IV. ÚS 666/06

Rubrum

Právní věta 1) Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala. 2) K námitce dotčení na základním právu plynoucím z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud toliko připomíná, že obsahem ústavní normy, dle níž „daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“, není zakotvení základního práva či svobody, nýbrž promítnutí zásady vymezující vztah moci zákonodárné a výkonné „no taxation without representation“, aneb ústavní vyloučení možné delegace ukládání daní zákonodárcem na exekutivu. Důvodem včlenění této ústavní maximy do Listiny byla v lednu roku 1991 neexistence moderní demokratické ústavy vymezující frame of government. 3) Ústavní soud interpretuje ust. § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení dle daného zákonného ustanovení není automatická a lze ji uložit pouze „v odůvodněných případech“ jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (sp. zn. III. ÚS 53/97). Dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem Ústavního soudu tudíž bez dalšího nárok dle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, které není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným.

Výrok

Ústavní soudrozhodl dne 21. listopadu 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti K. b., a. s. právně zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83, za účasti Celního ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83 se zrušuje.

Poučení

I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 18. října 2006, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83 o přezkoumání správního rozhodnutí. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu, plynoucím z čl. 11 odst. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 113/2006, spisů Celního úřadu v Berouně sp. zn. 3462/03-1772-01, 2257/04-1769-01, 6178/04-1772/08-173d, KL-TR258/04 a z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující: Rozhodnutím Celního úřadu v Berouně ze dne 2. června 1997 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení částky 300.000,- Kč, což řádně a včas učinila, neboť dne 29. března 1996 skutečně vystavila ve prospěch Celního úřadu Beroun globální celní záruku, jíž se zavázala za určitého celního deklaranta zaplatit celní dluh, pokud nebude splněn v zákonné lhůtě, a to až do nejvyšší částky 300.000,- Kč. Dne 15. dubna 2004 Celní úřad Beroun vydal celkem 55 rozhodnutí, kterými stěžovatelce uložil zaplacení celkem 12.499.465,- Kč, tedy více než čtyřicetinásobku částky 300.000,- Kč, přičemž v předmětném řízení je relevantní rozhodnutí č. j. R/400033/2004 ze dne 15. dubna 2004. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 25. února 2005 potvrzeno Celním ředitelstvím Praha. Městský soud v Praze pak dne 20. července 2006 rozsudkem č. j. 6 Ca 113/2006-83 žalobu stěžovatelky do uvedených správních rozhodnutí zamítl. Učinil tak po té, co byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2005 č. j. 6 Ca 134/2005-38, kterým bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, ke kasační stížnosti podané správním orgánem rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2006 č. j. 7 Afs 17/2006-70 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Byv vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v označeném rozhodnutí, městský soud považoval za rozhodující pro posouzení věci výklad pojmu globální zajištění celního dluhu podle ust. § 256 celního zákona. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 a s poukazem na ust. § 100 odst. 2 a § 238 odst. 2 celního zákona uvádí, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení a nelze z něj dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně i z ust. § 256 a § 260 odst. 1 celního zákona, upravujících ručení v celním řízení, je dle soudu zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití jednotného čísla ve výše citovaných ustanoveních. Pro uvedené je pod pojmem globální zajištění celního dluhu v uvedeném soudním rozhodnutí chápán každý celní dluh dlužníka po dobu trvání ručitelského vztahu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více operací tohoto subjektu. Jinými slovy vyjádřeno jde o zajištění všech dluhů celního dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, a to až do výše částky uvedené v záruční listině. