IV.ÚS 815/17
V PLATNOSTI- KS Ústí 8 Co 1146/2016-92
- OS Litoměřice 10 Sd 53/2013
- ÚS IV.ÚS 815/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nebyl účastníkem řízení o úschově a neměl právní zájem na jejím výsledku. Soud konstatoval, že návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou, neboť stěžovatel netvrdil, že je věřitelem složitele. Ústavní soud se nezabýval výkladem podústavního práva, protože nejde o porušení základních práv nebo svobod. Rozhodnutí bylo odmítnuto podle § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Zdeňka Lexy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2016 č. j. 8 Co 1146/2016-92 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 2016 č. j. 10 Sd 53/2013-75, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Litoměřicích napadeným usnesením ve věci úschovy peněžité částky 1 690 000 Kč složitele Ing. Jiřího Bábky, správce konkursní podstaty úpadce Vladimíra Černého pro Mgr. Ing. Radislava Kouřila, MBA za účasti prvního přihlašovatele Antonie Černé a druhého přihlašovatele Milana Holzäpfela, vydal uvedený předmět úschovy příjemci Mgr. Ing. Radislavu Kouřilovi, MBA (dále jen "příjemci"). Poukázal na rozsudek tamějšího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 9 C 215/2015-92, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2016, z něhož zjistil, že žalovaná č. 1 Antonie Černá a žalovaný č. 2 Milan Holzäpfel jsou oba povinni souhlasit s vydáním předmětu úschovy pro Vladimíra Černého, za účasti prvního přihlašovatele Antonie Černé a druhého přihlašovatele Milana Holzäpfela, a to na základě usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 1. 2014 č. j. 10 Sd 53/2013-8, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2014, žalobci Mgr. Ing. Radislavu Kouřilovi, MBA. Souhlas s vydáním předmětu úschovy byl tedy nahrazen pravomocným rozsudkem soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 9 C 215/2015-92. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením odmítl odvolání Zdeňka Lexy (dále jen "stěžovatel"), neboť se jedná o osobu neoprávněnou k podání odvolání; z téhož důvodu se ani nezabýval jeho dalšími námitkami uvedenými v odvolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 2016 č. j. 10 Sd 53/2013-75, když jej nelze považovat za účastníka řízení ve smyslu § 185b o. s. ř., neboť stěžovatel pouze tvrdí, že má pohledávku za Antonií Černou, která je v daném řízení (první) přihlašovatelkou. Soud zdůraznil, že stěžovatel netvrdí, že uplatňuje právo na předmět úschovy z toho důvodu, že by byl věřitelem složitele. Soud uzavřel, že stěžovatel odvozuje své právo od případného nároku Antonie Černé, avšak pouze tato okolnost z něj účastníka řízení o úschově ve smyslu § 185b o. s. ř. nečiní. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl dosavadní průběh řízení, podání soudního exekutora a zdůraznil, že odvolací soud nesprávně vyložil okruh účastníků řízení, nesprávně aplikoval zásadu volného hodnocení důkazů v tomto řízení a "odmítnutím odvolání odvolacím soudem došlo k odepření práva na spravedlivý proces". Stěžovatel závěrem namítl nespravedlivě "formalistický přístup" obou soudů, který jej zbavil práva na dvojinstanční řízení a prakticky vedl k denegatio iustitiae. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací a výkladem norem podústavního práva, což ve svém důsledku představuje stěžovatelův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady civilních soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup civilních soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí. Výjimku představují případy konkurence norem podústavního práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01), jakož i situace, kdy Ústavní soud za ústavně neslučitelné považuje případy svévolné soudní aplikace normy podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000). Ústavní soud musí konstatovat, že porušení těchto podmínek v rozhodování odvolacího soudu, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Odvolací soud aplikoval adekvátní podústavní právo a podrobněji připomněl institut účastníků řízení o úschovách upravený v ustanovení § 185b o. s. ř. a řádně zdůvodnil, proč stěžovatel není a nemůže být osobou oprávněnou k podání odvolání. Jeho argumentaci považuje Ústavní soud za logickou a přesvědčivou, tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ve vztahu k napadenému usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 2016 č. j. 10 Sd 53/2013-75 Ústavní soud připomíná, že je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady projednatelnosti ústavní stížnosti. Pouze v případě, že návrh obstojí po stránce formální, může jej zkoumat i po stránce věcné. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Předmětem řízení o ústavní stížnosti v této části je však citované usnesení okresního soudu, kterým se vydává předmět úschovy a jehož účastníkem stěžovatel nebyl. Je tedy zřejmé, že se o právech či povinnostech stěžovatele v napadeném usnesení okresního soudu nejednalo. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že se v této části jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2018 JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.