IV.ÚS 815/08
V PLATNOSTI- ÚS 19 C 17/2006-117
- KS Plzeň 19 C 17/2006-117
- VS Praha 1 Co 199/2007-154
- ÚS IV.ÚS 815/08
Citované zákony (3)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, ve věci stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Milanem Fritzem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 199/2007-154 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 19 C 17/2006-117, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 31. 3. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním ze dne 25. 8. 2008 tak, aby splňovala náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007 č.j. 19 C 17/2006-117 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007 č.j. 1 Co 199/2007-154. Těmito rozhodnutími mělo být dosaženo do základních subjektivních práv (svobod) stěžovatele, která jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení výše uvedených základních subjektivních práv (svobod) mělo dojít nejprve v řízení před krajským soudem, jako soudem prvního stupně, kdy tento soud rozhodoval spor o to, zda-li bylo zasaženo do osobnostních práv (srov. § 11- § 17 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) žalobce - nyní stěžovatele. K zásahu do osobnostních práv stěžovatele mělo dojít zejména tím, že po té, kdy se obrátil na Magistrát města Plzně (dále jen "magistrát") se stížností na nevhodné chování zaměstnanců společnosti s ručením omezeným, zřízené magistrátem, mu bylo pověřeným pracovníkem magistrátu odpovězeno, že celou situaci prošetřil a zjistil, že zaměstnanci kýžené společnosti s ručením omezeným byli vystaveni velmi nepříjemné situaci vyvolané stěžovatelem nespokojeným s jejich prací, která vyvrcholila tím, že stěžovatel slovně napadl pracovnici recepce kýžené společnosti. Právě zmíněným tvrzením uvedeným v odpovědi na stížnost, že totiž stěžovatel "slovně napadl pracovnici recepce", měla být porušena osobnostní práva stěžovatele. Stěžovatel se proto obrátil s žalobou na krajský soud, aby městu Plzeň uložil povinnost zaslat žalobci - nyní stěžovateli - písemnou omluvu za to, že pověřený pracovník magistrátu ve své odpovědi na stížnost tvrdil, že žalobce - nyní stěžovatel - slovně napadl pracovnici recepce. Krajský soud celou věc posoudil a žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze, k němuž se stěžovatel odvolal, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že podle názoru odvolacího soudu nedošlo k porušení osobnostních práv stěžovatele a nedošlo ani k nesprávnému postupu v řízení soudu prvního stupně, což stěžovatel - tehdy odvolatel - ve svém odvolání namítal. Nesprávný postup v řízení přitom spatřoval v tom, že krajský soud nepřipustil rozšíření žaloby o omluvu za vyřízení jeho stížnosti s odkazem na princip koncentrace řízení plynoucí z ustanovení § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí obecných soudů k ní přiložené a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly důkazy, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení Občanského zákoníku či Občanského soudního řádu ze strany obecných soudů neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Jejich rozhodnutí v právě projednávané věci jsou zcela s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se osobnostních práv (srov. např. nález I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006, usnesení III. ÚS 1297/07, II. ÚS 428/06, III. ÚS 177/06, I. ÚS 523/03, I. ÚS 153/04 a další). Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 8. září 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.