IV.ÚS 789/15
V PLATNOSTI- NS 23 Cdo 1680/2013
- ÚS IV.ÚS 789/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Soud uvedl, že pro přípustnost ústavní stížnosti je nutné napadnout rozhodnutí posledního procesního prostředku, nikoli pouze předcházející rozhodnutí. Návrh na odklad vykonatelnosti a předběžné opatření nebyl předmětem posouzení, protože stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná. Ústavní soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který vyžaduje vyčerpání všech procesních prostředků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. M., t. č. ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze, Legerova 44, proti pravomocnému usnesení o příklepu č. j. 046 Ex 655/11-393 ze dne 20. 6. 2013, vydanému soudní exekutorkou JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4, návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhu na vydání předběžného opatření, kterým se zakazuje prodej nemovitostí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení o příklepu, kterým byly vydraženy jeho v rozhodnutí specifikované nemovitosti. V ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013 č. j. 14 Co 329/2013-27 bylo usnesení o příklepu potvrzeno a dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 23 Cdo 1680/2013-206 odmítnuto jako nepřípustné. Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele neobsahovalo veškeré náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel výzvou doručenou mu dne 3. 4. 2015 vyzván k odstranění vad jeho podání ve lhůtě 30 dnů. Stěžovatel přípisem ze dne 29. 4. 2015 požádal o prodloužení lhůty do 31. 5. 2015. Ústavní soud jeho žádosti vyhověl a lhůtu mu prodloužil až do 15. 6. 2015. Dne 15. 6. 2015 byla Ústavnímu soudu pouze doručena plná moc vystavená advokátovi stěžovatele a stejnopis rozhodnutí Nejvyššího soudu s potvrzením o jeho doručení 13. 1. 2015. Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nutno hodnotit jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel podle petitu, návětí i vlastního obsahu ústavní stížnosti napadá pouze usnesení o příklepu, nikoliv však rozhodnutí odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu, od něhož odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jako posledního procesního prostředku, který byl stěžovatel podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) povinen vyčerpat, však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhl. Požadavek na zrušení těchto rozhodnutí nevyplývá ani z textu ústavní stížnosti, neboť stěžovatel se vůči nim nijak nevymezuje a nečiní je předmětem hmotně právních ani procesně právních úvah; všechny své výhrady směřuje pouze proti usnesení o příklepu. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze a výlučně rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13, I. ÚS 1716/13, II. ÚS 723/13, II. ÚS 2361/13). Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. Vzhledem k odmítnutí návrhu pro nepřípustnost nebylo namístě, aby se Ústavní soud zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhem na vydání předběžného opatření.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. srpna 2015 JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj