Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 77/95

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1996-03-01 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:1996:4.US.77.95

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud České republiky odmítl ústavní stížnost, protože její podnět nebyl důvodný. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí soudů I. až III. stupně, která se týkala povinnosti vydání nemovitosti v rámci mimosoudní rehabilitace. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, avšak zjistil, že chybějící dokumenty v spisu nevedly k porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud potvrdil správnost právního posouzení soudů obecných, které vycházely z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu.

Rubrum

IV. ÚS 77/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti M., zastoupené advokátem JUDr. P.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.12.1994, sp. zn. 4 Cdo 57/94-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1993, sp. zn. 22 Co 300/93, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.12.1992, sp. zn. 18 C 535/91, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků MUDr. J.M., MUDr. P.M., ing. V.M., Doc. MUDr. A.Ch. a RNDr. A.Š., všichni zastoupeni advokátkou JUDr. J.B., t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

: Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.prosince 1994, sp.zn. 4 Cdo 57/94, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1993, sp. zn. 22 Co 300/93, a dále zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.12.1992, sp. zn. 18 C 535/91, a to proto, že výše uvedená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v rozporu s ustanoveními čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 1 a odst. 2 , čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Předmětem řízení před těmito obecnými soudy byla otázka posouzení povinnosti stěžovatele, jako osoby povinné, uzavřít podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), s vedlejšími účastníky řízení, jako osobami oprávněnými, dohodu o vydání nemovitostí, konkrétně domu čp. 241 se stavební parcelou č. 197, v k.ú. M. Současně byla předmětem řízení otázka práva stěžovatele na náhradu za případné zhodnocení předmětných nemovitostí stěžovatelem. V ústavní stížnosti se stěžovatel - který se neztotožnil s právními závěry soudů obecných ohledně svého postavení osoby povinné a důsledků z toho plynoucích - dovolává u Ústavního soudu ČR ochrany svých práv zaručených Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z hlediska práva na spravedlivý proces poukazuje stěžovatel především na skutečnost, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavní právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Za konkrétní projevy porušení tohoto práva považuje skutečnost, že spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 18 C 535/91, je podle jeho názoru neúplný. Současně uvádí, že na tuto skutečnost poukázal již osobně, přímo u soudce obvodního soudu, a to dne 18.6.1993, v souvislosti s podáním odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Za nejzávažnější skutečnost pak považuje, že ze soudního spisu zmizel protokol o jednání soudu I. stupně ze dne 7.5.1992, a že v předmětném spise není zařazeno osobní podání stěžovatele spolu s předloženými listinami ze dne 20.5.1992. Vedle toho stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů ohledně svého postavení osoby povinné k vydání předmětných nemovitostí, včetně jejich závěrů ve věci náhrad za zhodnocení předmětné nemovitosti a vzájemného vztahu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění, a konečně závěrů ohledně vztahu výše citovaných právních předpisů k obecné občanskoprávní úpravě závazků. To vše s tvrzením, že jejich použitím a výkladem došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Ústavní soud ČR poté, co se seznámil jak s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 , sp. zn. 18 C 535/91, tak s obsahem vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že spis nebyl úplný, když v něm není založen protokol o jednání soudu I. stupně ze dne 7.5.1992 a není v něm založeno také podání zástupce stěžovatele ze dne 20.5.1992 s předloženými listinami, z kterýchžto okolností dovozuje pak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, když soudy, rozhodující na podkladě takového neúplného spisu, nemohly být podle jeho názoru nezávislé a nestranné, je třeba sice stěžovateli přisvědčit v tom, že ve spise skutečně chybí protokol o jednání ze dne 7.5.1992, avšak na druhé straně z vyjádření vedlejších účastníků je patrno, že uvedeného dne bylo jednání odročeno v podstatě bez provedení dokazování. Podání zástupce stěžovatele ze dne 19.5.1992, soudu předložené 20.5.1992, poskytující údaje o zhodnocení předmětných nemovitostí, bylo původně ve spise založeno jako příloha, na pokyn odvolacího soudu, Městského soudu v Praze (č.l. 61), bylo dodatečně do spisu založeno. Tímto pokynem odvolacího soudu byl soud I. stupně v podstatě upozorněn na nesprávnosti při vedení spisu. Uvedenými okolnostmi se také ke stížnosti stěžovatele zabývala správa soudů ve smyslu ustanovení § 33 a násl. zákona č. 436/1991 Sb., která, jak to také stěžovateli sdělila, jeho stížnosti považovala zčásti za důvodné. Uvedené nedostatky při vedení spisu však svojí povahou nedosahují intenzity, která by opodstatňovala závěr o tom, že by uvedeným postupem mohlo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v tom směru, že by ve věci rozhodovaly nikoliv nestranné a nezávislé soudy. Tento nesprávný postup soudu I. stupně při vedení spisu také neměl vliv na věcné posouzení případu, které, jak bude dále uvedeno, považuje Ústavní soud za správné. Pokud jde o hmotněprávní kvalifikaci případu, je totiž třeba přisvědčit názorům odvolacího i dovolacího soudu, které zcela správně při posuzování dané věci vycházely z ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, v návaznosti na ustanovení § 47a zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, když je nepochybné, že stěžovatel není organizací vyjmenovanou v ustanovení § 1 zákona č. 92/1991 Sb., a v řízení bylo prokázáno, že původním vlastníkům předmětných nemovitostí nebyla při jejich znárodnění v roce 1948 za ně poskytnuta přiměřená náhrada. V takových případech, kdy k majetku, který přešel na stát znárodněním bez poskytnutí náhrady, nemá právo hospodaření nebo vlastnické právo právnická osoba uvedená v § 1 zákona č. 92/1991 Sb. (tj. státní podnik, státní peněžní ústav, státní pojišťovna a jiná státní organizace, popř. podnik zahraničního obchodu a účelová organizace zahraničního obchodu), vztahuje se na zmírnění majetkových křivd podle § 47a zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, zákon č. 87/1991 Sb. Uvedené ustanovení, jak již uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze, tak stanoví další případ přechodu věci na stát v rozhodném období, který zakládá nárok oprávněné osoby na vydání věci či finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., aniž by bylo třeba prokazovat, že odnětí vlastnického práva k věci znárodněním bez poskytnutí náhrady je případem, jaký má na mysli ustanovení § 6 odst. 2 ve spoj. s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Přisvědčit lze rovněž právním závěrům obecných soudů ohledně charakteru závazku oprávněných osob vůči povinné osobě z titulu zhodnocení vydávané nemovitosti. Za stavu, kdy stěžovatel v podstatě ve své ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které uváděl již v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, s nimiž se jak soud odvolací, tak i soud dovolací náležitě vypořádaly, nezbylo Ústavnímu soudu, který, jak již vyjádřil ve svých dřívějších nálezech, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, než ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.