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti Ochranu garantovanou čl. 36 odst. 2 Listiny měly soudy stěžovatelce odepřít užitím rozšiřujícího a účelového výkladu ust. § 256 celního zákona. Celní úřad závazek stěžovatelky vyložil tak, že omezení 300.000,- Kč se vztahuje na každý jednotlivý dluh (z neomezené řady dluhů) a nikoli na souhrn všech dluhů celního dlužníka. Stěžovatelka však byla vždy přesvědčena, že v záruční listině uvedená nejvyšší částka představuje nejvyšší nepřekročitelnou hranici plnění. Tzv. nejvyšší částka nemá při výkladu zastávaném soudy žádnou funkci a je nadbytečná. Výše závazku ručitele by nebyla vůbec závislá na projevu jeho vůle a záruční listina by byla neplatná pro neurčitost (srov. i právní normy týkající se jednání v omylu). Ručitel by byl nositelem závazku k neomezenému a nekontrolovatelnému plnění, jehož výše výlučně závisí na počtu učiněných celních deklarací, který však ručiteli není předem znám a jehož výši nemůže ovlivnit, což je v rozporu s principem právní jistoty, resp. s předvídatelností práva (sp. zn. I. ÚS 50/03). Při výkladu je naopak třeba zohlednit, že v době podpisu záruční listiny je počet možných jednotlivých celních dluhů neurčitý a nepředvídatelný. Je nutno řídit se přesnými, poctivými a po staletí zušlechťovanými výkladovými pravidly teorie práva. Soudy zanedbaly tradiční metody výkladu, výklad jazykový a systematický. Zohledněn nebyl princip právní jistoty, maxima nemo tenetur ad impossible a výklad nebral ohled na stěžovatelčina základní práva. Dle stěžovatelky není možné užívat právně-politický výklad přizpůsobený dílčímu zájmu, byť by mělo jít o zájem státu na co nejvyšším výběru cla, neboť cílem daňového řízení je realizovat výběr daní s respektem k právům daňového subjektu (sp. zn. II. ÚS 664/04). Stěžovatelka konstatovala, že citace Nejvyššího správního soudu z usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 neladí se závěry, ke kterým Nejvyšší správní soud dospěl. Z usnesení Ústavního soudu plyne, že pokud celní orgány přijaly celní záruku jako ručení za nový dovoz, šlo o jejich pochybení a nedbalost, neboť měly požadovat předložení nové celní záruky i v případě, kdy nebyla dříve vystavená záruka zcela vyčerpána. Stěžovatelka upozornila, že banky v minulosti vystavily v dobré víře záruky do maximální výše uvedené v záruční listině. Přitom Česká národní banka (sděleními uveřejněnými v částkách 6, 10 a 14/1999 Věstníku ČNB) jako regulátor zakázala bankám poskytovat globální celní záruky dle nové vyhlášky č. 135/1998 Sb., výslovně obsahující nyní prosazovaný výklad, neboť šlo o závazky, jejichž výši nebylo lze předem určit. (Dle § 12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění, dále „zákon o bankách“, by byla taková záruka neplatná.) Stěžovatelka dále výkladem ad absurdum namítla, že při záruční částce 100 miliónů Kč (což není částka v této oblasti neobvyklá či přemrštěná) by banka jednak u zaniklé záruky nemohla při konkurzu deklaranta přihlásit pohledávku, neboť by neznala její výši (potřebné údaje nelze zjistit od celních orgánů, které ani nesdělí, zda deklarant není dlužníkem, nebo že je proti němu vedeno řízení, jež může skončit vyměřením dluhu, za nějž ručitel odpovídá). Absurdity by vznikly i v oblasti výkaznictví hospodaření banky, kdy banka musí dodržovat pravidla obezřetnosti, kapitálové přiměřenosti a úvěrové angažovanosti (§ 12-14 a § 21 zákona o bankách), neboť by nevěděla jakou výši rezerv a likvidních aktiv musí mít připravenu pro případné uspokojení pohledávky (mělo by to být „0,1 nebo 1 či z opatrnosti 100 mld. Kč?