IV.ÚS 788/18
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh na změnu výchovy a výživy nezletilých dětí neodpovídal podmínkám pro zásah do rozhodnutí soudů prvního stupně. Soud uznal, že obecné soudy správně posoudily, že mezi poslední úpravou v roce 2014 a nynějším stavem nedošlo k závažné změně poměrů. Ústavní soud se zdrženlivě vyhýbá přezkumu rodinných věcí, pokud soudy prvního stupně správně odůvodnily své rozhodnutí. Náhrada nákladů řízení byla podle soudů záležitostí individuální úvahy, kterou odvolací soud správně provedl.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2017 č. j. 20 Co 329/2017-501, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu v Hradci Králové, 2. města Hradce Králové a 3. V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2018, napadá stěžovatel (dále rovněž "otec") v záhlaví usnesení označený rozsudek, který podle jeho názoru porušil jeho ústavně zaručená práva, a to ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádějící, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 32 odst. 4 Listiny (garantující právo dětí na výchovu svých rodičů a právo rodičů pečovat a vychovávat své děti a čl. 36 odst. 1 Listiny (právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje: Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 8. 2017 č. j. 0P 530/2014-464 zamítl návrh otce na změnu výchovy obou nezletilých dětí, F. a A. (dále rovněž "nezletilí"). Důvodem nevyhovění návrhu bylo zjištění soudu, že od doby poslední úpravy výchovného prostředí nezletilých (od května 2014), kdy byli oba nezletilí svěřeni do péče matky, nedošlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala nové rozhodnutí o výchově dětí. Okresní soud zamítl i návrh otce na změnu výživy nezletilých, a to v podstatě ze shodných důvodů. Podle zjištění soudu prvního stupně oběma rodičům v mezidobí od poslední úpravy (v roce 2014) přibyla jedna vyživovací povinnost, matka pečuje o další nezletilé dítě a manželka otce je nezaměstnaná, přičemž otci se zvýšily příjmy o cca 3 - 4 tisíce korun měsíčně, takže k dispozici má minimálně 70 000,- Kč měsíčně a příjmy matky se naopak snížily s ohledem na její rodičovskou dovolenou. Soud prvního stupně (mírně) upravil styk otce s nezletilými a oběma rodičům uložil povinnost uhradit náklady státu spojené se znaleckým posudkem. Okresní soud vyslovil názor, že otec se domáhá zmíněné úpravy spíše z důvodu úpravy výživného, neboť jeho styk s nezletilými se svojí šíří blíží charakteru střídavé péče a otec tak má dostatečně široký prostor k výchově nezletilých. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2017 č. j. 20 Co 329/2017-501 změnil odvoláním otce napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích pod body IV a V o nákladech řízení státu tak, že vzniklé náklady řízení ve výši 18 918,- Kč uložil uhradit otci nezletilých (výrok I), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že v předmětné věci nedošlo od poslední úpravy k závažné změně poměrů, která by vyžadovala nové rozhodnutí soudu, přičemž důvodem takové změny výchovných poměrů není ani vyšší věk nezletilých. Z obsahu spisu se nepodává žádné jednoznačné vyjádření nezletilých ve směru k navrhované střídavé péči, naopak k navrhované změně v podstatě v půlročních intervalech se nezl. F. vyjádřil negativně a skepticky. Původní návrh otce byl nereálný, jestliže současně navrhoval změny školního zařízení obou nezletilých během školního roku, což nebylo v jejich zájmu. Otcem navrhovaná úprava na zavedení střídavé péče nezletilých, která by ve svém rozsahu téměř kopírovala dny již soudem upraveného styku, by byla podle názoru odvolacího soudu bezpředmětná a postrádající rozumný důvod. Rovněž snížení výše výživného dosavadní změny podle závěrů odvolacího soudu neodůvodňují. Důvod ke změně v rozhodnutí soudu prvního stupně shledal odvolací soud jen v případě výroku o nákladech řízení státu, neboť to byl otec, který se domáhal změny rozhodnutí určitými tvrzeními, které se však nepodařilo prokázat, a to ani doplněním dokazování znaleckým posudkem. