IV.ÚS 827/11
V PLATNOSTI- VS Praha 3 Co 180/2010-744
- ÚS IV.ÚS 827/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí o nákladech řízení není konečné – věc je stále před Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož musí být vyčerpány všechny procesní prostředky před podáním stížnosti. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí byl rovněž zamítnut, protože není zřejmé, že by do vydání konečného rozhodnutí uplynulo delší období. Ústavní soud tedy rozhodl o nepřípustnosti stížnosti bez meritorního posouzení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. B., zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, směřující proti výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 180/2010-744 ze dne 8. února 2011 takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového výroku rozhodnutí (dále jen "napadený výrok"). Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného výroku. Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 3 Co 180/2010-744 ze dne 8. února 2011 změnil rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 36 C 8/2008-571 ze dne 14. června 2010 ve věci samé a přiznal vůči stěžovatelce každému ze čtyř žalobců s ohledem na plný úspěch ve věci náhradu nákladů řízení dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 180/2010-844 ze dne 8. února 2011 ve věci samé podá dovolání. Dotazem na kancelář 36 C Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tak stěžovatelka skutečně učinila a že o tomto (přípustném) dovolání nebylo dosud rozhodnuto. Kopie tohoto dovolání byla Krajským soudem v Praze Ústavnímu soudu zaslána. Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat napadený výrok (o nákladech řízení) sám o sobě, nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku (§ 243d odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu). Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený výrok (o nákladech řízení) je totiž těsně spjat s rozhodnutím o meritu věci. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o napadeném výroku, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť ta může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud odmítané ústavní stížnosti. S ohledem na návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí však Ústavní soud o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nerozhodl soudkyní zpravodajkou, ale projednal ji IV. senát Ústavního soudu, který by byl oprávněn o ústavní stížnosti meritorně rozhodnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2011 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.