IV.ÚS 736/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany De Diana Boro, zastoupené Mgr. Annou Obrjen, advokátkou, sídlem Jaselská 205/25, Brno, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2024 č. j. 21 Co 214/2024-152 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovatelka žádá také náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 23. 5. 2024 č. j. 4 C 301/2022-120 zamítl žalobu vedlejší účastnice o zaplacení 1 352 310 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 73 011 Kč (výrok II.). Důvodem zamítnutí žaloby bylo, že žalobou uplatněný nárok vedlejší účastnice je promlčený.

3. Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (II.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, podle něhož vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce plnění bez právního důvodu. Nárok vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení je však již promlčený. Krajský soud nepovažoval námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou za rozpornou s dobrými mravy. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení však krajský soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro postup podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důvody hodné zvláštního zřetele krajský soud spatřoval ve věci samé (důvodu zamítnutí žaloby) a v jednání stěžovatelky před zahájením řízení.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2025 č. j. 25 Cdo 1097/2025-193 dovolání stěžovatelky i vedlejší účastnice odmítl pro nepřípustnost.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka napadá výroky krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Uvádí, že krajský soud použil § 150 o. s. ř. zcela excesivním a nepředvídatelným způsobem. Nejvyšší soud přitom stěžovatelce náhradu nákladů dovolacího řízení přiznal. Ustanovení § 150 o. s. ř. představuje výjimečný korektiv zásady úspěchu ve věci a jako takové musí být vykládáno restriktivně. Krajský soud přesvědčivě nevysvětlil, jaké konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňují tak výrazný odklon od zásady, podle níž náklady řízení nese procesně neúspěšná strana. Odůvodnění napadených výroků je nepřesvědčivé. Stěžovatelka vznesením námitky promlčení pouze plně využila legitimní procesní obranu. Není přípustné, aby se § 150 o. s. ř. proměnil v prostředek sankcionování procesně úspěšné strany na základě implicitního morálního soudu. Promlčení se navíc začalo jevit pravděpodobným až po odborném studiu spisu a zejména po práci s připojeným trestním spisem. Nepřiznání náhrady nákladů představuje reálný zásah do majetkové sféry stěžovatelky. Mezi účastníky řízení existovala zjevná faktická nerovnost, neboť vedlejší účastnice disponovala nesrovnatelně širšími odbornými i ekonomickými možnostmi. Postup krajského soudu byl pro stěžovatelku nepředvídatelný. Žádný ze soudů se fakticky nezabýval skutkovým stavem věci, neboť vzhledem k promlčení nároku neproběhlo dokazování. Okolnosti případu jsou přitom daleko komplexnější a stěžovatelka byla ve zcela odlišné pozici než jak ji soud nepřímo prezentuje. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání proti nákladovým výrokům mají soudy při rozhodování o náhradě náklad řízení postupovat zvlášť zdrženlivě, předvídatelně a přesvědčivě.

6. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s tím, že vyloučení dovolání proti rozhodnutím v části týkající se nákladů řízení může vést k nepřiměřenému oslabení ochrany základních práv.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka napadá pouze výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nikoli usnesení Nejvyššího soudu. Tento postup však nebrání projednání ústavní stížnosti. Nejvyšší soud totiž dovolání proti výroku ve věci samé odmítl jako nepřípustné, a proto o nákladových výrocích krajského soudu nerozhodoval, resp. dovolání proti nim odmítl pro nepřípustnost. Napadení jeho rozhodnutí ústavní stížností by tak ve vztahu k namítanému zásahu do práv stěžovatelky postrádalo smysl, neboť tento zásah má podle jejího tvrzení spočívat výlučně ve výrocích krajského soudu o nákladech řízení.

8. Současně však stěžovatelka nemohla ústavní stížnost proti těmto výrokům podat již v průběhu dovolacího řízení. Dokud Nejvyšší soud o dovolání směřujícím proti výroku ve věci samé nerozhodl, nebylo zřejmé, zda napadené rozhodnutí krajského soudu nezruší také v závislých výrocích o nákladech řízení, případně zda o nich sám nově nerozhodne. Ústavní stížnost podaná před skončením dovolacího řízení by proto byla předčasná. Ústavní soud již dříve uvedl, že podá-li účastník řízení dovolání proti výroku odvolacího soudu ve věci samé, nemůže Ústavní soud po dobu probíhajícího dovolacího řízení přezkoumávat ústavnost souvisejících nákladových výroků. Takovým postupem by nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a mohl by nepřímo předjímat výsledek dovolacího řízení.

9. Ústavní stížnost byla tedy podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu.

11. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě. Otázku náhrady nákladů řízení totiž nelze z hlediska práva na spravedlivý proces klást na stejnou úroveň jako rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení je především doménou obecných soudů a zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze výjimečně, zejména vykazuje-li napadené rozhodnutí znaky libovůle nebo představuje-li extrémní vybočení ze zákonných procesních pravidel (srov. například usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11).

12. Podle stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 jsou ústavní stížnosti směřující výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, nejsou-li dány mimořádné okolnosti, které věci propůjčují dostatečný ústavní význam (bod 34). Samotné tvrzení, že obecný soud porušil zákon nebo se odchýlil od dřívější judikatury Ústavního soudu, proto zpravidla nepostačuje. Musí přistoupit další okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatelky, aby jej Ústavní soud věcně posoudil.

13. Tato východiska se uplatní rovněž při rozhodování podle § 150 o. s. ř. Je zásadně věcí obecného soudu, aby posoudil, zda jsou v konkrétním případě dány důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují odchýlení od pravidla náhrady nákladů podle úspěchu ve věci. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat toto uvážení vlastním hodnocením (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 a ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05).

14. Uvedený přístup se uplatní i ve věcech, v nichž náklady řízení nejsou kvalitativně bagatelní (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 532/25, bod 6, či ze dne 2. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 3208/25, bod 21). Ani případná výše náhrady nákladů proto sama o sobě nepostačuje k posunu věci do ústavní roviny.

15. V projednávané věci stěžovatelka žádné mimořádné okolnosti zakládající její dostatečný ústavní význam netvrdí. Její námitky směřují pouze proti způsobu, jakým odvolací soud v konkrétním případě použil § 150 o. s. ř., a nepřesahují její vlastní zájem. Městský soud použití § 150 o. s. ř. v napadeném rozsudku řádně odůvodnil a nelze v něm spatřovat projev svévole ani jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení právního předpisu. Řízení o návrhu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Ústavní soud proto návrh na zrušení napadeného ustanovení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. srpna 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu