Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 789/14

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2014-05-06 · odmítnuto pro nepřípustnost · ECLI:CZ:US:2014:4.US.789.14.1

NS 26 Cdo 2086/2013
→
ÚS IV.ÚS 789/14

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky. Dovolání bylo podáno s formálními nedostatky, které nebyly včas odstraněny, a proto nebylo možné jej projednat. Soud zdůraznil, že vyčerpání mimořádného opravného prostředku je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Náležitosti podání dovolání nebyly splněny, což vylučuje možnost výsledného posouzení věci.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Petera Sochora a Zdeny Sochorové, zastoupených JUDr. Janem Kubečkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 19, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 26 Cdo 2086/2013-191, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2014 domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2014 č. j. 26 Cdo 2086/2013-191 dovolání stěžovatelů odmítl. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že dovolání stěžovatelů (dále také "dovolatelé") "proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2013 č. j. 20 Co 690/2012-180 odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Dovolatelé (kteří evidentně přehlédli, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., musí dovolání vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek občanským soudním řádem, ve znění účinném od 1. ledna 2013) totiž přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.". Stěžovatelé v ústavní stížnosti podali stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v souzené věci a poukázali na to, že je oba soudy (tj. Okresní soud v Náchodě i Nejvyšší soud) neupozornily na doplnění podaného dovolání. Stěžovatelé v tom spatřují porušení § 237 až 238a o. s. ř., přepjatý formalismus, a tedy porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. V souzené věci Ústavní soud považuje v prvé řadě za vhodné připomenout, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních § 237 až § 239 upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení § 241a o. s. ř., jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Stěžovatelé však v dovolání požadavky těchto náležitostí nerespektovali a přípustnost dovolání opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Pro tyto vady proto nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat a dovolání bylo odmítnuto; Ústavní soud ostatně zdůrazňuje, že proti těmto závěrům Nejvyššího soudu stěžovatelé v ústavní stížnosti žádné námitky ani nevznášejí a spektakulárně argumentují tím, že pokud se dovolání soudu prvního stupně či dovolacímu soudu "nezdálo" perfektní, bylo na místě dovolatele vyzvat k doplnění dovolání podle § 241b a § 209 o. s. ř. Stěžovatelé zaměňují požadavek na právní kvalifikaci přípustnosti a důvodnosti podávaného dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), které posuzuje a o nichž meritorně (z hlediska přípustnosti dovolání) rozhoduje až dovolací soud. Ústavní soud dále doplňuje, že zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu změněno v tom smyslu, že mimořádný opravný prostředek, jímž je občanskoprávní dovolání, musí být vyčerpán vždy, resp. i tehdy, může-li být odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (přitom i nadále platí, že v takovém případě je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti též proti rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud tedy stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti nevyčerpali efektivně mimořádný opravný prostředek (dovolání), je ústavní stížnost podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná; jím zakotvený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" však není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což předpokládá - v prvé řadě - aby dovolání bylo řádně podáno a argumentováno, což se v daném případě nestalo. Stěžovatelé tyto dispozice nevyužili a i když dovolání podali, učinili tak procesně neregulérně, v důsledku čehož nemohlo být meritorně projednáno; takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Stěžovatelé tedy nesplnili podmínku - řádně - vyčerpat všechny procesní prostředky, jež jim zákon k ochraně jejich práv nabízel. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že dovolání stěžovatelů nebylo odmítnuto proto, že nevystihlo způsobilý dovolací důvod (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013). Za tohoto stavu - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.