IV.ÚS 88/04
V PLATNOSTI- MS Praha 22 Co 479/2001-292
- ÚS IV.ÚS 88/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stížnost se týkala rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitosti, které bylo v rámci posledního procesního prostředku rozhodnuto Nejvyšším soudem. Soud se nezabýval věcným obsahem stížnosti, protože podání stížnosti proti rozhodnutí nižších soudů nebylo předcházeno odvoláním proti rozhodnutí dovolacího soudu. Návrh na zrušení ustanovení zákona o vlastnictví bytů byl odmítnut spolu s ústavní stížností.
Rubrum
IV. ÚS 88/04 Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti L. B., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch. advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2001, sp. zn. 16 C 246/95, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2002, č. j. 22 Co 479/2001-292, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o úpravě některých spoluvlastnických vztahů k budovám a některých vlastnických vztahů k bytům a nebytovým prostorám, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozsudků pro jejich údajný rozpor s článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručujícím nedotknutelnost vlastnictví. Stěžovatelka vznáší námitky vůči způsobu, jakým bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Dle jejího mínění neměly soudy spoluvlastnictví vypořádat přikázáním nemovitosti žalovaným, ale rozdělením domu na bytové jednotky v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. Stěžovatelka nepřikázání nemovitosti do jejího vlastnictví mj. z důvodu vysokého věku cítí také jako diskriminační a porušující článek 1 Listiny, podle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Vzhledem k tomu, že soudy při vypořádání podílového spoluvlastnictví odmítly postupovat podle návrhu stěžovatelky i s odkazem na blokační ustanovení § 5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, navrhuje stěžovatelka jeho zrušení, neboť porušuje její vlastnické právo. Dne 5. 5. 2004 stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila o 14 fotografií, kterými doložila současný stav domu, a vyjádřila nesouhlas s cenou nemovitostí stanovenou soudním znalcem. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 C 246/95 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti: Žalobou u tohoto soudu podanou se stěžovatelka jako podílový spoluvlastník 3/8 domu č. p. 410 se st. parc. p. č. 1377 nemovitostí zapsaných na LV č. 1218, vedeném u Katastrálního úřadu Praha - město, kat. území Nové Město domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání rozdělením nemovitosti na bytové jednotky. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 19. 2. 1999 rozhodl tak, že podílové spoluvlastnictví zrušil, nemovitosti z jedné ideální poloviny přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného Z. B. a z jedné ideální poloviny do společného jmění manželů Z. B. a S.B., kterým uložil povinnost uhradit stěžovatelce náhradu ve výši cca 4 mil. Kč. K odvolání stěžovatelky nesouhlasící se způsobem vypořádání odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení, nikoli však z důvodů předkládaných stěžovatelkou, ale pro změnu cenových předpisů. Dne 2. 8. 2001 nalézací soud rozsudkem č. j. 16 C 246/95-247 rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví stejným způsobem jako v rozsudku předešlém, výši přiměřeného vypořádání však upravil podle aktualizovaného znaleckého posudku. Městský soud rozsudkem č. j. 22 Co 479/2001-292 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 22 Cdo 2255/2003-349 ve smyslu ustanovení § 243 b odst. 2 občanského soudního řádu jako nedůvodné zamítl. Dovolací soud sice shledal, že předpoklady přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jsou dány, protože dosud ve své praxi neaplikoval ustanovení § 5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů ve znění novely provedené zákonem č. 451/2001 Sb., avšak s ohledem na skutečnost, že nejméně jeden z bytů se nacházel v nájmu fyzické osoby, nebylo důvodu zabývat se otázkou pořadí jednotlivých způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu, neboť postupu navrhovaném stěžovatelkou bránilo blokační ustanovení § 5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 v plném rozsahu odkázala na důvody uvedené v rozsudku ze dne 2. 8. 2001, č. j. 16 C 246/95-247. Ústavní soud zvážil výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, např. usnesení IV. ÚS 58/95 (svazek 7 Sbírky nálezů a usnesení), IV. ÚS 219/96 (sv. 6), I. ÚS 349/98. Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatelka pouze shora označené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, ačkoli na základě jejího dovolání ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud, který dovolání zamítl. Toto posledně uvedené rozhodnutí je nepochybně posledním procesním prostředkem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), který má být ústavní stížností v prvé řadě napaden. Funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k níž však nemůže dojít tak, že by z přezkumu Ústavním soudem bylo vyloučeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, protože pak by rozhodnutím Ústavního soudu zůstalo nedotčeno, což by bezpochyby odporovalo principu právní jistoty, a to zvláště jde-li - jako v posuzovaném případě - o rozhodnutí nikoliv deklaratorní, ale věcné (srov. IV. ÚS 58/95). Ústavní soud zvažoval, zda stěžovatelka vzdor uvedenému alespoň co do obsahu odůvodnění ústavní stížnosti nenapadala též rozhodnutí dovolacího soudu, avšak dospěl k závěru, že nikoliv, čímž se též posuzovaná věc zásadním způsobem liší od věci řešené rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice (č. 57567/00 ze dne 20. 4. 2004). Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je možno spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu či jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti; nesplňuje-li tedy ústavní stížnost všechny zákonem předepsané náležitosti nebo je-li zjevně neopodstatněná, odrazí se odmítnutí ústavní stížnosti i v tomto návrhu, protože odmítnutím ústavní stížnosti odpadla podmínka nezbytná pro jeho projednání (srov. usnesení III. ÚS 101/95). Ačkoli výše uvedené okolnosti jsou toliko procesní povahy, jsou natolik závažné a markantní a pro rozhodnutí Ústavního soudu podstatné, že nedovolují meritorní přezkum ústavní stížnosti, a proto ji Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž návrh s ní spojený byl odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2004 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.