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že návrh na změnu výchovy a výživy podal na přání nezletilých dětí, přičemž za podstatnou změnu poměrů považuje plynutí času od doby poslední úpravy v roce 2014 (a tím i výraznější rozumovou vyspělost obou nezletilých k možnosti vyslovit se k uspořádání vlastních výchovných poměrů), ale i na změnu poměrů na straně obou rodičů. Stěžovatel namítá, že oba nezletilí tráví s oběma svými rodiči fakticky srovnatelnou dobu, přičemž však takto trávený čas "nemá svůj odraz v právním uspořádání" výchovných poměrů, kterým by byla výhradně střídavá péče. Odmítání stěžovatelem navrhované změny matkou stěžovatel odůvodňuje zájmem matky na částkách výživného placených stěžovatelem k rukám matky. Oběma soudům stěžovatel vytýká nedostatečné odůvodnění a tím i údajnou nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav zejména v otázce majetkových poměrů matky nezletilých a příjmů jejího přítele, a také tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jím vznesenými námitkami. Stěžovatel je přesvědčen, že k zásadní změně poměrů v mezidobí došlo, což mělo být důvodem pro novou úpravu výchovných poměrů nezletilých a pro úpravu výše výživného dosud placeného stěžovatelem. Stěžovatel poukazuje na to, že současná úprava výchovy a výživy obou nezletilých je především pro něj finančně nepříznivá, neboť mu neumožňuje dosáhnout na slevu na dani a nadto je nucen hradit nejen stanovené výživné, ale i náklady spojené s pobytem obou nezletilých v jeho domácnosti (ošacení, stravu, cestovné, atd.), aniž by tyto výdaje byly odpovídajícím způsobem "zohledněny". V návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 stěžovatel namítá, že splnil veškerá jak subjektivní tak objektivní kritéria pro "použití institutu střídavé péče", přesto oba soudy závěry Ústavního soudu nerespektovaly a jeho návrhu nevyhověly. IV. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud navíc pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí. V posuzované věci neshledal Ústavní soud žádné důvody pro svůj kasační zásah. Je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; taková role, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel není především spokojen s tím, že oba soudy nepřiznaly relevanci jeho tvrzením o zásadní změně poměrů, k níž mělo údajně dojít od roku 2014 jak na straně obou nezletilých, tak i jejich rodičů. Ústavní soud však této námitce nemohl přitakat, naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného pochybení. V případě námitky stěžovatele, která se týká údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, Ústavní soud dospěl k závěru, že tato výtka nemá oporu v obsahu napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud v něm sice stručně, avšak jasně vyjádřil svůj právní názor založený na relevantních skutkových zjištěních a vyložil úvahy, které ho k takovému závěru vedly. V tomto směru lze považovat i výsledky provedeného dokazování za dostačující. K otázce tvrzené nerovnosti v případě rozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů státu Ústavní soud pokládá za potřebné připomenout, že podle své ustálené judikatury postupuje při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení velmi zdrženlivě. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz. Pro opatrovnické řízení platí základní pravidlo, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, resp. neuplatní se princip úspěšnosti stran. Opatrovnické řízení může být zahájeno i bez návrhu a platí pro ně zásada vyhledávací (soud je i bez návrhů účastníků povinen zjistit okolnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci nezletilého). Pouze v případech výjimečných, s ohledem na okolnosti případu, lze rozhodnout o náhradě nákladů řízení odlišně. Zákonodárce v ustanovení § 23 věta druhá z. ř. s. užil formulace "náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu" čímž poskytl soudům prostor pro individuální úvahu v každém jednotlivém případě s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, věci. Takovou úvahu použily oba obecné soudy v nyní projednávané věci, i když odvolací soud v tomto směru dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišnému závěru. Z napadeného rozsudku odvolacího soud je zřejmé, že tento soud jasně a srozumitelně vyložil, jaké konkrétní okolnosti považuje v dané věci za natolik specifické, že odůvodňují uložení povinnosti hradit náhradu nákladů řízení výhradně stěžovateli. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.