastníkem restitučního řízení a neměla právní základ pro podání opravného prostředku podle § 250 odst. 3 o.s.ř. Výsledkem bylo, že její nárok na vlastnictví nemovitosti nemohl být v rámci správního řízení věcně projednán. Ústavní soud se opřel o konzistentní judikaturu, podle níž ústavní stížnost není přípustná, pokud existují jiné právní prostředky k ochraně práv. Návrh na zrušení § 9 odst. 8 zákona o půdě byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti obce D. R., zastoupené Mgr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 30 Ca 121/2000, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění
Dne 10. listopadu 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadla usnesení o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích, Pozemkového úřadu č. 4070, ze dne 12. března 2000, ve věci čj. PÚ 602/99/Ja, kterým úřad rozhodoval o vydání pozemků.Spolu s ústavní stížností byl podán rovněž návrh na zrušení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Rozhodnutím okresního úřadu byly vydány pozemky osobám oprávněným podle zákona o půdě. Stěžovatelka však byla na základě kupní smlouvy ze dne 28. března 1995 v dobré víře, že na uvedené pozemky nejsou uplatňovány žádné restituční nároky. Dalším důvodem, o který stěžovatelka opírala svoji žalobu, byla skutečnost, že předmětné pozemky koupila z důvodu existence svého tělovýchovného a sportovního zařízení, a proto zastávala názor, že pozemky nejde vydat podle § 11 odst. 1 lit. e) zákona o půdě. V průběhu správního řízení byla stěžovatelka okresním úřadem vyloučena z okruhu účastníků, aniž by o této skutečnosti byla informována a v důsledku toho byla odmítnuta i její žaloba, když stěžovatelka byla označena jako osoba mimo okruh účastníků definovaný v ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě, a z toho důvodu nemohla podat opravný prostředek dle ustanovení § 250 o.s.ř. Napadeným usnesením byl učiněn odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. srpna 1998, sp. zn. IV. ÚS 107/98. Stěžovatelka dále tvrdila, že uzavřela kupní smlouvu, aniž by oprávněné osoby do této doby vyzvaly předchozího vlastníka - Zemědělské družstvo D. R., k vydání pozemků dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě, popřípadě aniž by se účastníci této smlouvy dozvěděli, že oprávněné osoby uplatnily svůj nárok u pozemkového úřadu. Z toho důvodu se po provedení zápisu do katastru nemovitostí stěžovatelka považovala za řádného vlastníka. I v případě, že by kupní smlouva byla neplatná, bylo by věcí soudu vydat takové rozhodnutí a stěžovatelka by tak měla možnost domáhat se svých práv. V uvedeném případě byla na základě ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě ve spojení s § 14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "správní řád" postavena do pozice zcela bezprávného subjektu. Stěžovatelka dále uvedla, že ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, zakládá neplatnost převodů jen v těch případech, kdy nemovitosti mají být vydány oprávněným osobám. Je-li tedy § 11 zákona o půdě důvodem pro nevydání, není převod nemovitosti neplatný a vlastníkovi z takové smlouvy (stěžovatelce) přísluší možnost uplatňovat svá práva. Podle stěžovatelky bylo uvedeným postupem soudu a okresního úřadu porušena její právo na vlastnictví majetku a jeho ochranu a rovné postavení vlastníků, zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. K ústavní stížnosti se na základě § 42 odst. 4 zákona vyjádřil účastník - Krajský soud v Hradci Králové - prostřednictvím předsedy senátu 30 Ca, který pouze uvedl, že usnesení považuje za zákonné a v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud si k věci vyžádal také spis vedený u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 121/2000 a spis vedený u Okresního úřadu v Pardubicích - Pozemkového úřadu pod sp. zn. PÚ-602/99/Ja. Po posouzení obsahu návrhu, vyjádření účastníka a po prostudování uvedené spisové dokumentace Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud konstatuje, že na základě kupní smlouvy ze dne 28. března 1995 uzavřela stěžovatelka s osobou povinnou kupní smlouvu, na základě které byla ujištěna, že na nemovitosti neváznou žádná věcná břemena, žádné dluhy a ani na uvedenou nemovitost nebyl uplatněn restituční nárok (odst. III. kupní smlouvy - č.l. 18/2 spisu pozemkového úřadu). Na základě této kupní smlouvy byla stěžovatelka pro uvedenou nemovitost zanesena v katastru nemovitostí jako vlastnice nemovitosti na listu vlastnictví 10001 pro katastrální území L., okres Pardubice (č.l. 5 spisu pozemkového úřadu). Stěžovatelka se domáhá zrušení rozhodnutí, které bylo vydáno správním soudem. Nutno uvést, že toto rozhodnutí krajského soudu těžko mohlo být jiné, když není pochyb o tom, že stěžovatelka nebyla účastníkem restitučního řízení. To, že ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě je ustanovením speciální povahy, vyslovil Ústavní soud například ve svém usnesení IV. ÚS 107/98. Účastenství je tedy vymezeno odlišně od správního řádu. Pokud se stěžovatelka domnívá, že právě toto ustanovení je příčinou ohrožení jejího právního postavení, a že nemá jiných prostředků k ochraně svých práv, konstatuje Ústavní soud, že tomu tak není. Krajský soud v Hradci Králové, který se řídil ustanovením § 250m odst. 3 o.s.ř. sice nemohl opravný prostředek stěžovatelky věcně projednat ve správním soudnictví, to však neznamená a nikterak nevylučuje, aby se stěžovatelka domáhala ochrany tvrzeného vlastnického práva v jiném řízení, než je přezkumné řízení podle části páté, hlavy třetí o.s.ř. Vzhledem k tomu, že konstantní judikatura Ústavního soudu vychází z principu, že ústavní stížnost přichází v úvahu jen proti takovým rozhodnutím orgánu veřejné moci, která mají na základní práva či svobody stěžovatele dopad neodčinitelný jinými právními prostředky, shledal Ústavní soud, za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl, a spolu s ní odmítl i návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona o půdě dle § 43 odst. 2 lit. b) zákona.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 28. května 2001 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu