IV.ÚS 809/13
V PLATNOSTI- KS Brno 44 Co 139/2012-189
- ÚS IV.ÚS 809/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nezjistil porušení základních práv. Soud se nezabýval výsledkem sporu mezi účastníky, ale posoudil, zda rozhodnutí obecných soudů porušilo ústavní práva. Považoval právní závěry nižších soudů za spravedlivé a v souladu s ústavními normami. Návrhy stěžovatelů na změnu rozhodnutí nebyly považovány za oprávněné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Danuše Wranové a Ing. Miroslava Wrany, oba zastoupeni Mgr. Danielem Wranou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Korunní 810, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 139/2012-189 ze dne 21. listopadu 2012 a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j. 7 C 93/2010-153 ze dne 30. listopadu 2011 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 7 C 93/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem č. j. 7 C 93/2010-153 ze dne 30. listopadu 2011 uložil žalovanému Petru Bartákovi (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelům z titulu bezdůvodného obohacení společně a nerozdílně částku 15.495,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelů, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 23.956,- Kč s úrokem z prodlení z této částky z titulu náhrady škody, respektive ušlého zisku (výrok II.), uložil stěžovatelům zaplatit žalovanému náklady řízení v poměrné výši 22 % částkou 3.346,20 Kč (výrok III.), zamítl vzájemný návrh, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému částku 16.743,30 Kč (výrok IV.) a žalovanému uložil zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení o vzájemném návrhu v plné výši částkou 5.373,15 Kč (výrok V.). K odvolání stěžovatelů proti výrokům II., III. a V. rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 44 Co 139/2012-189 ze dne 21. listopadu 2012 rozsudek soudu prvního stupně v těchto napadených výrocích potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v jejich věci byly naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, právní závěry obecných soudů ohledně jejich nároku na náhradu škody jsou podle stěžovatelů v extrémním nesouladu se skutkovým stavem věci a s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, nerespektují kogentní normy a jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatelé obecným soudům též vytýkají, že se náležitě nevypořádaly s jejich právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. To však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Podle zjištění Ústavního soudu obecné soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyložily, proč ve věci stěžovatelů naplnění předpokladů pro přiznání požadované náhrady škody neshledaly a vypořádaly se též s relevantní argumentací stěžovatelů. Jejich právní závěry nepovažuje Ústavní soud za jsoucí v extrémním nesouladu se skutkovým stavem věci a dosavadní judikaturou Ústavního soudu, ani za nerespektující kogentní normy a extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Tyto závěry, byť s nimi stěžovatelé nesouhlasí, považuje Ústavní soud za projev nezávislého rozhodování, kterému nemá z pozice ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení jakýchkoli práv stěžovatelů zaručených ústavními normami České republiky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2013 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.