“, ptala se rétoricky stěžovatelka). Z toho plyne neudržitelnost a absurdita použitého výkladu zákona, který se navíc stává hrozbou i pro stabilitu bankovního sektoru (díky rozsahu a počtu vystavených celních záruk). Přitom ručitelé, kteří již ze záruky plnili, mohou v dobré víře považovat případy těchto záruk za uzavřené. Porušení práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) spatřovala stěžovatelka v tom, že jí byl nepřípustně a nezákonně „uložen celní dluh“, kdy byla hrozbou exekuce donucena k zaplacení více než 12 miliónů Kč z vlastního majetku. Stěžovatelka odkázala na právní názor Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 666/02), podle něhož při ukládání a vymáhání daní, tedy při odnětí části nabytého majetku, umožněném čl. 11 odst. 5 Listiny, je třeba v případě dvojího možného výkladu zákona (s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny) dodržovat princip v pochybnostech mírněji (in dubio mitius). Zvolený výklad byl výkladem přísnějším (pokud ne svévolným). Jde o konkurenci interpretačních alternativ (sp. zn. II. ÚS 644/02), vyžadující ve smyslu judikatury Ústavního soudu jeho zásah (sp. zn. I. ÚS 50/03, III. ÚS 258/03 a III. ÚS 151/06), neboť zvolená alternativa byla ústavně nekonformní a odchýlila se od znění i smyslu právní normy natolik, že šlo o libovůli odporující čl. 2 odst. 2 Listiny (sp. zn. I. ÚS 50/03). Judikatura nebyla ustálená, což dokládají jak prvotní rozhodnutí městského soudu, tak rozhodnutí na něž stěžovatelka v předchozím řízení upozorňovala. (Obecné soudy dříve rozhodly ve smyslu stěžovatelčina právního názoru - srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 38 Ca 87/99, in Soudní judikatura 2/2000, str. 124; rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2000 sp. zn. 31 Ca 165/1999, in Soudní judikatura 2/2000, str. 2/2000, str. 130). Rozkolísanost judikatury přispěla k nedostatku právní jistoty stěžovatelky. Stěžovatelka také upozornila, že ministerstvo překročilo své pravomoci, neboť zákonné zmocnění mu umožňovalo vydat pouze vyhlášku stanovující podmínky, za nichž může být dluh zajištěn paušálně, nikoli globálně (§ 257 odst. 3 celního zákona, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 113/1997 Sb.). Porušení práva na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny) spatřovala stěžovatelka v tom, že při opakovaném rozhodování městský soud rozhodl bez jednání, aniž si předtím znovu vyžádal stěžovatelčin souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Pro uvedené, tj. pro porušení základních práv dle čl. 11 odst. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83. Stěžovatelka vznesla rovněž návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. IV. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 11. prosince 2006 Městský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž se poukazuje na vázanost Městského soudu v Praze právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2006 č. j. 7 Afs 17/2006-70. K námitce porušení § 51 s. ř. s. pak účastník řízení dodává, že vzhledem k tomu, že se jednalo stále o jednu žalobu, soud vycházel z toho, že již před vydáním prvého rozsudku účastníci řízení na jednání netrvali, přičemž závazný právní názor byl Nejvyšším správním soudem v předmětné věci vysloven zcela jednoznačně a jeho změnu nemohla přivodit žádná nová skutková zjištění. S ohledem na uvedené má účastník řízení za to, že nelze dovodit ve vztahu ke stěžovatelce porušení práva na spravedlivý proces. K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 13. listopadu 2007 kromě krátké rekapitulace věci konstatuje, že předvídatelnost závazku ručení podle ručící listiny uvedené v příloze č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb. nelze zpochybňovat s dovolováním na nejednoznačnost předpisu, jelikož možnost dvojího výkladu předpisu sama o sobě nezpůsobuje jeho nepředvídatelnost, a to zejména v takových případech, kdy se „předpis dotýká profesionální činnosti toho, kdo jej hodlá aplikovat“. Nad rámec obsahu svého vyjádření ve věci sp. zn. I. ÚS 643/06, jež je s věcí sp. zn. IV. ÚS 666/06 analogická, vedlejší účastník polemizuje s argumentací obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06. Uvádí, že