IV.ÚS 751/02
V PLATNOSTI- MS Praha 25 Co 461/2001-40
- NS 28 Cdo 990/2002
- ÚS IV.ÚS 751/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel neuplatnil dovolání proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se zabývalo stejnými právními otázkami. Soud uznal, že Nejvyšší soud správně vysvětlil vznik věcného břemene pro provoz výměníkové stanice v objektu. Podle zákona může být věcné břemeno zřízeno i v objektu, nejen na pozemku, a vlastník nemovitosti musel být vědom jeho existence. Zásadní právní jistota vyžaduje, aby rozhodnutí vyšších soudů nebyla opakovaně přezkoumávána v rámci ústavní stížnosti.
Rubrum
IV. ÚS 751/02 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L., družstvo, zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2001, čj. 7C 275/2000-24, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2002, čj. 25 Co 461/2001-40, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, jímž požadoval vyklizení nebytových prostor v objektu družstva, ve kterých je umístěno technologické zařízení - výměníková stanice - patřící žalované společnosti. V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů, které po provedeném řízení dospěly k závěru, že na nemovitostech, v nichž se nachází výměníková stanice provozovaná žalovanou společností, vázne věcné břemeno vzniklé dle zák. č.79/1959 Sb., opravňující žalovanou společnost k bezplatnému užívání předmětných prostor. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k omezení jeho vlastnického práva bez poskytnutí náhrady, přičemž nebyly respektovány všechny podmínky pro takové omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zdůraznil, že věcné břemeno zřízené v jeho objektu je uvnitř objektu, nikoliv na objektu, zasahuje do objektu rozměrem větším než 30 m2 a nebyl respektován požadavek náhrady jako nezbytné náležitosti omezení vlastnického práva. Dále uvedl, že podané dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2002, čj. 28 Cdo 990/2002-59, zamítnuto. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 7 C 275/2000, Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud ČR připustil dovolání dle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. s tím, že v rozhodnutí jde o otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla v dostatečné míře předmětem rozhodovací činnosti vyšších soudů a která vykazuje určité odlišnosti ve srovnání s dosavadní judikaturou. Po provedeném řízení dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že odvolací soud správně dovodil vznik věcného břemene dle zák. č. 79/1957 Sb., které pak bylo ponecháno v platnosti i všemi následujícími předpisy upravujícími dotčenou problematiku. Ze smyslu a účelu uvedeného zákona je přitom třeba dovodit, že zákonodárce měl na mysli nejenom výměníkové stanice zřizované na pozemku jiných vlastníků (uživatelů), ale z povahy věci plyne, že právní úprava se musí vztáhnout i na výměníkové stanice vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů). Žalobce (stěžovatel) si při koupi nemovitosti pak musel být vědom, že v objektu je výměníková stanice provozovaná žalovanou společností. Ústavní soud ověřil, že výše uvedené rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl, přičemž argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti i dovolání je totožná. Za této situace pak, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry Nejvyššího soudu ČR konstatované v jeho rozhodnutí, nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, neboť Nejvyšší soud ČR se z podnětu podaného dovolání všemi argumenty stěžovatelem shodně uváděnými jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, zabýval a posuzoval je. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí vydané poslední instancí v soustavě obecných soudů, řešící danou problematiku, jímž v této věci bylo právě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jestliže totiž stěžovatel rozhodnutí o dovolání, podaném a založeném na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, již ústavní stížností nenapadl, a v důsledku toho bylo toto rozhodnutí z přezkumu Ústavního soudu vyňato, pak by rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, v projednávané věci mohlo vést k tomu, že při vyhovění stížnosti by zůstalo nedotčeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, řešící v zásadě shodné otázky rozdílným způsobem, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. obdobná rozhodnutí Ústavního soudu např. sp. zn. IV. ÚS 509/98, IV.ÚS 130/98, II.ÚS 102/96). Uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2003 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.