Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 853/19

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2019-08-20 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2019:4.US.853.19.1

NSS 6 Afs 283/2018-39
→
ÚS IV.ÚS 853/19

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obchodní korporace, která se proti rozhodnutím správních soudů bránila doměřením daňové povinnosti za roky 2011 až 2013. Soud uznal, že správní soudy správně použily pomůcky podle § 98 daňového řádu, protože stěžovatelka nevedla řádnou evidenci příjmů a neunesla důkazní břemeno. Závěry orgánů finanční správy byly podle Ústavního soudu logické, racionální a v souladu s ústavním pořádkem. Soud závěr nesouhlasící s ústavními právy stěžovatelky nepřijal, protože její argumenty byly již v předchozích řízeních vyvráceny.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní korporace KVATRA spol. s r. o. se sídlem v Českých Velenicích, Komenského 294, zastoupené Mgr. Vendulou Nejedlou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 283/2018-39 ze dne 20. prosince 2018 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 51 Af 25/2017-49 ze dne 11. července 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Finanční úřad pro Jihočeský kraj, územní pracoviště v Třeboni (dále jen "správce daně"), doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2011 (344 280 Kč), 2012 (170 620 Kč) a 2013 (211 470 Kč), zrušil jí uplatněnou daňovou ztrátu za tato období a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit penále. Správce daně stanovil daňovou povinnost na základě výsledků daňové kontroly prostřednictvím pomůcek podle § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům správce daně napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.

2. Zamítavé rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji jako nedůvodnou zamítl rozsudkem č. j. 51 Af 25/2017-49 ze dne 11. 7. 2018. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zamítl rozsudkem č. j. 6 Afs 283/2018-39 ze dne 20. 12. 2018.

3. Stěžovatelka provozovala v letech 2011 až 2013 noční kluby. Podle soudů i orgánů finanční správy nevedla řádnou evidenci svých příjmů podle § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně nedoložila množství prodaných či zdarma poskytnutých nápojů a nebylo tedy možné určit výši jejích příjmů dokazováním. Oba správní soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o jí tvrzených příjmech, jejichž evidenci ani řádně nevedla; byly tak splněny podmínky pro stanovení daně na základě pomůcek a postupy správce daně ani vedlejšího účastníka nebyly v žádném ohledu excesivní.

4. Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu stěžovatelka brojí ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Orgány finanční správy měly porušit čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - svévolnou a excesivní aplikací pomůcek dospěly k závěrům odporujícím elementárním zásadám logického myšlení a neústavně stanovily dodatečnou daňovou povinnost stěžovatelky; tato povinnost zasahuje do stěžovatelčina ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť zjevně překračuje meze stanovení daně podle pomůcek. Neoprávněně vyměřenou daňovou povinností mělo být taktéž porušeno právo stěžovatelky podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny - výše daňové povinnosti je pro ni likvidační. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, nezrušil-li rozsudek krajského soudu z důvodu nevypořádání se s tvrzeními týkajícími se pokladních lístků a průměrné ceny nápojů; dovození opožděnosti této žalobní námitky Nejvyšším správním soudem považuje za přepjatý formalismus.

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní stížnost je založena na polemice se způsobem použití pomůcek při stanovení daňové povinnosti, zejména se správností závěrů orgánů finanční správy; množství zkonzumovaných nápojů odpovídající zvolenému postupu užití pomůcek nemůže podle stěžovatelky korespondovat se skutečností. Správní soudy však srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem vyložily, že stanovení daně podle pomůcek je kvalifikovaným odhadem a nemusí odpovídat skutečnému množství prodaných nápojů. Tento způsob musí být nástrojem úsilí o přesnost, mít racionální povahu a výsledná daň musí být stanovena spolehlivě a přiměřeně. Je to právě stěžovatelka, která nezpochybňovanou absencí řádné účetní evidence prodaných nápojů znemožnila přesné stanovení daně na základě dokazování.

8. K argumentaci stěžovatelky, podle které měl Nejvyšší správní soud zrušit rozsudek krajského soudu, jenž se nezabýval námitkou, že postup správce daně byl v rozporu s pokladními uzávěrkami stěžovatelky, Ústavní soud uvádí, že si je vědom názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. 12. 2008 (N 225/51 SbNU 807). V nyní posuzované věci by však výslovné odmítnutí námitky vznesené po uplynutí dvouměsíční lhůty pro rozšíření žaloby podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nemohlo ani potenciálně nic změnit na ústavní konformitě závěrů správních soudů. Současně nešlo o navržení důkazů k prokázání žalobních tvrzení, jak se stěžovatelka domnívá, nýbrž o reakci na vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě obsaženou v replice; k rozšíření žaloby o nový bod by proto muselo dojít v zákonné lhůtě k podání žaloby.

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy učinily dostatečná skutková zjištění a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se svou argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před správními soudy a která jimi byla spolehlivě vyvrácena, snaží učinit z Ústavního soudu nepřípustně další instanci soustavy správních soudů. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze v případě excesu, který v posuzované věci nenastal.

10. Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; toto usnesení obsahuje stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 téhož zákona.