globální zajištění celního dluhu bylo zavedeno již ust. § 256 zákona č. 13/1993 Sb., účinného od 1. ledna 1993 (a nikoli s účinností od 15. ledna 1996, jak je obsaženo v daném nálezu), dále namítá nepřiměřenost srovnávání záruky na celní sklad a záruky na celní dluh a konečně upozorňuje i na nezbytnost toho, aby banka nesla riziko za své podnikání, jímž je i poskytování celní záruky, jehož se nemůže zbavit následným tvrzením, že jí není znám obsah poskytnuté záruky. K výtce Ústavního soudu, dle níž celní úřad „otálel“ s uplatněním záruky a z ní vyvozeného závěru o neexistenci jasného výkladu a nutnosti čekat na stanovisko Generálního ředitelství cel, se ve vyjádření namítá skutečnost, dle níž celní úřad celní dluh uplatňoval v první řadě vůči deklarantovi a až poté, co nebyl úspěšný, uplatnil nárok vůči ručiteli. Pro uvedené vedlejší účastník navrhuje předmětnou ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83 zamítnout. V. Upuštění od ústního jednání Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci - tj. stěžovatel v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 16. listopadu 2007, účastník řízení v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2007 a vedlejší účastník pak v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 20. listopadu 2007 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. VI. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva Posouzení předmětné věci se odvíjí od interpretace pojmu globální záruky celního dluhu. K této otázce se Ústavní soud autoritativně vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06, přičemž právní závěry vyslovené v uvedeném nálezu plně dopadají i na daný případ. Na zákonné úrovni nebyl pojem globálního zajištění celního dluhu dlouho definován (ani v ust. § 256 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ani jinde). Novela celního zákona č. 113/1997 Sb. sice rozlišila (s účinností od 1. 7. 1997) individuální, globální a paušální záruku, avšak nijak tyto pojmy nespecifikovala. Pojem globální celní záruka byl do pozitivního práva uveden (podzákonným právním předpisem) s účinností od 15. 1. 1996 (bodem 13, čl. I., vyhlášky Ministerstva financí ČR, publikované pod č. 8/1996 Sb., měnící vyhlášku č. 92/1993 Sb., vydanou k provedení některých ustanovení celního zákona. Nová příloha č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb. (srov. částku 3 Sbírky zákonů č. 8/1996, str. 248-250) předepsala k užití vzor zvaný „Záruční listina Jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky)“, a text předmětné záruky předepsanému vzoru odpovídá - obsahuje závazek „uhradit celní dluh až do nejvyšší částky uvedené v záruční listině“. Toto znění bylo účinné od 15. 1. 1996 do 30. 6. 1998 (do účinnosti nové prováděcí vyhlášky č. 135/1998 Sb.). K výtce vedlejšího účastníka Ústavní soud na tomto místě připomíná, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 bylo toliko poukázáno na skutečnost, že zavedení pojmu globálního zajištění celního dluhu v ust. § 256 zákona č. 13/1993 Sb., účinného od 1. ledna 1993, nebylo spjato i s vymezením jeho obsahu. Z porovnání textů přílohy č. 25 (k vyhlášce č. 92/1993 Sb.) a přílohy č. 35 (ke zcela nové vyhlášce č. 135/1998 Sb.) plyne, že text záruční listiny byl změněn tak, že se ručitel musel nově zavázat: „splnit až do výše zaručené částky každý jednotlivý celní dluh“. Tato úprava však platila jen od. 1. 7. 1998 do 30. 6. 1999; poté nabyla účinnosti vyhláška č. 124/1999 Sb., která zmínku o „každém jednotlivém dluhu“ vypustila (viz cit. příloha 35 ve znění od 1. 7. 1999), a listina od tohoto data obsahovala závazek: „splnit až do nejvyšší částky -celní dluhy“. Z výše uvedeného plyne, že globální celní záruka vystavená před 1. 7. 1998 představuje jiný závazek, než záruka vystavená po 1. 7. 1998 a po 1. 7. 1999. Není to však jediný případ diametrálně odlišného pojetí shodně zvaného institutu. Na podzákonné úrovni zmínku o „každém jednotlivém celním dluhu“ obsahují pouze globální záruční listiny „národní“ (tranzitní i netranzitní) a jejich dodatky (viz přílohy 33, 40 a 42 vyhlášky č. 135/1998 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 1998 do 30. 