IV.ÚS 689/17
V PLATNOSTI- VS Praha 12 Cmo 372/2014-297
- NS 29 Cdo 4819/2015
- ÚS IV.ÚS 689/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Soud se zaměřil na námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu, která byla považována za neurčitou kvůli nepřesnému určení výše požadované částky. Ústavní soud konstatoval, že soudy nižších stupňů správně uplatnily zákonné ustanovení o určitosti námitky podle § 175 odst. 3 a 4 o. s. ř. a že jejich rozhodnutí nevykazuje porušení práva na spravedlivý proces. Soud zdůraznil, že není příslušnou instancí pro přezkum obsahu rozhodnutí soudů prvního a odvolacího stupně.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jolany Wagnerové, zastoupené Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 12 Cmo 372/2014-297 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 29 Cdo 4819/2015-348, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka s odvoláním na porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2014 č. j. 50 Cm 383/2012-196 zrušil ve vztahu ke stěžovatelce směnečný platební rozkaz ze dne 14. 1. 2013 č. j. 50 Cm 383/2012-26, jímž uložil stěžovatelce a dalším žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni UniCredit Leasing CZ, a. s. částku 5 108 846,80 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 17 029,- Kč a náklady řízení ve výši 422 994,- Kč (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a stěžovatelkou a o vrácení zůstatku zálohy na znalečné (výroky II. a III.) Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu ke stěžovatelce ponechal v platnosti označený směnečný platební rozkaz ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 50 Cm 383/2012-29 ohledně povinnosti stěžovatelky k zaplacení směnečného penízu ve výši 5 108 846,80 Kč s příslušenstvím, směnečné odměny ve výši 17 029,- Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 326 760,- Kč. Ve zbývající části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zrušení směnečného platebního rozkazu ohledně povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 96 234,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, že její námitka, že zůstatková hodnota předmětu leasingu, kterou žalobkyně při konečném finančním vyúčtování leasingové smlouvy odečetla od celkové výše neuhrazených leasingových splátek a dalších nákladů vzniklých v souvislosti s předčasným ukončením leasingu, neodpovídala žalobkyní deklarované hodnotě a že skutečná zůstatková hodnota leasingu je nepoměrně vyšší, je neurčitá, neboť v této námitce není výslovně specifikována výše částky, která měla být správně žalobkyní uvedena při vyplnění biankosměnky. Závěr o neurčitosti námitky podle stěžovatelky odporuje zákonné definici námitek podle § 175 odst. 3 a 4 o. s. ř. Je přesvědčena, že její námitka byla odůvodněna, včas uplatněna, dostatečně skutkově specifikována a je tedy určitá. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3300/07 uvádí, že koncentrační zásada stanovená v § 175 odst. 2 o. s. ř. nemůže znamenat, že by stěžovatelka nemohla v průběhu dalšího řízení uvádět relevantní skutečnosti či nabízet důkazy k obraně, kterou již obecně v námitkách uplatnila. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem odvolacího soudu, že námitka stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu je neurčitá, neboť neuvedla, o jakou částku by měla být taková cena vyšší, tj. o jakou částku by měla být nižší spornou směnkou zajištěná pohledávka. Odvolací soud se otázkou neurčitosti námitky stěžovatelky řádně zabýval a své závěry srozumitelně objasnil. Konstatoval mimo jiné, že podstatou námitek stěžovatelky je tvrzení, že pohledávka žalobkyně neměla být snížena pouze o částku 435 000,- Kč, ale o jinou vyšší částku. Stěžovatelka však ve svých námitkách neuvedla, o jakou částku by se mělo jednat. Není tedy zřejmé, v jakém rozsahu byl směnečný platební rozkaz touto námitkou napaden a jakou část směnečného penízu požaduje žalobkyně podle stěžovatelky neoprávněně. Odvolací soud dále zdůraznil, že není možné, aby stěžovatelka pouze v obecné rovině tvrdila, že žalobkyni část směnečné sumy nenáleží s tím, že vyčíslení podle jejího názoru neprávem požadované částky a tedy i určení rozsahu své námitkové obrany "přenechá" znalci, případně výsledkům jiného dokazování. Pochybení Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura nevykazuje ústavněprávní deficity. Nejvyšší soud své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky založil na závěru, že v řešení otázky "(ne)určitosti námitky dovolatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu (co do výše "zůstatkové hodnoty předmětu leasingu")" je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu. Ve vztahu k dané věci dovolací soud doplnil, že na straně jedné sporná směnka zajišťovala všechny v úvahu přicházející pohledávky žalobkyně z leasingové smlouvy a jejího porušení a na straně druhé stěžovatelka založila svou obranu proti směnečnému a platebnímu rozkazu na tvrzení o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši přesahující směnečnou sumu, které nebylo soudem shledáno opodstatněným a dále na tvrzení ohledně "podhodnocení zůstatkové ceny předmětu leasingu". V této souvislosti také poukázal na to, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3300/07 považuje za nepřípadný, neboť řeší zcela odlišnou situaci. S tímto závěrem dovolacího soudu je třeba se ztotožnit, neboť uvedený nález se týká výslovné a jednoznačné námitky vznesené stěžovatelem, že není osobou zavázanou ze směnky, neboť podpis na směnku on sám neučinil. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. května 2017 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.