IV.ÚS 735/08
V PLATNOSTI- KS Brno 41/11 CmS 335/98
- VS Olomouc 7 Cmo 367/2006-515
- ÚS IV.ÚS 735/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Soud se výroku o náhradě nákladů řízení nezabýval, protože je akcesorickým rozhodnutím a nespadá pod jeho pravomoc. Náhrada nákladů řízení není závaznější než rozhodnutí o věci, a proto nezakládá zásadní porušení ústavních práv. Soud se nezabýval ani návrhem na náhradu nákladů před Ústavním soudem, protože podmínky pro její přiznání nebyly splněny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele ČECHOSPED, spol. s r. o., IČ: 440 176 26, se sídlem Křižíkova 2697/70, 612 00 Brno, zastoupeného Michalem Čechem, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti výroku I. (v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výrocích II. a IV.), výroku II. (v části, v níž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku III. co do části, v níž byla žaloba na zaplacení přiměřeného zadostiučinění do částky 942.241,21 Kč zamítnuta) a výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel (ve svém původním petitu) napadl v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v části jeho výroku (I.), jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku IV., dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále ve výroku (III.), jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dále stěžovatel požadoval, aby bylo Vrchnímu soudu v Olomouci uloženo nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel napadl předmětný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci souběžně s ústavní stížností i dovoláním, o němž rozhodl posléze Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. května 2010 č. j. 23 Cdo 2090/2008-562. Jím ve výroku [I.] rozhodl tak, že dovolání stěžovatele, pokud směřuje proti výroku (I.) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469, ve výrocích II. a IV. a proti výroku (II.) rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. co do zadostiučinění v částce 100.000,-Kč a zamítnuta žaloba co do částky 942.241,21 Kč, se odmítá. Tento svůj výrok odůvodnil Nejvyšší soud tím, že v části výroku (I.) odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, nahlíženo z pozice ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., výtky stěžovatele nesměřují (pro důvody tam uvedené) proti právnímu posouzení věci. V části výroku (I.) odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, odkázal na to, že dovolání proti tomuto výroku (majícího povahu usnesení) není přípustné (§ 238, § 238a, § 239 o. s. ř.). Výrokem [II.] shora citovaného usnesení potom Nejvyšší soud (vycházeje z jeho obsahu) rozhodl, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515 se ve výroku (II.), v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poté, co vyložil, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu mění rozsudek soudu prvního stupně (odvolací soud uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč a do částky 1.142.241,21 Kč žalobu zamítl oproti soudu prvého stupně, který uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně přiměřené zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč a do částky 942.241,21 Kč žalobu zamítl), poukázal na to, že odvolací soud nikterak nekonkretizoval, jakými úvahami byl veden při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odchylně od rozhodnutí soudu prvního stupně. V rámci svých rozhodovacích důvodů Nejvyšší soud konstatoval, že v této části je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný (§ 157 odst. 1, 2 o. s. ř.) potud, že je postižen tzv. jinou vadou řízení (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pročež je dovolání s ohledem na tuto vadu řízení v rozsahu týkajícím se zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč důvodné. Ve zbývajícím rozsahu týkajícím se zadostiučinění ve výši 942.241,21 Kč Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel povahou svých výtek neotevřel prostor k úvaze o otázce zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 o. s. ř.). Dle přesvědčení stěžovatele všemi označenými rozhodnutími mělo dojít k porušení ústavních kautel a jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 22 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatel v naraci návrhu podrobně rozvedl důvody, pro něž spatřuje v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení svých ústavně zaručených práv, přičemž nutno poznamenat, že přitom nerozporoval konkrétní argumenty vyložené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Toto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel kasačním návrhem nenapadl. Po jeho vydání toliko upravil petit ústavní stížností v rozsahu, jak uvedeno v záhlaví. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je ústavně souladný a zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezakládá. Argumentace, jíž podložil stěžovatel svá tvrzení vůči usnesení dovolacího soudu, se míjí s podstatou jeho rozhodovacích důvodů, neboť (z kontextu vytržená) poukazovaná pasáž odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Cmo 161/96 se připíná k výroku o nákladech řízení. Popsaná procesní situace se potom promítá stran posouzení návrhu stěžovatele v rozsahu, v němž napadá výrok (I.) [v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku II.] a výrok (II.) [v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku III. co do části, v níž byla žaloba na zaplacení přiměřeného zadostiučinění do částky 942.241,21 Kč zamítnuta] rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515 potud, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z pohledu založení počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti nejsou splněny náležité předpoklady. To v důsledku toho, že k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z toho plyne, že v tomto rozsahu (petitu) byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§ 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ve zbylém rozsahu došlo usnesením Nejvyššího soudu, kromě dále uvedené části výroku připínajícímu se k nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně, ke zrušení napadené části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007 č. j. 7 Cmo 367/2006-515. Možnosti ústavněprávního posouzení vyhrazen zůstal takto pouze výrok (I.) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 41/11 CmS 335/98-469 ve výroku IV., kterým bylo rozhodnuto (s poukazem na hledisko úspěchu ve sporu), že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem anebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07 a další). Výrok o náhradě nákladů řízení, proti němuž svou kritikou stěžovatel brojí, je ve vztahu k rozhodnutí o věci samé z povahy věci výrokem akcesorickým. Nutno zdůraznit, že odůvodněn je soudem prvního stupně způsobem, s nímž se následně odvolací soud ztotožnil, jež se pohybuje v rámci argumentačního pole ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. vymezeným, přičemž alternativa stěžovatelem předložená, dle níž v úvahu může přicházet ohledně náhradového přísudku (posouzením v rámci jurisdikce obecných soudů) i ústavně akceptovatelné řešení jiné, sama o sobě důvod pro ingerenci Ústavního soudu nezakládá; to ani kdyby se s konkrétním hodnocením soudu (zrcadlícím odlišnou ústavně konformní alternativu), k němuž se tento výsledně přiklonil, (z pohledu úvah na úrovni podústavního práva) neztotožňoval. Pro uvedené bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom navrhovateli Ústavní soud nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2010 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.