IV.ÚS 680/02
V PLATNOSTI- KS Ústí 1 Nt 64/2001 - 16
- VS Praha 10 To 12/02 - 24
- NS 3 Tdo 359/2002
- ÚS IV.ÚS 680/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Soud se výslovně nezabýval výsledkem nižších soudů, protože stížnost proti nim byla opožděná. Pro nepřípustnost dovolání se soud ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, který rozhodl, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Ústavní stížnost byla tedy zcela odmítnuta jako zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti po lhůtě.
Rubrum
IV. ÚS 680/02 Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2002, čj. 1 Nt 64/2001 - 16, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, čj. 10 To 12/02 - 24, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2002, čj. 3 Tdo 359/2002 - 37, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že podáním ze dne 5. 11. 2001 navrhl Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby vynesl rehabilitační deklaratorní rozhodnutí dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, resp. zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve věci jeho trestního stíhání pro účastenství na trestném činu záškodnictví, jež probíhalo s pětidenním přerušením v lednu 1990, způsobeným stěžovatelem odmítnutou amnestií prezidenta republiky, od 29. 6. 1989 do 14. 1. 1991, kdy bylo zastaveno usnesením prokurátora Krajské prokuratury, čj. 1 Kv 312/89 - 1050, s odůvodněním, že skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, se nestal. Stěžovatel se tímto návrhem domáhal, aby byla zrušena všechna předchozí rozhodnutí vydaná v průběhu tohoto trestního řízení, včetně rozhodnutí o vzetí do vazby. Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 9. 1. 2002 stěžovatelův návrh zamítl mimo jiné s odůvodněním, že stěžovatel nebyl odsouzen a že jeho trestní stíhání bylo zastaveno, protože se skutek nestal, a proto v daném případě nebylo co rehabilitovat. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2002 zamítl s odůvodněním, že pro neexistenci pravomocného odsuzujícího rozhodnutí a zameškání lhůty k zahájení přezkumného řízení dle zákona o soudní rehabilitaci, nebylo možné návrhu vyhovět. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), e), f), g), k) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 13. 8. 2002 pro nepřípustnost s odůvodněním, že nebylo napadeno rozhodnutí ve věci samé. S odkazem na ustanovení § 4 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a vzhledem ke skutečnosti, že došlo k omezení jeho osobní svobody na základě politické objednávky, se stěžovatel domnívá, že má nárok na morální satisfakci. Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 1 Nt 64/2001, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 9. 1. 2002, čj. 1 Nt 64/2001 - 16, byl zamítnut návrh stěžovatele na soudní rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, čj. 10 To 12/02 - 24, bylo citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrzeno. Dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo dne 13. 8. 2002 usnesením Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Tdo 359/2002 - 37, odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná a v části, ve které napadá rozhodnutí krajského a vrchního soudu, podaná po lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se v otázce přípustnosti dovolání zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR v tom smyslu, že dovolání stěžovatele je dle ustanovení § 265a trestního řádu nepřípustné, a to z toho důvodu, že dovoláním bylo napadeno rozhodnutí, které nespadá do taxativního výčtu ustanovení § 265a odst. 2 vymezujícího rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné. Dovoláním tedy bylo napadeno rozhodnutí, proti němuž trestní řád dovolání dle ustanovení § 265a nepřipouští, a odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu proto nelze cokoli vytknout. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání byla tímto posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatele stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Ze spisového materiálu vyplývá, že zamítavé rozhodnutí o této stížnosti bylo stěžovateli doručeno dne 10. 4. 2002. Ústavní stížnost proti rozhodnutím vrchního a krajského soudu však byla stěžovatelem odeslána až dne 29. 10. 2002, z čehož vyplývá, že byla podána opožděně. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze se Ústavní soud meritorně nezabýval, vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla podána opožděně. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zčásti zjevně neopodstatněnou a zčásti podanou po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 6. prosince 2002 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.