IV.ÚS 81/05
V PLATNOSTI- NS 22 Cdo 1590/2001
- ÚS IV.ÚS 81/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána předčasně, před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání. Soud se opřel o § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet až po doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel nemusel podávat dovolání, jehož přípustnost byla založena na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud zdůraznil, že nesmí zásahově předjímat rozhodnutí orgánů veřejné moci, které mají rozhodovací pravomoc.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 5. 4. 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 2. 2003, č. j. 22 Cdo 1590/2001-302, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2004, č. j. 9 C 102/2003-333, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004, č. j. 5 Co 1524/2004-373, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu České republiky, jimiž byl zamítnut jeho návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1957, na jejímž základě odprodal O. L. dům s pozemkem a zahradou československému státu. Stěžovatel se domníval, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principem právní jistoty, vyjádřeným v čl. 1 Ústavy České republiky, a rovněž nerespektují jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 11, 23, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Stěžovatel není takto povinen vyčerpat procesní prostředek, jenž může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není před podáním ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel této možnosti přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována. Stěžovatel uvedl, že kromě ústavní stížnosti podal současně i dovolání, jehož přípustnost opřel mimo jiné i o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Ústavní soud považuje za prospěšné opětovně zdůraznit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. 4. 2005 JUDr. Michaela Židlická soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.