IV.ÚS 828/17
V PLATNOSTI- MS Praha 5 A 105/2014-57
- NSS 5 As 159/2016-32
- ÚS IV.ÚS 828/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost politického hnutí, která se týkala nároku na příspěvek na úhradu volebních nákladů. Soud uznal, že omezení výplaty příspěvku na získání alespoň 1,5 procenta platných hlasů je ústavně přípustné a nezasahuje do základních práv. Rozhodnutí opřel o svou dosavadní judikaturu, podle níž je takové omezení v souladu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny. Návrh na zrušení části § 85 zákona o volbách byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti politického hnutí Změna, se sídlem U Nisy 362/6, Liberec zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 19. 2. 2014 č. j. MF-9371/2014/14-1403, rozhodnutí ministra financí ze dne 29. 4. 2014 č. j. MF-34365/2014/1403, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016 č. j. 5 A 105/2014-57 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2017 č. j. 5 As 159/2016-32, spojené s návrhem na zrušení § 85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Dále požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Ministerstva financí a ministra financí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 5 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů a následně i soudů, které stěžovateli bez ústavně konformního důvodu odepřely nárok na příspěvek na úhradu volebních nákladů. Stěžovatel dále navrhuje zrušení části ustanovení § 85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o volbách"), které zní "která ve volbách získala nejméně 1,5 procenta z celkového počtu platných hlasů". Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal dne 9. 1. 2014 Ministerstvo financí (dále jen "ministerstvo") o vyplacení příspěvku na úhradu volebních nákladů ve smyslu § 85 zákona o volbách s ohledem na to, že ve volbách, které se konaly ve dnech 25. a 26. října 2013, získal 28 592 platných hlasů, tj. 0,5975 % z celkového počtu platných hlasů. V žádosti uvedl, že omezující podmínka získání minimálně 1,5 % z celkového počtu platných hlasů podle § 85 zákona o volbách je v rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny a proto navrhl, aby ji ministerstvo neaplikovalo. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/98. Návrhu ministerstvo nevyhovělo a žádost zamítlo, rozklad ministr financí také zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních orgánů a obou soudů. Sporná otázka, o kterou v posuzované věci jde, spočívá v posouzení ústavnosti omezení výplaty příspěvku politickým stranám, politickým hnutím a koalicím na úhradu volebních nákladů spojených s volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené ministerstvem, jakož i správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Správní orgány, jakož i oba soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky stěžovatele, které však stěžovatel opětovně vznáší v ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž zejména oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a povaze příspěvku na úhradu volebních nákladů, když na podporu svých závěrů vycházely z četné judikatury Ústavního soudu. Otázkou posouzení hranice pro výplatu příspěvku na úhradu volebních nákladů se Ústavní soud zabýval výslovně v opakovaně stěžovatelem, jakož i oběma soudy citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98. V něm poukázal pouze na potřebu čelit přílišné diferenciaci politického spektra a existenci četných drobných politických stran a na obavu z opakující se samoúčelné aktivity, směřující primárně k získání státních prostředků či ke zviditelnění z jiných, než volebních důvodů. Z judikatury Ústavního soudu naopak vyplývá, že omezení, které nepřesahuje nezbytnou míru pro zjištění vážnosti úmyslu volebních stran a tudíž nezasahuje do rovnosti šancí ve volební soutěži, není protiústavní. V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 30/98 a Pl. ÚS 42/2000 shledal Ústavní soud jako protiústavní vázanost výplaty příspěvku na úhradu volebních nákladů na získání minimálně 3 %, resp. 2 %, z celkového počtu platných hlasů, v prvně uvedeném nálezu přitom konstatoval, že je věcí úvahy Parlamentu České republiky, zda má být při existenci volebních kaucí ponechána též i určitá hranice získaných hlasů jako důkaz vážnosti volebních úmyslů stran, a výslovně zmínil hranici "kolem 1 %" z celkového počtu platných hlasů. Ústavní soud rovněž odkazuje na odůvodnění svých usnesení sp. zn. III. ÚS 304/03 a III. ÚS 533/03, kde uvedl: "Ústavní soud konstatuje, že po derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 zákonodárcem přijatá dikce § 85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění zákona č. 37/2002 Sb., odpovídá i obecným podmínkám její ústavnosti, jež v uvedeném nálezu Ústavní soud nastínil". Uvedený názor byl potvrzen též usneseními sp. zn. II. ÚS 512/06 a IV. ÚS 3258/10. Ústavní soud nevidí důvod se v nyní posuzované věci od těchto závěrů odchylovat. V intencích své dřívější judikatury, kterou stěžovatel částečně dezinterpretuje, mu nemůže přisvědčit, že jakékoli omezení výplaty příspěvku na úhradu volebních nákladů je v rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení části ustanovení § 85 zákona o volbách jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. května 2017 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.