IV.ÚS 764/02
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost státního statku, která napadala rozhodnutí správního soudu o vydání nemovitostí s budovami oprávněné osobě. Soud uznal, že podmínky ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě byly splněny, protože nevypořádané nároky na náhrady za nemovitosti a trvalé porosty přesahují 50 % hodnoty staveb. I když některé nároky byly předmětem neukončených soudních sporů, neznamená to, že by byly zcela neplatné nebo nesplňovaly podmínky pro vydání. Ústavní soud považoval stížnost za zjevně neopodstatněnou, protože správní soud správně vyhodnotil skutečnost, že nároky vůči státu přesahují požadovanou hranici.
Rubrum
IV. ÚS 764/02 Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2003 v senátě složené z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Státního statku S., s.p., zastoupeného doc. JUDr. M. P., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2003, čj. 28 Ca 72/2001- 62, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze potvrzující rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, Žďár nad Sázavou ze dne 30. 8. 2000, čj. PÚ 64/91-10, kterým bylo rozhodnuto, že Otto Rybníček jako oprávněná osoba je vlastníkem nemovitostí v obci a k. ú. K. u K. ve výroku správního rozhodnutí konkrétně specifikovaných a že Pozemkovému fondu ČR náleží náhrada, o kterou cena vydávaných staveb přesahuje nevypořádané nároky oprávněného osoby. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soud rozhodl v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť při zjišťování výše nevypořádaných nároků nepřihlédl k tomu, že značná část nároků oprávněné osoby je stále předmětem neukončených soudních sporů vedených u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 130/95 a sp. zn. 7 C 177/94. Ze spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 72/2001 a sp. zn. 38 Ca 573/2001, a ze spisového materiálu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, Žďár nad Sázavou, vedeného k rozhodnutí ze dne 30. 8. 2000, čj. PÚ 64/91-10, Ústavní soud zjistil, že okresní pozemkový úřad rozhodl na návrh oprávněné osoby o vydání konkrétních pozemků se stavbami podle ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Při zjišťování zákonných podmínek vydání byla znalcem určena cena staveb na pozemcích ve výši 4 517 982,93 Kč. Z protokolu o konečném vypořádání restitučních nároků ze dne 21. 4. 1993 a z ujednání mezi oprávněnou a povinnou osobou (tehdejší Státní statek K., právní předchůdce stěžovatele) vyplynulo, že z celkového majetkového nároku oprávněné osoby (ve výši 6 692 944,- Kč) zbývalo k plnění 4 108 973,- Kč náhrad. V průběhu řízení povinná osoba zpochybnila platnost ujednání o výši nároků dle protokolu ze dne 21. 4. 1993, ze kterého byla dovozována opodstatněnost aplikace ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě, a toto řízení, zahájené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 130/95, ke dni podání ústavní stížnosti pokračuje, neboť povinná osoba podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. V dalším řízení okresní pozemkový úřad získal listiny zaznamenávající nevypořádané nároky oprávněné osoby vůči státu. Podle vyjádření Pozemkového fondu ČR se jednalo o nevypořádanou náhradu u povinné osoby Obec P. ve výši 763 000,- Kč a smlouvy o převzetí dluhu za nevypořádané náhrady oprávněné osoby u Státního statku K. a Státního rybářství Velké M. ve výši 1 926 757,- Kč. Podle okresního pozemkového úřadu tedy celková částka nevypořádaných nároků vůči státu činila 2 689 757,- Kč, což je 59,53 % z ceny vydávaných staveb, a proto správní orgán shledal nárok na vydání staveb i s pozemky zákonný s tím, že Pozemkový fond ČR, který náhrady za stát vypořádává, má právo na náhradu ve výši, o kterou ceny staveb přesahují nevypořádané nároky oprávněné osoby. Proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu podal opravný prostředek jak Pozemkový fond ČR (řízení u Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 72/01), tak stěžovatel (řízení u Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 573/01). Pozemkový fond nezpochybnil splnění požadavků podle ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě, správnímu soudu namítl, že faktické rozdělení areálu v K. jako jednoho funkčního celku mezi různé vlastníky může vést v budoucnu k neřešitelným situacím. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Žďáře nad Sázavou potvrdil. K námitce Pozemkového fondu uvedl, že ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě váže nárok na vydání pozemků i se stavbami ve vlastnictví povinných osob jen na podmínky zde uvedené, jejichž splnění Pozemkový fond nezpochybnil, žádná jiná hlediska nejsou pro posouzení věci relevantní. Ke splnění podmínek ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě Městský soud v Praze uvedl, že mezi oprávněnou a povinnou osobou sice vznikl spor o výši nároku, který vyústil v soudní řízení, kdy stěžovatel jako právní nástupce povinné osoby podal žalobu na neplatnost dohody ze dne 21. 4. 