6. 1999). Protože již přílohou č. 27 (k vyhlášce č. 92/1993 Sb.) byla s účinností od 1. 9. 1996 (novelou č. 230/1996 Sb.) vzorována globální záruka pro tranzit v rámci Společenství (adjektivum globální je prvním slovem textu, v nadpisu uvedeno není). Závazek ručitele zde zní zaplatit: „požadované částky až po nejvyšší uvedenou částku“, na čemž nic nezměnila ani vyhláška č. 135/1998 Sb. - vzory globálních záruk určené pro několik tranzitních operací v rámci Společenství (přílohy č. 34 a 41 vyhlášky č. 135/1998 Sb.) i poté předepisovaly závazek zaplatit: „požadované částky až po nejvyšší uvedenou částku“ - vyhláška tak zachovala různý režim pro obdobné záruky. Až zákon č. 1/2002 Sb. změnou ust. § 259 odst. 2 celního zákona (s účinností od 1. 7. 2002) nově stanovil, že: „lze použít globální záruku k zajištění celního dluhu nebo dluhů-až do výše zaručené částky. Uživatel globální záruky odpovídá za to, že celní dluh nebo součet celních dluhů - nepřekročí zaručenou částku. Dojde-li k překročení - je uživatel - povinen - neprodleně informovat celní orgán“. Tato zákonná definice jednoznačně limitující globální ručení za součet celních dluhů nejvyšší zaručenou částkou a stanovící povinnost uživateli záruky platí dosud. Z příkazu vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu plyne požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení) znamenal totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna aplikován, což se nestalo (srov. nález ÚS sp. zn. III. ÚS 358/99, Sb. n. u., sv. 20, str. 53 nebo i rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 2 Afs 81/2004-54 ze dne 26. 10. 2005). Prastaré logice institutu ručení vážící jeho rozsah na nominální hodnotu dluhu se vzpíraly jen národní globální záruky, a to ještě jen ty, které byly vystaveny v určitých časových úsecích. Celní orgány si patrně neudržitelnosti stávajícího výkladu tohoto institutu v proměnlivém právním prostředí byly vědomy, a proto byla dodatečně a pro futuro umožněna limitace celkové výše závazku. Ústavní soud konstatuje, že předmětná právní úprava byla zcela nepřehledná, což samo o sobě mělo s ohledem na vztah kvality zákona představujícího zásah do vlastnictví při jeho výkladu nutit orgány veřejné moci k výkladové umírněnosti z jejich strany, která by více šetřila základní právo stěžovatelky. Pro posouzení věci je důležité důsledně rozlišovat jednotlivé časové úseky, vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu. Stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností opakovaného plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb. Ani novela celního zákona č. 113/1997 Sb. totiž jasné vodítko nedala. Rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů dluh a dluhy takovým vodítkem není již jen proto, že samy celní úřady používají slovo dluh pro označení souhrnu celních dluhů, resp. tvar „dluh“ v praxi slouží k označení celé skupiny pohledávek (tzv. synekdocha, užívající logiku pars pro toto). Ministerstvo financí ČR uvedlo do právního řádu pojmy globální, paušální a individuální záruka (s účinností od 15. 1. 1996) na základě celního zákona, který (bez dalšího) zmiňoval možnost globálního zajištění celního dluhu (§ 256) a (pouze) umožňoval upravit prováděcí vyhláškou podmínky paušálního zajištění (§ 257 odst. 3). Chtělo-li ministerstvo měnit dosavadní stav (a praxi), mělo povinnost zřetelně tento záměr promítnout do textu vyhlášky. Zákon a prováděcí vyhláška byly před datem 1. 7. 