IV.ÚS 994/07

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 ve věci ústavní stížnosti L. R., zastoupeného Mgr. L. H., proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2006, čj. 19 Cm 5/2003-67, a ze dne 16. 1. 2007, čj. 19 Cm 5/2003-78, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 16. 4. 2007 a doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2007 se L. R. (dále též "stěžovatel", případně "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výroky II. v záhlaví uvedených usnesení vydaných v souvislosti s ustanovením znalce v řízení o zaplacení částky 219 494,50 Kč s příslušenstvím. II. Z napadených usnesení vyplývá, že vedlejší účastník, tj. v civilním řízení žalobce VD AMOS, družstvo, se sídlem v Ostravě - Porubě, se proti stěžovateli domáhal zaplacení 219 494,50 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 9. 2006 ustanovil Ing. V. P. znalcem z oboru ekonomika, účetní evidence (výrok I.), uložil účastníkům a jejich zástupcům poskytnout znalci potřebnou součinnost (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 8 000,- Kč ve stanovené lhůtě (výrok III.). Usnesením ze dne 16. 1. 2007 o odvolání žalovaného a jeho námitkách proti postupu soudu rozhodl krajský soud tak, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 8 000 ,- Kč (výrok I.) a že se námitkám proti ustanovení znalce nevyhovuje (výrok II.). III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že krajský soud výrokem II. usnesení ze dne 16. 1. 2007 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 25. 9. 2006 porušil základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rovnosti stran dle článku. 37 odst. 3 Listiny. Postupem soudu je zavazován k tomu, aby žalobci nacházejícímu se v důkazní nouzi napomáhal při prokazování jeho tvrzení. Není tak respektováno právo účastníka řízení nevypovídat a neposkytovat soudu a jiným v řízení zúčastněným osobám jakékoliv informace. Je v rozporu s principem rovnosti stran, aby žalobci jakkoliv důkazně napomáhal. Poukázal na názory právní teorie uveřejněné v Komentáři k občanskému soudnímu řádu, 5. vydání, 2001, str.

447. IV. Ústavní soud po posouzení splnění podmínek řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným a zčásti současně i opožděně podaným, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a porušení principu rovnosti stran (který je jedním z prvků spravedlivého procesu) za situace, kdy ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod. Takovým rozhodnutím dle přesvědčení Ústavního soudu rozhodnutí nalézacího soudu o ustanovení znalce v civilním řízení vydané v případě stěžovatele není. K nápravě případných porušení základních procesních práv v civilním řízení zůstává stěžovateli k dispozici systém opravných prostředků a teprve po jejich vyčerpání se může ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li přesvědčen, že k tomu jsou dány relevantní důvody. Navíc je zřetelné, že i výrok II. usnesení krajského soudu z 25. 9. 2006 ukládající účastníkům (tedy i stěžovateli) a jejich zástupcům, aby ustanovenému znalci poskytli potřebnou součinnost, je typickým (a nutno dodat, že zcela obvyklým) usnesením, jímž soud upravuje vedení řízení; proti takovému usnesení zákon [§ 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] odvolání nepřipouští; uvedená výluka odvolacího přezkumu je racionální a nelze na ní shledat nic protiústavního. Stěžovatelova snaha obejít nepřípustnost odvolání proti tomuto usnesení podáním "námitek" především (a to i při existenci výroku II. usnesení krajského soudu z 16. 1. 2007, jímž soud těmto námitkám nevyhověl) nemůže odvrátit to, že ústavní stížnost podaná proti uvedenému výroku soudního usnesení doručeného zástupkyni stěžovatele 10. 10. 2006 byla opožděně podaná [srov. ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Nadto považuje Ústavní soud za vhodné doplnit, že i kdyby v této části byla ústavní stížnosti podána včas, nezměnilo by to nic na její nepřípustnosti nejen z důvodů již shora vyložených; akceptace přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, jímž soud upravuje svůj postup při vedení řízení, vedla by ve svých důsledcích k totálnímu zablokování jakéhokoliv soudního procesu možností neustálého přezkoumávání typicky jen procesních soudních rozhodnutí Ústavním soudem; absurdita takové - stěžovatelem prezentované možnosti - je očividná. I proto je vyloučeno, aby Ústavní soud jakkoliv přezkoumával jak výrok II. usnesení krajského soudu z 16. 1. 2007, tak i výrok II. usnesení krajského soudu z 25. 9. 2006. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. Brně dne 6. června 2007 Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj