IV.ÚS 708/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného Mgr. Alenou Sayduevou Knapovou, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 8 Tdo 776/2025-1563, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2024 sp. zn. 10 To 78/2024 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2024 č. j. 73 T 14/2022-1303, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu odsouzen za spáchání zločinu vydírání ve stadiu pokusu podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) a § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a za trestné činy, za které byl již dříve odsouzen, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 4 100 000 Kč a byl mu uložen trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu devíti roků. Městský soud rovněž rozhodl, že stěžovatel je povinen obchodní společnosti X ("poškozené") nahradit škodu ve výši 94 501 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že za obchodní společnost, jejímž byl statutárním ředitelem, podal návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči poškozené s tím, že mu vůči ní vznikla pohledávka ve výši 18 150 000 Kč za plnění ze smlouvy a že jí zaslal výzvu k plnění, přestože věděl, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou a nebyla prodloužena, že poškozená pohledávku neuznává a že o pohledávce nebylo řádně účtováno. Stěžovatel neměl skutečné poznatky o tom, že poškozená je v úpadku a účelově postoupil další pohledávku, kterou poškozená neuznávala, jiné společnosti, aby docílil zahájení insolvenčního řízení. Přitom si byl vědom, že standardním způsobem zjištění sporné pohledávky je vedení sporného nalézacího řízení. Poškozená byla zapsána do insolvenčního rejstříku, později byl však insolvenční návrh odmítnut, protože společnost stěžovatele k výzvě soudu pohledávku nedoložila. Podle trestních soudů stěžovatel jednal v úmyslu neoprávněně obohatit svou obchodní společnost na úkor poškozené a zároveň v úmyslu poškozenou poškodit v obchodním styku. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že postupem trestních soudů došlo k porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z žádného důkazu nelze dovodit úmysl stěžovatele spáchat trestný čin v kvalifikované skutkové podstatě. Není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl městský soud k závěru, že vedle poškození poškozené v obchodním styku bylo úmyslem stěžovatele domoci se úhrady částky 18 150 000 Kč. Městský soud po předchozím zrušujícím rozhodnutí vrchního soudu doplnil dokazování k subjektivní stránce trestného činu v minimální míře. Stěžovatel při doplňujícím výslechu před vrchním soudem uvedl, že: "O získání těch 18 milionů korun mi vůbec nešlo.". Vrchní soud však chybně zaprotokoloval, že stěžovatel uvedl: "Neříkám, že o těch 18 mil. Kč mi vůbec nešlo.". K opravě protokolu došlo až po vydání rozhodnutí vrchního soudu, který tak při odůvodnění subjektivní stránky trestného činu vycházel z chybně zaprotokolované verze výslechu stěžovatele. Napadenými rozhodnutími byla rovněž porušena zásada subsidiarity trestní represe a presumpce neviny. Trestní soudy byly vůči stěžovateli předpojaté. To dokládá jak svévolná chyba v protokolaci, tak to, že omluvám obhájců a jejich žádostem o odročení veřejného zasedání z ospravedlnitelných důvodů vrchní soud nevyhověl.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.

5. Ústavní soud může přistoupit ke kasačnímu zásahu, pokud v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soud je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení a které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek, resp. důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

6. Ústavní soud konstatuje, že stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tom, že trestní soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, a to zejména kvůli tomu, že vrchní soud nesprávně zaprotokoloval výpověď stěžovatele. Touto námitkou se však obsáhle zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Vysvětlil přitom, že trestní soudy při dovození úmyslu stěžovatele se neoprávněně obohatit nevycházely pouze z nesprávné protokolace a jediné věty stěžovatele pronesené během jeho výslechu před vrchním soudem.

7. Stěžovatelovo úmyslné jednání trestní soudy dovodily zejména ze skutečnosti, že stěžovatel ještě předtím, než podal insolvenční návrh, zaslal poškozené výzvu k plnění. Jednatele poškozené výslovně vyzval k úhradě částky ve výši 18 500 000 Kč, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení této výzvy, na účet společnosti, jejímž byl statutárním ředitelem, s dovětkem, že pokud nedojde ke splnění tohoto závazku, bude společnost stěžovatele uplatňovat svá práva právní cestou. Stěžovatel tedy od počátku usiloval o získání částky. Nejprve výzvou, a pak, při úvaze, zda zvolit k potvrzení pohledávky sporné civilní řízení před soudem anebo ji vymoci v insolvenčním řízení, zvolil s ohledem na nižší náklady, insolvenční řízení. Proti rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí jeho insolvenčního návrhu pak podal odvolání i dovolání. V žádném stupni řízení však nebyl schopen doložit kvalifikované doklady o tom, že jeho pohledávka skutečně existuje a byla řádně účtována. Nelze tak souhlasit s tvrzením stěžovatele, že mu nešlo o vymožení samotné pohledávky, když v insolvenčním řízení pro tuto svou snahu vyčerpal neúspěšně všechny opravné prostředky, které měl k dispozici. Nadto účelově vytvořil druhého věřitele postoupením pohledávky, aby byla splněna podmínka mnohosti věřitelů.

8. I kdyby tedy získání částky bez doložitelného právního důvodu nebylo primárním úmyslem stěžovatele, jeho jednání k němu zřetelně směřovalo. Ačkoliv při veřejném zasedání vrchního soudu uvedl, že o získání 18 milionů korun mu vůbec nešlo, nic to na závěru o jeho, byť eventuálním, úmyslu směřujícím k obohacení jeho společnosti o částku 18 150 000 Kč nemění. Stěžovatel nepovoleně zneužil jinak zákonný prostředek k jiným než zákonem stanoveným účelům a zneužil jej k donucení poškozené, ač nebyla v úpadku, minimálně pro neexistenci více věřitelů, aby konala něco (zaplatila spornou pohledávku), co je proti její vůli.

9. S těmito závěry Nejvyššího soudu se stěžovatel v ústavní stížnosti nevypořádává. Pouze setrvává na tvrzení, že vrchní soud vyšel z chybně zaprotokolované výpovědi a že trestní soudy neprovedly dostatek důkazů, které by dokládaly úmysl stěžovatele. Výše uvedené shrnutí odůvodnění Nejvyššího soudu však vypovídá o opaku. Stěžovatel tak nepředložil žádnou kvalifikovanou argumentaci proti usnesení Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv. K porušení subsidiarity trestní represe stěžovatel pouze ocitoval obecně formulovanou judikaturu Ústavního soudu, aniž by jakkoliv vysvětlil, jak má být aplikována v posuzované věci. Trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč jednání stěžovatele naplnilo znaky trestného činu, za který byl odsouzen a dostatečně odůvodnily i to, proč je trest, který za toto jednání stěžovateli uložily, přiměřený. K porušení presumpce neviny rovněž nedošlo. Trestní soudy důvodné pochybnosti o skutkovém stavu neměly. K chybné protokolaci se obsáhle vyjádřil Nejvyšší soud a předpojatost soudů ohledně viny stěžovatele nelze dovozovat z toho, že vrchní soud na žádost obhájců stěžovatele neodročil jednání.

10. Čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, nýbrž projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel. Ústavní soud obecně neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu