IV.ÚS 730/2000
V PLATNOSTI- OS Náchod 11 C 188/95-96
- ÚS IV.ÚS 730/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Soud uvedl, že stěžovatel měl možnost podat dovolání k dovolacímu soudu, což však nevyužil. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud uzná napadené rozhodnutí za zásadně významné. Protože stěžovatel nevyužil tohoto prostředku, byla jeho stížnost nepřípustná. Soud se nezabýval výsledkem sporu, protože nebyl přípustný.
Rubrum
IV. ÚS 730/2000 Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2000, čj. 18 Co 551/98-129, ve výroku I. ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 25. 9. 2000, čj. 18 Co 551/98-132, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě, čj. 11 C 188/95-96, ze dne 18. 6. 1998, ve výroku I., t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhal zrušení části v záhlaví uvedených rozhodnutí, ve které byl uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1,500.000,- Kč s přísl. Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že okresní soud vyhověl návrhu S. M., s.r.o., (uplatněného z titulu bezdůvodného obohacení), který se domáhal u obecných soudů vrácení uvedené částky, představující úhradu zaplacenou stěžovateli za postoupení územního rozhodnutí na výstavbu čerpací stanice pohonných hmot, a to s odůvodněním, že postoupení územního rozhodnutí za úplatu je sice možné (smlouva dle ust. § 51 obč. zák.), avšak stěžovatel v době uzavření smlouvy o postoupení územního rozhodnutí nebyl nositelem práv a povinností vyplývajících z územního rozhodnutí, a nemohl proto převést více práv než sám měl. Návrh žalobce by ale soud považoval za důvodný i v případě, že by stěžovatel nositelem těchto práv byl, neboť územní rozhodnutí, z něhož měla být práva nabyta, bylo ve správním řízení zrušeno, a správní řízení bylo pravomocně zastaveno. V takovém případě by se tak jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl. Soud stěžovatele zavázal rovněž k vrácení částky 400 000,- Kč s přísl., kterou stěžovatel na základě smlouvy budoucí přijal jako zálohu kupní ceny za pozemek, na němž mělo k výstavbě čerpací stanice dojít, neboť okolnosti, za kterých účastníci závazku smlouvu uzavřeli, se natolik změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena a žádná ze smluvních stran se ani ve stanovené lhůtě nedomáhala u soudu nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy rozhodnutím soudu. Krajský soud svým rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně v části, týkající se povinnosti stěžovatele uhradit částku za postoupení územního rozhodnutí, tj. 1,500.000,- Kč s přísl., a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání . V části, týkající se povinnosti stěžovatele uhradit zálohu na kupní cenu pozemku, tj. 400 000, Kč- s přísl., rozhodnutí soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému řízení. V ústavní stížnosti, která směřovala proti potvrzujícím výrokům krajského soudu, zavazujícím stěžovatele k zaplacení žalované částky s přísl., stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci, nesouhlasí se závěry soudů ohledně právního nástupnictví ve správním řízení a nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu spatřuje v tom, že tento soud se jako odvolací soud návrhem stěžovatele na posouzení otázky zásadního právního významu, tj. zda je možno převést právo vyplývající ze správního rozhodnutí, vůbec nezabýval, neboť vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že žádné pravomocné správní rozhodnutí neexistuje, považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda takové postoupení práva je či není možné. Posouzení možnosti a dovolenosti převodu práv a povinností vyplývajících ze správního rozhodnutí a otázka procesního nástupnictví v územním řízení přitom bylo rozhodující otázkou pro právní spor, která však nebyla vyřešena, a soudy proto nemohly spravedlivě rozhodnout. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není přípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Jak je zřejmé z ústavní stížnosti i obsahu spisu ( č.l. 125), stěžovatel si svým procesním postupem vytvořil prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení § 239 o.s.ř., ve znění v té době platném. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení "...nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam". Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 171/96, sp. zn. IV. ÚS 93/98 a sp. zn. IV. ÚS 294/98 ) je zřejmé, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde tak, jako v tomto případě, je ústavněprávní argumentace obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před krajským soudem vytvořil prostor. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posuzuje dovolací soud a teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, jsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Stěžovatel však svého práva podat dovolání k dovolacímu soudu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyužil, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2001 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.