IV.ÚS 862/09
V PLATNOSTICitované zákony (0)
Žádné explicitní citace zákonů v textu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 o ústavní stížnosti 1) H. V. a 2) M. M., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, AK se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti postupu a vyrozumění Policie České republiky, OŘ Praha II, ve věci sp. zn. ORII-1901-2/TČ-2009-001277, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3 čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali přezkoumání postupu a vyrozumění Policie České republiky, OŘ Praha II, ve věci sp. zn. ORII-1901-2/TČ-2009-001277. Porušení svých základních práv spatřují stěžovatele v tom, že policejní orgán neshledal skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že by byl spáchán trestný čin pomluvy. Takový závěr pokládají stěžovatelé za zcela neobhajitelný, neboť ke spáchání trestného činu pomluvy nepochybně došlo. V periodicích "Pestrý život" a "Rytmus života" jsou totiž dlouhodobě a cíleně šířeny nepravdivé informace týkající se stěžovatelů, které zejména druhého stěžovatele líčí ve velmi špatném světle a ničí jeho dobrou pověst. Z hlediska ústavního práva pokládají stěžovatelé postup policejního orgánu (a např. jeho odkaz na subsidiaritu trestního práva ve vztahu k civilněprávním řešením sporu) za nepřípustný, neboť obrana v občanském soudním řízení je neefektivní. Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelům i účastníku řízení znám. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Jedním z projevů této skutečnosti je fakt, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti. Pravomoci Ústavního soudu vyvěrající v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vymezeny v ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn, pokud vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z ústavní stížnosti je však patrné, že se stěžovatelé nedomáhají zrušení žádného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud se týče jiného zásahu veřejné moci, může Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Petitem ústavní stížnosti - má-li vůbec jaký - se však stěžovatelé domáhají "přezkoumání celé věci na základě předložených listin a z pohledu namítaných porušení Ústavy, resp. Listiny základních práv a svobod" a vydání nálezu "v němž vysloví porušení shora práv a svobod popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení s tím, aby věc byla znovu a řádně prověřena a byla vydána rozhodnutí ..." Takto formulovaný petit neodpovídá ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z vyloženého proto vyplývá, že k věcnému projednání stěžovateli předloženého stížnostního žádání Ústavní soud pravomoc nemá, čili že - slovy zákona o Ústavním soudu - není k jejímu projednání příslušný. K uvedenému Ústavní soud dodává, že je s podivem, podávají-li stěžovatelé ve zcela obdobných věcech opakovaně ústavní stížnosti, ačkoliv již vícekráte dostalo se jim v odůvodněních usnesení informace o tom, že tyto jejich návrhy jsou Ústavním soudem neprojednatelné, a to ať už pro nepříslušnost Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 910/08) či pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení sp. zn. II. ÚS 2989/08). Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad petitu; opačný postup by byl ryze formalistický, neboť ani po případné opravě petitu by ústavní stížnost nemohla být posouzena jinak než jako nepřípustná případně zjevně neopodstatněná.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 5. května 2009 Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.