Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 979/16

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2016-05-16 · odmítnuto pro nepřípustnost · ECLI:CZ:US:2016:4.US.979.16.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podnět nevyhověl podmínkám přípustnosti. Soud se zaměřil na zásadu subsidiarity, podle níž ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech jiných prostředků. Napadené usnesení nezabraňovalo dalšímu rozhodování o péči o dítě, proto bylo řízení stále otevřené. Soud tedy nesmí zasáhnout, pokud jiný orgán veřejné moci může ochranu práv zajistit.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 1294, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 12. 2015, č. j. 12 Nc 90/2015-126, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel dne 23. 3. 2016 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, kterým ve věci péče o nezletilého rozhodl soud předběžným opatřením tak, že uložil stěžovateli (otci), aby předal dítě matce. Stěžovatel se domnívá, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rodičovské právo ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4, 90 a 95 odst. 2 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zdůrazňuje, že si je vědom zdánlivé opožděnosti stížnosti, jakož i skutečnosti, že proti napadenému usnesení nepodal odvolání a nevyčerpal tedy všechny opravné prostředky, které jsou mu k ochraně jeho práv k dispozici, avšak stalo se tak především proto, že napadenému usnesení přisoudil odvolací soud v řízení o jiném předběžném opatření odlišné účinky, než bylo lze z rozhodnutí vyvodit. Napadené usnesení o předběžném opatření spočívalo v jednorázovém příkazu otci, aby předal nezletilého matce v situaci, kdy tak otec kontinuálně odmítal učinit, přestože byl s matkou dohodnut, že dítě bude u otce pouze dočasně. Odvolací soud však tomuto předběžnému opatření přisuzuje účinky rozhodnutí o svěření nezletilého do péče matky. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, když ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Jde o projev materiální stránky zásady subsidiarity ústavní stížnosti, tedy požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). S přihlédnutím k závažným tvrzením stěžovatele, že si nemohl být vědom, že napadené usnesení má důsledky předběžného opatření o péči, Ústavní soud vyžádal soudní spis a odhlédl při posuzování stížnosti od podmínky vyčerpání opravných prostředků i zjevné opožděnosti stížnosti; přesto však shledal stížnost nepřípustnou. Stěžovatel se v řízení dlouhodobě domáhá vydání předběžného opatření, kterým by mu byl stanoven co nejširší rozsah péče, neboť s matkou nezletilého mají protichůdné představy o výchovném režimu, jež by měl nadále fungovat. V řízení došlo k situaci, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením dne 29. 2. 2016, č. j. 15 Co 120/2016-263, rozhodl o předběžném opatření, jímž upravil styk otce s nezletilým. Je tak evidentní, že existence napadeného usnesení nijak nebránila soudům o styku otce s nezletilým rozhodnout a nebrání ani případnému vydání dalších předběžných opatření či rozhodnutí meritornímu. Zjevně tedy není naplněna zásada subsidiarity ústavní stížnosti, jak je vyložena výše, a stížnost je proto nepřípustná, neboť v řízení před obecnými soudy se o právech, která stěžovatel považuje za ohrožená, nadále rozhoduje. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.