1993, tento spor se však týkal pouze náhrady za mrtvý a živý inventář, původně vyčíslený v částce 1 084 429,- Kč. Výše nevypořádaných nesporných nároků za náhrady za nemovitosti a trvalé porosty, stanovená v částce 2 446 725,- Kč, uplatněná vůči povinné osobě, i tak přesahuje 50 % částky ceny nárokovaných staveb na předmětných pozemcích. Městský soud dále konstatoval, že restituční nároky oprávněné osoby, byť původně uplatněné vůči různým povinným osobám (Obec P. - 763 000,- Kč, Státní statek K. - 1 108 999,- Kč, Státní rybářství, s.p., Velké M. - 817 758,- Kč), následně převzal Pozemkový fond a nadále existují jako nároky směřující vůči státu. Co se týče nárokovaných staveb na předmětných nemovitostech, městský soud konstatoval, že podle výpisu z katastru nemovitostí je jejich vlastníkem Česká republika. Městský soud v Praze uzavřel, že okresní pozemkový úřad nepochybil, když předmětné pozemky vydal i se stavbami, neboť bylo zjištěno, že oprávněná osoba má nevypořádané nároky na náhrady podle zákona o půdě, které přesahují 50 % hodnoty staveb požadovaných k vydání, přičemž tyto nároky nemá vůči různým povinným osobám, nýbrž vůči státu, a stát je také vlastníkem požadovaných nemovitostí. Opravný prostředek stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2003, čj. 38 Ca 573/2001-64, odmítl podle ustanovení § 129 odst. 2 a § 68 písm. b) zákona č. 150/2002, soudní řád správní, s poučením, že stěžovatel se může domáhat svého práva podáním žaloby u obecného soudu podle části páté o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2003, kdy soud již nepřezkoumává správní rozhodnutí, ale rozhodne přímo o právu k nemovitosti. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti, a to především otázkou, zda ústavní stížnost podala osoba oprávněná a dále zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle ustanovení § 75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní stížnost podává právnická osoba, která brojí proti rozhodnutí o opravném prostředku jiného účastníka řízení za situace, kdy její opravný prostředek byl v jiném soudním řízení odmítnut v důsledku změny práva. Vzhledem k vymezení účastníků řízení podle hlavy třetí části páté o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, § 250m, stěžovatel nepochybně byl účastníkem řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, a proto jej Ústavní soud shledal oprávněným podat projednávanou ústavní stížnost. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud vzal v úvahu, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, čj. 38 Ca 573/2001-64, kterým byl odmítnut stěžovatelův opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu, se stěžovateli nově, v důsledku změny právní úpravy správního soudnictví, otevřela cesta k obecnému soudu, který by mohl tutéž věc, tj. vlastnictví konkrétních pozemků a staveb, která byla předmětem řízení před okresním pozemkovým úřadem, znovu projednat (§ 244 a násl. o.s.ř.). S přihlédnutím k pravomocnému soudnímu rozhodnutí o tomtéž rozhodnutí pozemkového úřadu Ústavní soud nepovažoval možnost postupu podle nové hlavy páté o.s.ř. za procesní prostředek ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který by měl stěžovatel nejprve vyčerpat, a to z tohoto důvodu, že stěžovatel byl, jak shora uvedeno, řádným účastníkem řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí. Skutečnost, že jeho opravný prostředek soud pojednal až po změně právní úpravy správního soudnictví, nemůže být okolností, která mu fakticky zabrání v podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, které již nemůže být v soustavě obecných soudů jakýmkoliv způsobem zpochybněno. Z těchto důvodů považoval Ústavní soud podanou ústavní stížnost za přípustnou. Po posouzení formálních náležitostí Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavně právní argumentace stěžovatele článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvujícím principy spravedlivého procesu je založena na tvrzení, že soud založil své rozhodnutí na tom, že zákonem požadovaných nejméně 50 % hodnoty staveb spočívá v nevypořádaných restitučních nárocích v částkách 817 758,- Kč, 1 108 999,- Kč a 763 000,- Kč, které převzal Pozemkový fond, a nepřihlédl k tomu, že vyplacení těchto částek se oprávněná osoba domáhá v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 177/94 a že řízení o prohlášení neplatnosti dohody uzavřené mezi oprávněnou osobou a Státním statkem K. o náhradě za živý a mrtvý inventář pokračuje před Nejvyšším soudem. Ústavní soud ověřil tato tvrzení a zjistil, že obě tato řízení se týkají náhrad za živý a mrtvý inventář. Protokol o vypořádání restitučních nároků oprávněné osoby ze dne 21. 4. 1993 však pojednává nejen o náhradě za živý a mrtvý inventář, který je skutečně, jak tvrdí stěžovatel, dosud předmětem neukončeného soudního řízení, ale i o jiných nárocích, a to za trvalé porosty a za znehodnocení nemovitostí ve výši 2 446 725,- Kč, které, jak vyplývá z dosavadních rozsudků obecných soudů v této věci, jakož i z dovolání stěžovatele, předmětem soudních sporů nejsou. Tato částka sama o sobě je vyšší než 50 % ceny vydávaných staveb (tj. 2 258 991,50 Kč) a je proto nerozhodné, zda o dalších částkách jsou vedeny spory a s jakým výsledkem. Ústavní soud má tedy za to, že tvrzení stěžovatele o nerespektování platné právní úpravy správním soudem je zjevně neopodstatněné, neboť správní soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, neopřel svoje tvrzení o naplnění podmínek ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě k vydání staveb oprávněné osobě společně s restituovanými pozemky pouze a jenom o jiné (zčásti sporné) nevypořádané náhrady, ale i o nevypořádané nároky shora uvedené, což pro vydání nemovitostí zcela dostačuje. Z důvodů výše uvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. června 2003 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.