IV.ÚS 964/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem, sídlem Štupartská 769/18, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2026 č. j. 14 To 133/2026-22, usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. února 2026 č. j. 2 Nt 1041/2026-3 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 20. února 2026 č. j. KRPS-184585-91/TČ-2025-010881-VO, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Nymburce a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel byl policejním orgánem od ledna 2026 několikrát předvolán k podání vysvětlení. Na předvolání reagoval přípisy, ve kterých poukazoval na různá procesní pochybení policejního orgánu a z termínů se omlouval. Naposledy byl policejním orgánem předvolán na den 20. 2. 2026. Stěžovatel dne 5. 2. 2026 sepsal vyjádření, ve kterém poukazoval na různá procesní pochybení policejního orgánu. Policejní orgán podání kvalifikoval jako stížnost a postoupil ji dozorovému státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce neshledala, že by policejní orgán postupoval protizákonně. V reakci na rozhodnutí dozorující státní zástupkyně stěžovatel dne 18. 2. 2026 zaslal policejnímu orgánu přípis, ve kterém mimo jiné uvedl, že využívá práva odepřít podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 trestního řádu a ústavního práva odepřít výpověď podle čl. 37 odst. 1 Listiny. Zároveň uvedl, že odmítá činit jakákoli vyjádření, dokud nebude jednoznačně vyjasněno jeho procesní postavení, vyřešena otázka režimu řízení (zda je předvolán jako fyzická osoba nebo zástupce právnické osoby) a zajištěna zákonnost a přezkoumatelnost postupu. K podání vysvětlení dne 20. 2. 2026 se stěžovatel nedostavil.

2. Napadeným usnesením policejní orgán uložil stěžovateli pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 trestního řádu ve výši 10 000 Kč a konstatoval, že právo odepřít výpověď stěžovateli není odepřeno, ale toto je třeba výslovně uvést do úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu. Tento úřední záznam má být in natura před policejním orgánem osobou podepsán tak, aby bylo možné úřední záznam dále "zprocesovat" podle trestního řádu. Policejní orgán může vyzvat osobu k podání vysvětlení a tato osoba je povinna se k podání vysvětlení dostavit. Právo odepřít výpověď se vztahuje k obsahu výpovědi, nikoliv k povinnosti se k výslechu dostavit. Pořádková pokuta byla volena v dolní hranici. Proti napadenému usnesení policejního orgánu stěžovatel podal stížnost.

3. Napadeným usnesením okresní soud stížnost stěžovatele zamítl. Pořádková pokuta byla podle něj uložena důvodně. Stěžovatel byl poučen a bylo mu vysvětleno, že jeho písemné vyjádření o odepření výpovědi nemůže nahradit výpověď osoby učiněnou osobně před policejním orgánem poté, co byly splněny zákonné náležitosti, jako je ztotožnění osoby a její poučení. Pokud stěžovatel poukazuje na právo odepřít výpověď, to mu dostavením se k příslušnému policejnímu orgánu není odepřeno, ale musí tak výslovně uvést do úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu. Jiná cesta podle trestního řádu není možná. Osoba je povinna se k podání vysvětlení dostavit, právo odepřít výpověď se vztahuje k obsahu výpovědi.

4. Stěžovatel na základě poučení okresního soudu podal proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost ke krajskému soudu. Napadeným usnesením krajský soud stížnost zamítl podle § 148 odst. 1 písm. a) trestního řádu pro nepřípustnost. Předně uvedl, že možnost řádného opravného prostředku byla vyčerpána podáním stížnosti k okresnímu soudu. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí okresního soudu podle § 146a odst. 2 trestního řádu se v trestním řádu výslovně neuvádí, že by proti němu byla přípustná stížnost, a proto v návaznosti na § 141 odst. 2 trestního řádu platí, že stížnost přípustná není. Obecně platí, že se nepřipouští "stížnost proti rozhodnutí o stížnosti". Stěžovatel stížnost zřejmě podal s ohledem na chybné poučení okresního soudu. Chybné poučení ale nemůže nic změnit na tom, že nepřípustnost stížnosti plyne přímo ze zákona. Krajskému soudu proto nepřísluší, aby podle § 147 odst. 1 trestního řádu řešil, zda napadené rozhodnutí trpí některou ze stěžovatelem vytýkaných vad, či jinou vadou spočívající v nesprávnosti výroku, či v řízení předcházejícímu napadenému usnesení.

5. Pro úplnost krajský soud uvedl, že stěžovatel bezdůvodně směšuje povinnost dostavit se k podání vysvětlení s právem na odepření podání vysvětlení. Úřední záznam o podání vysvětlení má procesní význam a dokládá, že osoba podávající vysvětlení využila svého práva odepřít podání vysvětlení po řádném poučení a za policií kontrolovaných podmínek. Na druhou stranu skutečnost, zda došlo k porušení povinnosti, pro kterou je možné pořádkovou pokutu uložit, není jedinou skutečností, významnou pro rozhodnutí o pořádkové pokutě. Pokuta má být individualizovaná a přiměřená, reflektující i majetkové poměry potrestaného. Pakliže je rozhodováno o opravném prostředku, mezi které spadá i stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu, je na místě připomenout, že součástí práva na soudní ochranu je požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí. Soud má povinnost se vypořádat se všemi vznesenými a pro řízení relevantními argumenty a pro účastníka řízení musí být z odůvodnění odvoditelné, z jakého důvodu nemůže jeho argumentace obstát.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny. Stěžovatel předem komunikoval s policejním orgánem, upozorňoval na neurčitost svého procesního postavení a oznámil, že využije právo odepřít podání vysvětlení. Stěžovatel také namítal nepřiměřenost a nedostatečné odůvodnění pokuty. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nereagovala na jeho námitky. Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3592/12 musí být uložení pořádkové pokuty výsledkem individuální úvahy soudu, reflektující konkrétní okolnosti případu. Napadená rozhodnutí neobsahují individualizaci sankce, nehodnotí konkrétní okolnosti a neobsahují úvahu o přiměřenosti. Stěžovatel předem deklaroval využití práva odepřít výpověď a jednal procesně transparentně. Orgány veřejné moci tuto skutečnost zcela pominuly a nepřihlédly k jejímu ústavnímu významu. Krajský soud nadto odmítl přezkum pro nepřípustnost, ale současně provedl věcné hodnocení, takový postup je logicky rozporný a porušuje požadavek právní jistoty. Stěžovatel postupoval v důvěře v poučení soudu a využil opravný prostředek v dobré víře. Krajský soud tuto skutečnost bagatelizoval a nepřiznal jí ústavní relevanci. Sankční zásah do majetkové sféry stěžovatele byl založen na formalistickém přístupu, bez dostatečné individualizace a bez přesvědčivého vypořádání opakovaně a předem uplatněných námitek.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl okresním soudem nesprávně poučen o přípustnosti opravného prostředku a podal stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu. Napadené usnesení okresního soudu bylo vydáno dne 26. 2. 2026. Napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno dne 27. 3. 2026. Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 10. 4. 2026. Přestože tedy stěžovatel využil opravného prostředku, který byl nepřípustný ze zákona a ústavní stížnost podal až po jeho vyřízení, standardní dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti byla splněna ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím.

8. Ústavní stížnost tedy byla podána včas, oprávněným navrhovatelem a je přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel je zastoupen advokátem (v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudu nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem.

10. K napadenému usnesení krajského soudu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nerozporuje, že stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu byla nepřípustná ze zákona. Krajský soud tento závěr v napadeném usnesení podrobně vysvětlil a správně uvedl, že soud nemůže svým poučením v rozhodnutí založit právo podat stížnost tam, kde ji zákon nepřipouští. Případné chybné poučení má pouze ten efekt, že soud nesplnil svoji poučovací povinnost, což může mít vliv na běh lhůt (ve prospěch chybně poučené osoby). Odůvodnění krajského soudu, které pak šlo nad rámec posouzení přípustnosti stížnosti, je sice s ohledem na procesní výsledek věci nadbytečné, ale není k tíži práv stěžovatele. Krajský soud zároveň nepochybil, když se některými argumenty stěžovatele k meritu věci nezabýval. Odůvodněním krajského soudu, které šlo nad rámec posouzení přípustnosti stížnosti, se Ústavní soud blíže nezabýval.

11. Jde-li o uložení pořádkové pokuty, policejní orgán i okresní soud přesvědčivě vysvětlily rozdíl mezi odepřením výpovědi a nedostavením se k podání vysvětlení a proč je nutné, aby se stěžovatel k podání vysvětlení dostavil osobně. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí žádnou relevantní protiargumentaci nad rámec toho, co již namítal dříve.

12. Pokud stěžovatel namítá, že pořádková pokuta nebyla individualizována a nebyla posouzena přiměřenost její výše, Ústavní soud poukazuje na to, že policejní orgán konstatoval, že výše pořádkové pokuty byla volena v dolní hranici. Jde zároveň o částku, kterou Ústavní soud již v minulosti shledal jako bagatelní (srov. usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1248/23, ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 534/23 a ze dne 17. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 621/25, jimiž Ústavní soud dospěl ke shodnému závěru ve vztahu k pořádkovým pokutám ve shodné, resp. srovnatelné výši jako v nyní posuzované věci). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, proč by měla být v jeho případě pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč nepřiměřená. Neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které měl policejní orgán hodnotit. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti nedoložil, že i přes svou bagatelní povahu vyvolává pořádková pokuta v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu. Byť bylo tedy odůvodnění výše pořádkové pokuty velmi strohé a okresní soud se k přiměřenosti pokuty, i přes obecnou argumentaci stěžovatele, nijak nevyjádřil, s ohledem na její bagatelní výši a absenci relevantních tvrzení ze strany stěžovatele nejsou tyto nedostatky natolik závažné, aby je Ústavní soud mohl považovat za důvod pro kasační zásah.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl relativně brzy po jejím podání a odstranění vad ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu