IV.ÚS 834/10

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2010 čj. 51 Co 649/2008-333 takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 3. 2010 a doplněnou dne 1. 4. 2010 se Ing. L. M. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ze dne 26. 1. 2010 vydané v řízení o zaplacení částky 50.986,74 Kč s příslušenstvím. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 25. 7. 2008 Okresní soud v Olomouci (dále jen "nalézací soud") mimo jiné uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 50.882 Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení. Dne 26. 1. 2010 odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 7. 2008 v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 50.882 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a ve výrocích II. a III. rozhodl o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem.

III. V části

1. ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s právním posouzením věci odvolacím soudem, zejména závěry o nedůvodnosti odvolací námitky, že v řízení před okresním soudem došlo k vadě mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, založené na argumentaci o existenci překážky věci rozsouzené v důsledku rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007. V části 2. stěžovatel polemizoval se způsobem, jakým odvolací soud vyložil jednotlivé části Smlouvy o zneškodnění odpadu ve znění před a po uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě; v části 3. namítl "nedodržování zákonných pravidel interpretace právních úkonů podle ust. § 266 obch. zák." a v části 4. tvrdil porušení principu rovnosti účastníků řízení tím, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu (na rozdíl od žalovaného ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu) neměl "právo na repliku ve formě odvolání." IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Stěžovatel tvrdil, že řízení před obecnými soudy, bylo nespravedlivé především v důsledku vadného posouzení podmínek řízení a nesprávným právním posouzením věci; jinak řečeno polemizoval se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěl odvolací soud; takto stavěl Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, jež mu - jako soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných - nepřísluší. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces - garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků - je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo. Ani případná nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení tohoto základního práva. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo na smluvní pokutu" (kterého se v řízení před obecnými soudy stěžovatel dovolával) v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)]. Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Pro uvedené jinak postačí na rozhodovací důvody obsažené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo tímto soudem srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické. Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu