IV.ÚS 675/01
Sbírka: U 4/29 SbNU 443
V PLATNOSTI- KS Brno 30 Ca 309/99
- ÚS IV.ÚS 675/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, kterými byla zamítnuta její žádost o restituci nemovitostí. Soud se opřel o § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož je podmínkou restituce státní občanství původního vlastníka, které nebylo obnovené. Závěr byl, že nesplnění této podmínky nemůže být nahrazeno obnovením občanství nástupnicí, protože podmínky jsou kumulativní. Soud uznal, že napadené rozhodnutí neporušilo základní právo na spravedlivý proces ani jiné základní právo.
Rubrum
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 675/01 ve věci ústavní stížnosti RNDr. M. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 3. 10. 2001 sp. zn. 30 Ca 309/99 a rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, z 16. 8. 1999 č. j. PÚ/Roz 5479/7331/99 Be , jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o vydání nemovitostí. Výrok Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze 3.10.2001 č. j. 30 Ca 309/99-18 a rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, z 16.8.1999 č. j. PÚ/Roz 5479/7331/99 Be, jimiž bylo rozhodnuto o její žádosti na vydání nemovitostí nacházejících se v kat. úz. Č. V návrhu na zahájení řízení namítala, že soud i správní orgán nerespektovaly principy zákonného procesu a porušily tak zejména čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka uvedla, že je vnučkou původního vlastníka nemovitostí, které byly zkonfiskovány. Svůj restituční nárok odvozovala od § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., a dokládala, že původní vlastník zemřel 11. 4. 1950 a již nemohl opětovně požádat o vrácení čs. občanství. Uvedla, že podle jejího názoru byly u původního vlastníka dány vyprošťovací podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodu 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Jeho žádost o vrácení čs. občanství byla zamítnuta, avšak pouze z toho důvodu, že jeho manželka již zemřela, a tudíž její čs. občanství ve prospěch manžela nelze navrátit ze zákona. Krajský soud v Brně jako účastník řízení formuloval názor, že stěžovatelčino právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, soud se zabýval všemi důvody uvedenými v opravném prostředku, řádně je v odůvodnění rozsudku zhodnotil a odůvodnil. Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nové skutečnosti, odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Okresní úřad v Ústí nad Orlicí, okresní pozemkový úřad, pouze odkázal na odůvodnění výroku svého rozhodnutí a navrhl jeho potvrzení. Pozemkový fond České republiky se přípisem ze dne 28. 8. 2002 vzdal svého vedlejšího účastenství, další vedlejší účastník, L. České republiky, na výzvu k vyjádření nereagoval, Statek K., s. p., byl údajně zrušen. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 309/99, spisového materiálu Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí, okresního pozemkového úřadu, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika splnění zákonných podmínek pro restituci zemědělského majetku. Podáním ze dne 8. 12. 1992 uplatnila restituční nárok dcera původního vlastníka a uvedla, že nemovitosti byly konfiskovány zřejmě podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Dále tvrdila, že otec se neprovinil proti čs. státu a nabyl zpět občanství. Protože zemřel, nastupuje do postavení oprávněných osob ona jako jediná oprávněná osoba. V průběhu řízení vstoupila do jejích práv stěžovatelka jako její dědička. Okresní úřad v Ústí nad Orlicí vydal 16. 8. 1999 rozhodnutí č. j. PÚ/Roz 5479/7331/99 Be, v němž rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí dotčených nemovitostí, neboť zjistil, že původnímu vlastníkovi nebylo navráceno čs. občanství (viz rozhodnutí Ministerstva vnitra ze 14. 2. 1948). Dospěl proto k závěru, že nejsou splněny podmínky uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a tudíž ani jeho dcera ani stěžovatelka se nestaly oprávněnými osobami. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka návrh na přezkoumání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze 3. 10. 2001 č. j. 30 Ca 309/99-18 tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se zaměřil na splnění podmínek pro restituci a zabýval se také tvrzenou analogií se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 50/93; svoje zjištění shrnul do závěru, že pro restituci nebyly naplněny zákonné podmínky. Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let, jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je také zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, eventuálně prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pro tyto právní předpisy je typické - kromě jiného - určení subjektivních a objektivních podmínek, jejichž kumulativní naplnění je nezbytným předpokladem pro navrácení majetkových práv. Stanovené subjektivní podmínky determinují jak oprávněnou osobu, tak osobu povinnou, přičemž je nutno u oprávněných osob odlišit osobu, jíž svědčí primární restituční nárok, a osobu, která svůj nárok odvozuje od právního předchůdce, v první řadě vždy od původního vlastníka. V posuzovaném případě vymezuje § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobu tak, že jí je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát (pozn. původně tvořil další podmínku i trvalý pobyt oprávněné osoby na území ČSFR). Teprve v případě smrti nebo prohlášení této osoby za mrtvou, stávaly se oprávněnými osobami další fyzické osoby, které musely splňovat subjektivní podmínky stanovené pro ně samotné (státní občanství, původně též trvalý pobyt) - srov. § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., v původním znění, či § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobnou problematikou se Ústavní soud již zabýval ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 192/94 (usnesení ze 13. 12. 1994 - Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 2, str. 265). Dospěl v ní k závěru, že pokud u původního vlastníka nemovitostí není splněna základní restituční podmínka uvedená v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., totiž státní občanství, nelze splnění této podmínky zhojit tím, že občanství nabyla zpět stěžovatelka; zmírnění následků některých dalších majetkových křivd podle § 1 tohoto zákona je totiž nepodmíněně vázáno na splnění již uvedené základní podmínky. Na tomto zjištění nemá důvod Ústavní soud měnit nic ani v posuzovaném případě. Jestliže nedošlo k obnovení státního občanství původního vlastníka, nemůže skutečnost, že jeho dcera, příp. i vnučka splňují speciální subjektivní podmínky stanovené pro osoby odvozující restituční nárok od původního vlastníka, vést k důvodnosti restitučního nároku. Podstatné je, že stěžovatelka nesplňuje subjektivní podmínky v jejich komplexu, protože původní vlastník nesplnil subjektivní podmínky určené pro jeho osobu. K tomu Ústavní soud dodává, že odhlédnutí od podmínek stanovených pro původního vlastníka by vedlo až k nerovnosti oprávněných osob, protože by mohlo zvýhodnit právní nástupce původních vlastníků nesplňujících stanovené podmínky, a to v případě, že již zemřeli nebo byli prohlášeni za mrtvé. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.