IV.ÚS 910/12

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Moravské Ostravě, Stodolní 741/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011 č. j. 5 Tdo 1486/2011-242, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2010 č. j. 5 To 87/2009-2774 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2008 č. j. 36 T 10/2002-2140, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2008 č. j. 36 T 10/2002-2140 uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. z. k § 250 odst. 1, 4 tr. z., kterého se dopustil společně s P. S. a dalšími spoluobviněnými. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti let. Dále soud prvního stupně rozhodl o nárocích na náhradu škody. Současně byl stěžovatel zproštěn části obžaloby, neboť tam uvedený skutek nebyl trestným činem.

3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2010 č. j. 5 To 87/2009-2774 byl ke stěžovatelově odvolání rozsudek soudu prvního stupně zrušen v odsuzující části výroku o vině, ve výrocích o trestu a v navazujících výrocích o náhradě škody. Nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku v trvání pěti roků a devíti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti let a dále odvolací soud rozhodl o náhradě škody poškozeným. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s dalšími osobami založili společnost ONE PRO, a. s., za účelem předstírání poskytování zpětného nebo finančního leasingu, ačkoliv k tomu neměli potřebný kapitál, a poté získali od sedmnácti osob celkem 17 251 209, 80 Kč, které použili pro vlastní potřebu, a pokusili se získat od dalších devětadvaceti osob celkem 38 276 351,- Kč. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. prosince 2011 č. j. 5 Tdo 1486/2011-242 odmítl jako neopodstatněné.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že byl odsouzen pro skutky, které spáchal v letech 1994 a 1995, přičemž trestní řízení bylo zahájeno v roce 1998 a jeho celková délka (včetně rozhodnutí o ústavní stížnosti) se blíží čtrnácti letům. Skutky, pro které byl odsouzen, se staly před osmnácti a sedmnácti lety. Ačkoliv se jedná o majetkovou trestnou činnost, která několikanásobně převyšuje kvalifikační moment škody velkého rozsahu, tak i přesto trest ve výměře pěti let a devíti měsíců považuje stěžovatel za zjevně nepřiměřený a nekompenzuje nepřiměřenou délku trestního řízení. Poukazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 2878/11 ze dne 19. 10. 2011, a nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. I. ÚS 603/06 (N 65/45 SbNU 83) s tím, že v uloženém trestu mu není dostatečně kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení. Zdůrazňuje, že se nikdy nestalo, že by jakýkoliv úkon zmařil, nelze uvést jedinou skutečnost, jíž by zavdal příčinu k prodloužení trestního řízení a coby obžalovaný zaujal v trestním řízení naprosto příkladný postoj. Došlo tedy k porušení jeho práva na přiměřenou délku trestního řízení, což konstatoval i dovolací soud. Stěžovatel ale nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že se mu jeví dostatečnou kompenzací uložení trestu v dolní polovině zákonné trestní sazby. Z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 stěžovatel uvádí, že s odstupujícím časem se prvky jak individuální tak generální prevence zeslabují a vytratil-li se vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, zvolí soud způsob, aby bylo dosaženo požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele trestného činu na straně druhé. Uložený trest tedy podle názoru stěžovatele neodpovídá veřejnému zájmu na potrestání pachatele a nenaplňuje účel trestu stanovený zákonem. S ohledem na shora uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II.

5. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost se v zásadě totožným obsahem podal i další stěžovatelův spoluobviněný v dané trestní věci P. S. a Ústavní soud se touto jeho ústavní stížností zabýval v odmítavém usnesení ze dne 17. května 2012 sp. zn. II. ÚS 908/12 a Ústavní soud nemá důvodu se od jeho závěrů odchýlit.

6. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjišťuje, že se obecné soudy všech stupňů zevrubně zabývaly otázkou přiměřenosti trestu s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou stěžovatel nezapříčinil. Dovolací soud se pak vypořádal i s relevantní rozhodovací praxí obecných soudů a Ústavního soudu, na níž stěžovatel v dovolání poukázal. Tímto postupem obecných soudů se nyní posuzovaný případ zřetelně liší od případu řešeného výše citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 603/06, kdy kvalitou přístupu obecné soudy ve stěžovatelově případě evidentně dostály kritériím definovaným pro dané případy nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04. Různorodostí vytýkaného jednání a kvalitou škody a následku se pak posuzovaný případ liší od případu řešeného pod sp. zn. I. ÚS 2878/11. Ústavní soud proto neshledává, že by obecné soudy uložením mírnějšího než odpovídajícího trestu nedostatečně kompenzovaly nepřiměřenou délku trestního řízení, jak tvrdí stěžovatel.

7. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné". Tímto dává tento zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

8. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele nebyly napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeny a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu