IV.ÚS 784/02
V PLATNOSTI- MS Brno 32 C 277/95-29
- KS Brno 20 Co 142/2001-49
- ÚS IV.ÚS 784/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože obecné soudy správně nalezly, že stěžovatelka v rozhodném období nesplňovala podmínku státního občanství České republiky. Soud se opřel o § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je státní občanství nezbytnou podmínkou pro restituční nárok. Dodatečné získání občanství po uplynutí lhůty není právně relevantní. Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí nezasáhla do práva vlastnit majetek ani práva dědit, a proto stížnost byla zjevně neopodstatněná.
Rubrum
IV. ÚS 784/02 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. A. M. M., zastoupené JUDr. R. V., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. listopadu 1999, čj. 32 C 277/95-29, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2002, čj. 20 Co 142/2001-49, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: I. Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně v právu vlastnit majetek, jakož i právu, dle něhož se dědění zaručuje. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení citovaných ústavních práv mělo dojít v případě posuzované restituční věci tím, že označené orgány veřejné moci v rozporu s jejím názorem dospěly po provedeném řízení k závěru o nikoliv včasném splnění podmínky státního občanství ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., kterýmžto zjištěním následně došlo k zamítnutí uplatněného restitučního nároku. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky se upíná k tvrzení, dle něhož citovaný zákon se vztahuje na zmírnění následků majetkových a jiných křivd vzniklých v důsledku v něm vyjmenovaných právních skutečností, přičemž k otázce podmínky státního občanství uvedla, že 23. 12. 1969 vykonala jeho volbu, směřující k státnímu občanství České republiky. V roce 1975 uzavřela manželství s německým státním občanem a od roku 1976 bydlí trvale ve Spolkové republice Německo, když v mezidobí se stala státní občanskou této republiky. Státní občanství České republiky nabyla v roce 1999 na základě zák. č. 193/1999 Sb. Stěžovatelka namítá, že vždy měla zájem si české státní občanství uchovat, nicméně v kontextu právního stavu rozhodného v době, kdy se stala státní občankou Spolkové republiky Německo, toto nebylo možné. Svou vůli tudíž v tomto směru nemohla, navzdory svému předsevzetí, naplnit. Důsledkem tohoto jí bylo nyní odepřeno právo k nemovitostem, jejichž vydání se domáhala. Zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti stát nabyl zcela v rozporu s demokratickými hodnotami občanské společnosti, a tudíž by mělo být v jeho zájmu takovou křivdu napravit či alespoň zmírnit. Proto se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi obecné soudy zasáhly do jejích shora označených ústavně zaručených základních práv. Z obsahu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. listopadu 1999, čj. 32 C 277/95-29, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2002, čj. 20 Co 142/2001-49, jakož i připojeného spisu označeného nalézacího soudu, jejž si vyžádal (sp. zn. 32 C 277/95), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka návrhem doručeným tomuto soudu dne 30. 10. 1995 poté, co byl v důsledku nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. rozšířen okruh oprávněných osob zrušením podmínky trvalého pobytu, a co učinila neúspěšně výzvu vůči osobě povinné, usilovala o uložení povinnosti této (výrokem soudního rozsudku) uzavřít dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí. Nalézací soud, zabývaje se splněním podmínek pro vydání předmětných nemovitostí předpokládaných zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění, po provedeném řízení shledal, že stěžovatelka v obdobích rozhodných pro uplatnění restitučního nároku nesplňovala podmínku státního občanství ČR požadovanou v ust. § 3 odst. 1 citovaného zákona, a to až do dne 27. 10. 1999, kdy jí bylo podle § 1 odst. 1 zák. č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, státní občanství České republiky uděleno. Na tomto zjištění a od něj se odvíjejícího právního posouzení, o jehož podstatu opíral soud prvého stupně zamítavý výrok již citovaného rozsudku, setrval i Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve svém shora uvedeném potvrzujícím rozsudku. II. Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83; čl. 81, čl. 90; čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Pokud se týče poukazu stěžovatelky na porušení práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba ve smyslu dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu připomenout, že zmíněný článek chrání vlastnické právo již konstituované, existující, nikoliv toliko tvrzený nárok na ně uplatněný formou restitučního nároku, o němž má být teprve v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 115/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 41). Obdobně lze argumentovat i ohledně výtky, směřující k porušení práva dědit, když zmíněné právo stěžovatelky v posuzovaném řízení rovněž dotčeno nebylo a tato námitka jeví se ve světle uvedené úvahy nepřípadnou. Po přezkoumání připojeného spisového materiálu Ústavní soud rovněž konstatuje, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny plynoucích, když jí bylo v souladu s ústavními principy řádně umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Samotné porušení tohoto práva potom nelze spatřovat v tom, že se obecné soudy neztotožnily s jejím náhledem na věc a postupovaly v souladu s ústavním imperativem pro ně závazným (čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Co se výhrad stěžovatelky ohledně zákonné podmínky státního občanství zakotvené v ust. § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. a její polemiky ve vztahu k uvedenému zákonnému znaku nezbytného k restituci majetku takto zákonodárcem stanoveného týče, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na nález ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, ze dne 4. 6. 1997, publikovaný pod č. 185/1997 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, nález č. 67), v němž k návrhu na zrušení citovaného ustanovení zákona vyložil důvody, na základě kterých tuto podmínku jako protiústavní neshledává. V projednávané věci bylo nesporné, že stěžovatelka nabyla státní občanství České republiky dne 27. 10. 1999 (Osvědčení o státním občanství České republiky ze dne 27. 10. 1999, čj. 01196/99, vydané odborem matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1). Obecné soudy v odůvodnění citovaných rozhodnutí správně vyložily, z jakých důvodů nepřináleží stěžovatelce postavení oprávněné osoby ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. Dotčenou problematikou, tj. časovými úseky, v nichž i osoba bez trvalého pobytu na území České republiky (ČSFR) musí splňovat (nutnou) podmínku státního občanství, se zabýval v minulosti opakovaně i Ústavní soud a na tuto konstantní judikaturu postačí pro stručnost poukázat (např. nález ve věci, sp. zn. I. ÚS 409/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, nález č. 52; sp. zn. I. ÚS 157/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, nález č. 37 ad.). Zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, byl sice ve smyslu své preambule přijat ve snaze zmírnit následky některých křivd, a to s ohledem na materii v něm upravenou, křivd souvisejících se ztrátou státního občanství v rozhodné době v něm uvedené. Současně ovšem nemůže na základě tohoto zákona zpětně dojít ke zhojení absence podmínky státního občanství vyžadované restitučními zákony, když je v něm rovněž v tomto ohledu výslovně stanoveno, že k nabytí státního občanství České republiky dojde dnem vydání příslušného osvědčení (§ 8). Byť se tedy stěžovatelce konkrétní okolnosti její restituční věci mohou jevit z lidského pohledu jakkoli nespravedlivé, je třeba uzavřít, že na situace obdobné její stran státního občanství svrchovaný zákonodárce ve vztahu k jí uplatňovanému restitučnímu nároku při snaze o zmírnění majetkových křivd nepamatoval a soudní moci nepřísluší v rámci jejího výkonu zákonné meze nad jejich limity rozšiřovat (čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny). Vyjádřeno jinými slovy, dodatečné nabytí státního občanství České republiky po lhůtách uvedených v zák. č. 87/1991 Sb. je s přihlédnutím k jeho jednotlivým ustanovením právně irelevantní. S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do shora označených ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2003 JUDr. Pavel Varvařovský, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.