1998 nejasné. Pro výklad vágního pojmu globální zajištění celního dluhu byla relevantní aplikační praxe celních orgánů. Celní orgány tvrdily, že od počátku užívaly koherentní výklad. Jak ale bylo zjištěno, šlo o informaci nekorektní. Výklad byl měněn. V případě stěžovatelky celní úřad po prvním uplatnění záruky více než dva roky otálel s jejím opakovaným uplatněním, k němuž sáhl až po vydání stanoviska Generálního ředitelství cel. Je však třeba si uvědomit, že stěžovatelka v té době nemohla žádným vlastním úkonem eliminovat riziko, které pro ni plynulo z výkladové změny. Záruka byla fakticky nevypověditelná, přičemž stěžovatelka v době vydání záruky nemohla na základě žádné objektivní skutečnosti předpokládat, že bude znova a znova žádána o plnění poté, kdy tak v plné výši učinila. Naopak minulá praxe, kdy např. celním orgánům postačovala na celý celní sklad záruka v podobě depozita ve výši 300.000,- Kč, nasvědčovala tomu, že celní orgány se v rozhodné době spokojovaly s velmi nízkým ručením. Též obvyklý význam institutu ručení a nominální hodnoty záruční listiny nenasvědčovaly tomu, že je třeba kalkulovat s opakovaným uplatněním „konzumovaných“ záruk. Proto ani nebyl důvod ke stanovení informační povinnosti, jak namítal celní orgán. Stěžovatelka záruku vystavila již v březnu 1996, přičemž správním orgánem byla povolena v dubnu téhož roku a tento správní akt je nutno posuzovat podle tehdy platných a ústavně konformně interpretovaných právních pravidel. Tato zásada respektována nebyla. Závěru, že výkladová praxe byla změněna retroaktivně svědčí i opatření ČNB (vyhlášená ve Věstníku ČNB pod čísly 6, 10 a 14/1999), jimiž bylo s účinností od 26. 2. 1999 nařízeno ukončit ručitelské vztahy a zjistit výši závazků: „poskytování záruk - znamená - závazek, který je pro banku potenciálním úvěrem - Jestliže - není zřejmá výše skutečného závazku banky, resp. jestliže plnění, které může být - požadováno, několikanásobně převyšuje částku obsaženou v záruční listině, nejedná se pak o činnost, kterou by byla banka oprávněna provádět - ČNB zahrnuje pod tento typ činnosti i tzv. globální záruky vystavené podle příloh vyhlášky - č. 135/1998 Sb. - nebo podle předcházející právní úpravy vyplývající z vyhlášky - č. 8/1996 Sb. - Pokud uvedený typ - záruky banka poskytuje po účinnosti vyhlášky č. 135/1998 Sb., resp. pokud nevypověděla smlouvy o poskytnutí globálních záruk uzavřené před účinností cit. vyhlášky, postupuje v rozporu se zákonem.“ (č. 6/1999 Věstníku ČNB). Z textu plyne (srov. Sdělení č. 10/1999 Věstníku ČNB, ASPI č. „11/1999 CBO“), že podnětem k této aktivitě bylo vydání vzorů obsažených v přílohách č. 33 a 35 vyhlášky č. 135/1998 Sb. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že v případě předmětné záruky výklad, který zaujal městský soud (s odvoláním na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000), zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala. Na uvedeném závěru nemohly nic změnit ani námitky uplatněné ve vyjádření vedlejšího účastníka. K námitce dotčení na základním právu plynoucím z čl. 11 odst. 5 Listiny Ústavní soud toliko připomíná, že obsahem ústavní normy, dle níž „daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona“, není zakotvení základního práva či svobody, nýbrž promítnutí zásady vymezující vztah moci zákonodárné a výkonné „no taxation without representation“, aneb ústavní vyloučení možné delegace ukládání daní zákonodárcem na exekutivu. Důvodem včlenění této ústavní maximy do Listiny byla v lednu roku 1991 neexistence moderní demokratické ústavy vymezující frame of government. Vycházeje z takto vyložených důvodů Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2006 č. j. 6 Ca 113/2006-83 zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud interpretuje ust. § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení dle daného zákonného ustanovení není automatická a lze ji uložit pouze „v odůvodněných případech“ jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (sp. zn. III. ÚS 53/97). Dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem Ústavního soudu tudíž bez dalšího nárok dle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, které není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným. Jelikož v posuzované věci takové důvody, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce, Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Rubrum

I. II. III. IV. V. VI. Poučení: