IV.ÚS 940/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Bohdanem Haltmarem, LL.M., advokátem, Masarykovo náměstí 19/18, Zábřeh, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2026 č. j. 10 As 176/2025-91 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. června 2025 č. j. 65 A 59/2023-175, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vězeňské služby České republiky, Věznice Mírov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody na doživotí, od ledna 2020 do října 2024 ve Věznici Mírov. Proti vedlejší účastnici podal ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci zásahovou žalobu z důvodu několika tvrzených zásahů, které měly ve Věznici Mírov probíhat mezi lety 2020 a 2024. Konkrétně stěžovatel namítal tyto zásahy: 1) byl ubytován na cele s takovým počtem odsouzených, že ubytovací plocha na jednoho odsouzeného byla nižší než 4 m2 i 3 m2; 2) nemohl si uvařit vodu rychlovarnou konvicí, indukčním vařičem ani mu nebyla vřelá voda poskytnuta jiným způsobem; 3) nebyly mu zajištěny potřebné hygienické potřeby (mýdlo na praní, toaletní mýdlo, kartáček, zubní pasta a toaletní papír); 4) nebylo mu umožněno zajistit si mast na promazání obličeje a mast Indulona 64; 5) nebylo mu umožněno koupat se po dobu 10 minut (2x týdně).

2. Krajský soud jeho žalobě zčásti vyhověl, prohlásil za nezákonný zásah jednak to, že byl stěžovatel umístěn na cele s celkem 24 odsouzenými, v níž na jednoho odsouzeného připadala ubytovací plocha menší než 3 m2, jednak to, že stěžovateli nebylo umožněno uvařit si vodu přímo na cele. Ve zbytku krajský soud žalobu zamítl. Právní předpisy nestanoví konkrétní hygienické potřeby, které by měla věznice stěžovateli poskytnout; povinnost stanovenou vnitřním předpisem věznice dodržovala. Více hygienických prostředků může věznice stěžovateli poskytnout na základě žádosti, kterou ovšem stěžovatel nepodal. Povinnost věznice poskytnout masti neplyne z žádného právního předpisu, navíc stěžovateli tyto masti lékaři pouze doporučili, nikoli předepsali. Žádný právní předpis nestanoví ani dobu koupání, pouze jeho frekvenci, kterou věznice dodržuje; poskytovanou dobu 4 a půl minut považuje krajský soud za dostatečnou. Konečně nebyl stěžovatel diskriminován tím, že by nemohl přijmout hygienické balíčky, zatímco jiný odsouzený údajně mohl. Tyto balíčky totiž nemůže podle vnitřního předpisu přijímat žádný odsouzený, pouze obviněný ve vazbě.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost stěžovatel i vedlejší účastnice. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku III (jímž bylo prohlášeno za nezákonný zásah neumožnění vařit si vodu na cele) a ve výroku VIII (náhrada nákladů řízení), jelikož vedlejší účastnice odebrala varné konvice z cel v souladu s vnitřními předpisy pro nevyhovující technický stav, tedy z bezpečnostních důvodů. Jinak Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily, že podmínky výkonu trestu působí souběžně, na stěžovatele nadto z důvodu doživotního trestu dlouhodobě. Jednotlivé namítané zásahy do stěžovatelovy důstojnosti - konkrétně nedostatek prostoru v cele, nedostatek času na sprchování, nemožnost obstarat si hygienické potřeby a diskriminace při poskytování hygienických balíčků - tak musí být posuzovány souhrnně a v kontextu všech okolností, nikoliv izolovaně (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 10. 2016, Muršić proti Chorvatsku, č. 7334/13). Kupř. otázku lidské důstojnosti nelze redukovat jen na výpočet podlahové plochy připadající na jednoho odsouzeného (rozsudek ESLP ze dne 10. 1. 2012, Ananyev a ostatní proti Rusku, č. 42525/07). K tomu trpí napadená rozhodnutí vadou opomenutých důkazů.

5. Ústavní stížnost podal oprávněný stěžovatel, vyjma výroku I rozsudku krajského soudu, kterým žalobě vyhověl, výroku III rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost vedlejší účastnice právě proti zmíněnému výroku I rozsudku krajského soudu. Výrok V rozsudku Nejvyššího správního soudu (přiznání odměny ustanovenému zástupci stěžovatele) se pak stěžovatele netýká. Tyto výroky tak nejsou způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv, a proto je ústavní stížnost v této části podána zjevně neoprávněným navrhovatelem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Dále je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, kromě výroků III a VIII rozsudku městského soudu, které Nejvyšší správní soud zrušil; Ústavní soud nemůže přezkoumávat a rušit výroky zrušené [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona]. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, s výjimkou výroku II rozsudku Nejvyššího správního soudu rušícího části rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), protože v této části nejsou rozhodnutí konečná, jejich přezkum Ústavním soudem přichází v úvahu teprve tehdy, budou-li řízení před správními soudy definitivně ukončena (blíže viz např. usnesení ze dne 22. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 1042/25, část II). Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti takřka nereaguje na argumentaci napadených rozhodnutí. Již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí hojně odkazoval na judikaturu ESLP, dokonce vysvětloval, proč s judikaturou nejsou namítané zásahy v rozporu, popř. proč nedosahuje stěžovatelův případ intenzity situací řešených v odkazované judikatuře. Stěžovatel tuto argumentaci správních soudů nijak nevyvrací, omezuje se na vznášení povšechných tezí o základních právech a opakování obecných závěrů judikatury ESLP, se kterými se však soudy vypořádaly. Za této situace není potřebné, aby Ústavní soud novým způsobem vypořádával stěžovatelovu již vyvrácenou argumentaci, pouze zopakuje ústavně souladné závěry správních soudů.

7. V namítaných zásazích, a to ani v jejich souhrnu, Ústavní soud nespatřuje nelidské či ponižující zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani nepřípustný zásah do lidské důstojnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Sám stěžovatel si je vědom obecných judikaturních závěrů: s odnětím svobody je nevyhnutelně spojeno určité strádání. Aby však dosáhlo nelidského či ponižujícího zacházení, musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti. Posouzení tohoto minima je relativní; závisí na všech okolnostech případu. Při posuzování podmínek věznění je třeba zohlednit kumulativní účinky těchto podmínek a tvrzení stěžovatele (Muršić proti Chorvatsku, § 96 násl.).

8. Zjištěné okolnosti případu, natož stěžovatelova povšechná tvrzení, nesvědčí o tom, že by namítané zásahy překračovaly popsanou minimální úroveň závažnosti. Krajský soud přesvědčivě vysvětlil, proč jsou nyní dány v souladu s judikaturou ESLP faktory, které kompenzují, že na stěžovatele připadaly méně než 4 m2 ubytovací plochy, jako je dostatek prostoru k pohybu, větrání, přístup světla nebo možnost trávit čas mimo celu (body 73 až 78 rozsudku krajského soudu). Nepřípustnou mez nepřekračuje ani vymezená doba na sprchování o délce 4 a půl minuty dvakrát týdně, nadto bylo stěžovateli po určitou dobu ze zdravotních důvodů umožněno sprchovat se denně. Ústavně problematické nemůže být namítané neposkytování hygienických potřeb, o které stěžovatel ani nepožádal, a konečně ani neposkytování mastí, ty nejsou pro stěžovatele nezbytné, pouze doporučené. Žádný z těchto zásahů nemůže být neústavní jen z důvodu stěžovatelova doživotního trestu.

9. Namítanou nerovností u přijímání hygienických balíčků není třeba se blíže zabývat. Pakliže soudy zjistily, že žádný z odsouzených nemůže tyto balíčky přijímat a ani je skutečně nepřijal, žádná nerovnost mezi odesílateli ani příjemci balíčků nemůže nastat.

10. Napadená rozhodnutí netrpí ani vadou opomenutých důkazů. Oba správní soudy se při posouzení jednotlivých namítaných zásahů zabývaly tím, zda je skutkový stav dostatečně zjištěn a proč by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné, dokonce i těch, které stěžovatel označuje v ústavní stížnosti. S jejich neprovedením se soudy dostatečně vypořádaly, viz body 59, 80 a 108 rozsudku krajského soudu k výslechu spoluodsouzených, body 55 a 56 tamtéž k statistickým ročenkám Vězeňské služby a bod 130 rozsudku Nejvyššího správního soudu k výslechu bývalého vězeňského kaplana.

11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný zjevně neoprávněným navrhovatelem, dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh nepřípustný a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. c), d) a e), odst. 2 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu