IV.ÚS 2460/24

Rubrum

Rozpor v rozhodnutí o náhradě nákladů poškozeného v trestním řízení Přizná-li soud poškozené nárok na náhradu nákladů podle § 154 odst. 2 trestního řádu, protože jí nebyl přiznán nárok na náhradu škody, a zároveň výši přiznaných nákladů vypočítá z tarifní hodnoty odpovídající "přisouzené náhradě škody", jsou jeho závěry ve vzájemném rozporu, čímž dojde k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Štěpánem Malčíkem, advokátem, sídlem Hlinky 138/27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2024 č. j. 4 Nt 401/2024-18, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. V., zastoupené Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 2541/19, Hodonín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne

18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 se ruší. III. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se vedlejší účastnici nepřiznává. IV. Stěžovateli se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 6 800 Kč, splatná k rukám zástupce Mgr. Štěpána Malčíka, advokáta. V. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.

Poučení

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usneseními vydanými v roce 2021 a 2022 Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") bylo stěžovateli povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 12. 2023 sp. zn. 6 Zt 138/2023 bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro jednání kvalifikované jako přečin podvodu a bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit vedlejší účastnici jako poškozené škodu.

3. V návaznosti na podmíněné zastavení trestního stíhání podala vedlejší účastnice u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") žádost o přiznání náhrady nákladů poškozené vzniklé přibráním zmocněnkyně. Městský soud její žádosti napadeným usnesením vyhověl a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady ve výši 62 711,88 Kč vedlejší účastnici podle § 154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Nárok vedlejší účastnice považoval za důvodný, neboť byla dána jeho jednoznačná souvislost s jednáním poškozené. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že poškozený má nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil přibráním zmocněnce, i pokud došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání. Při určení výše náhrady nákladů řízení vyšel z tarifní hodnoty ve výši odpovídající škodě, k jejíž náhradě byl stěžovatel povinen.

4. Proti napadenému usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost. Podle něj se městský soud opomněl zabývat relevancí jeho zjištěného úpadku a povolením a schválením oddlužení, které stále probíhá. Krajský soud stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítl. Městský soud pochybil, pokud rozhodl podle § 154 odst. 1 trestního řádu, a nikoliv podle § 154 odst. 2 trestního řádu, neboť vedlejší účastnici nebyl přiznán nárok na náhradu škody a ve věci nebylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, ale usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání. Jde však o pochybení formálního charakteru nemajícím vliv na podstatu rozhodnutí o povinnosti obviněného uhradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Výrok v usnesení sp. zn. 6 Zt 138/2023, jímž se stěžovateli ukládá v průběhu zkušební doby nahradit škodu ve výši 900 000 Kč způsobenou vedlejší účastnici v souladu s povinnostmi uvedenými v usnesení o schválení oddlužení, nelze považovat za pravomocný výrok o náhradě škody stěžovatelem. Náklady zmocněnce byly vyúčtovány v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2024 (advokátní tarif). Napadené rozhodnutí městského soudu není ani v rozporu se zákazem učinit rozhodnutí týkající se majetkové podstaty, která měla být uplatněna přihláškou podle § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Jednotlivé úkony zmocněnce, za něž vedlejší účastnici náleží náhrada, byly totiž učiněny až po zjištění úpadku. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Soudy se žádným způsobem nezabývaly účelností vynaložených nákladů. Krajský soud navíc rozhodl v rozporu se stěžovatelovým legitimním očekáváním, neboť se řádně nevypořádal s uplatněním závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 5 Tz 4/2023. Ten se vztahoval na skutkově obdobnou situaci. Nejvyšší soud v něm uvedl, že o náhradě nákladů podle § 154 odst. 1 trestního řádu nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku rozhodnout, neboť jde o pohledávku, která má být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení. Krajský soud nepochopitelně uvedl, že městský soud měl rozhodnout podle § 154 odst. 2 trestního řádu, přesto ponechal rozhodnutí v platnosti. Mezi oběma odstavci je přitom nikoliv nepodstatný rozdíl a krajský soud nepostupoval správně, pokud změnil právní kvalifikaci, aniž rozhodnutí zrušil a provedl dokazování. Krajský soud navíc dospěl k závěru, že vedlejší účastnici náleží náklady podle § 154 odst. 2 trestního řádu, nedošlo k přiznání náhrady škody, a přesto při určení výše nákladů vyšel z tarifní hodnoty odpovídající výši škody. Stěžovatel zároveň navrhl, aby mu vzhledem k jeho majetkovým poměrům byla přiznána náhrada nákladů řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení 7. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice. Městský soud odkázal na napadené rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele a v podrobnostech odkázal na jejich odůvodnění.

8. Podle vedlejší účastnice jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů v souladu s § 155 odst. 4 trestního řádu. Postup podle tohoto ustanovení ostatně pro případy podmíněného zastavení trestního řízení předpokládá i nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 825/20 (N 193/102 SbNU 201). Přiznané náklady i co do jejich výše odpovídají advokátnímu tarifu. Napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná, ale naopak námitky stěžovatele ohledně tvrzené potřebnosti, přiměřenosti a účelnosti provedených úkonů zmocněnce jsou zcela nedůvodné a účelové. Úkony byly řádně vyčísleny. Jde-li o stěžovatelem tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s § 140b insolvenčního zákona, krajský soud k tomu uvedl, že jednotlivé úkony zmocněnce byly učiněny až po zjištění úpadku stěžovatele a o tomto nároku proto bylo nutné rozhodnout. Vedlejší účastnice mohla svůj nárok uplatnit až po právní moci usnesení sp. zn. 6 Zt 138/2023. Pokud by soud ve lhůtě jednoho roku nerozhodl o výši nákladů zmocněnkyně a o povinnosti stěžovatele tyto náklady uhradit, došlo by k neoprávněnému zkrácení jejích práv na úhradu nákladů. Na věc nemají vliv ani námitky stěžovatele týkající se nesprávnosti jejího procesního postupu. Vedlejší účastnice dále odkázala i na další závěry krajského soudu a navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení. V. Replika stěžovatele 9. Stěžovatel zdůraznil, že vedlejší účastnici nebyl přiznán nárok na náhradu škody (jak uvedl v odůvodnění svého usnesení i krajský soud) a nemohla jí tak být přiznána náhrada nákladů řízení podle § 154 odst. 1 trestního řádu. Vedlejší účastnice nerozlišuje nároky podle § 154 odst. 1 a 154 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel nezpochybňuje existenci úkonů zmocněnkyně, ale jejich účelnost. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 29 NSČR 110/2015 u pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení, bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo po schválení oddlužení. Vedlejší účastnice ani neuvedla, proč by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

11. V právě posuzované věci jde o problematiku náhrady nákladů řízení. K ní se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Zpravidla totiž taková rozhodnutí i přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31), bod 15]. I na rozhodnutí o nákladech dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nálezy ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457), bod 13, ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59), bod 13, nebo ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 (N 40/104 SbNU 412), bod 13].

12. I rozhodnutí o nákladech řízení musí být řádně odůvodněna. Podle ustálené judikatury je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 405/03 (N 45/40 SbNU 373)], kdy dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost, seznatelnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Absence odůvodnění či zásadní rozpory v klíčových otázkách odůvodnění způsobuje nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale zpravidla také jeho neústavnost. Nejsou-li totiž vůbec zřejmé nosné důvody rozhodnutí, či jsou jednotlivé premisy nosných důvodů v rozporu, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování. To je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), nebo ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 638/22 (N 101/113 SbNU 178), bod 17]. B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ 13. V napadeném usnesení se krajský soud zabýval několika otázkami, jejichž řešení a vzájemnou koherenci stěžovatel zpochybňuje. Posuzoval, podle jakého ustanovení náleží vedlejší účastnici náhrada nákladů trestního řízení, zda se na rozhodnutí vztahuje § 140b insolvenčního zákona a určoval výši náhrady nákladů řízení. Tuto problematiku již v minulosti řešil Nejvyšší soud a Ústavní soud.

14. K otázce aplikace § 140b insolvenčního zákona na náklady trestního řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku sp. zn. 5 Tz 4/2023. Uvedl přitom, že rozhodnutí o nákladech řízení spojených s účastí poškozeného v trestním řízení je rozhodnutím o příslušenství pohledávky (jistiny), o níž bylo předtím rozhodnuto ve věci samé. Osud příslušenství musí v insolvenčním řízení sdílet osud jistiny. V bodě 25 tohoto rozsudku výslovně tyto závěry vztáhl (pouze) na náhradu nákladů trestního řízení podle § 154 odst. 1 trestního řádu, a nikoliv na náhradu nákladů podle § 154 odst. 2 a 3 trestního řádu. Krajský soud zřejmě v reakci na tento rozsudek uvedl, že v právě posuzované věci nešlo o příslušenství pohledávky náležící do majetkové podstaty, neboť vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada škody a náhrada nákladů trestního řízení jí náležela podle § 154 odst. 2 trestního řádu. Proto nemohlo ani dojít k uplatnění zákazu obsaženého v § 140b insolvenčního zákona.

15. Jde-li o výši nákladů řízení, Ústavní soud v minulosti opakovaně za ústavně konformní v případech podmíněného zastavení trestního stíhání považoval stanovení výše tarifní hodnoty z částky 10 000 Kč, tedy postup podle § 10 odst. 5 části věty před středníkem ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3446/23, nebo ze dne 19. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 610/23). Vyšel přitom z toho, že soudy nepřihlížely k částce, která poškozeným stěžovatelům (poškozeným) byla jako náhrada újmy uhrazena, neboť ji nepovažovaly za částku "přisouzenou" ve smyslu § 10 odst. 5 části věty za středníkem advokátního tarifu. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3446/23, bod 15, přitom zdůraznil, že pokud obecné soudy zvolí z více možných výkladů advokátního tarifu jeden, který není nelogický, nespravedlivý nebo jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod jejich závěr zpochybňovat (srov. usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1273/23 či ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2201/23).

16. Řešení, ke kterému dospěl krajský soud, výše uvedené judikatuře, zejména týkající se nároků na odůvodnění, neodpovídá. Aniž by totiž bylo třeba hodnotit ústavnost jeho dílčích závěrů, je jejich zřejmý vzájemný rozpor dostatečným důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Jde-li o otázku ustanovení, na jehož základě náleží vedlejší účastnici náhrada nákladů a otázku zákazu vydat rozhodnutí, dospěl krajský soud k závěru, že vedlejší účastnici nebyl přiznán nárok na náhradu škody. Na druhou stranu, jde-li o určení výše náhrady nákladů podle advokátního tarifu, vyšel krajský soud z "přisouzené" částky ve smyslu § 10 odst. 5 části věty za středníkem advokátního tarifu. Oba závěry jsou přitom ve vzájemném rozporu. Vedle sebe nemůže obstát, že vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada škody, ale byla jí "přisouzena" částka ve smyslu § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení vzájemný rozpor žádným způsobem neřešil. Takový postup je zcela nepřesvědčivý, hraničící se svévolí.

17. Ústavní soud zároveň posoudil námitku stěžovatele, že obecné soudy se nezabývaly účelností vynaložených nákladů. Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Šíře práva účastníků řízení na odůvodněné rozhodnutí se odvíjí od předmětu a povahy řízení. V každém případě platí, že obecné soudy mají povinnost vypořádat se s argumentací adekvátně, aby jejich rozhodnutí byla srozumitelná, logická a přezkoumatelná [nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) či bod 10 nálezu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3754/19 (N 95/100 SbNU 130)]. Z rozhodnutí vyplývá, že čtyři úkony právní služby zmocněnkyně považuje městský soud za účelné, stejně jako nárok na náhradu cestovného a náhradu za promeškaný čas. Rozsah odůvodnění přitom v kontextu rozhodnutí nelze považovat za zjevně nepřiměřený.

18. Ústavní soud nepředjímá, jakým způsobem krajský soud rozhodne. Vzhledem k tomu, že krajský soud bude věc znovu právně posuzovat, bylo nadbytečné zabývat se námitkou ohledně nesprávného procesního postupu krajského soudu. Tato námitka byla totiž vázána na krajským soudem zvolené právní posouzení. Zároveň Ústavní soud připomíná, že je-li v ústavní stížnosti napadáno výhradně porušení procesních práv, je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24). Stěžovatel přitom ani netvrdil, jakým způsobem se tvrzená nesprávnost postupu krajského soudu v napadeném rozhodnutí projevila. VII. Závěr 19. Lze uzavřít, že krajský soud nerespektoval výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a svým postupem porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu. Bude muset celou věc znovu posoudit a rozhodnout s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu.

20. Vzhledem k tomu, že uvedená pochybení se týkají pouze rozhodnutí krajského soudu, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2024 č. j. 4 Nt 401/2024-18 jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takové rozhodnutí je i v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti soudů. Zrušením rozhodnutí krajského soudu je dostatečně otevřena možnost nedostatek napravit a rovněž stěžovatel bude mít prostor nadále uplatňovat své námitky.

21. Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici již jen proto, že ústavní stížnost byla důvodná.

22. S ohledem na to, že osobní a majetkové poměry stěžovatele odůvodňují postup podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení, a to v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání ústavní stížnosti) - 6 200 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. e) advokátního tarifu, a paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby 300 Kč podle § 13 odst. 3 téhož předpisu, v úhrnné výši 6 800 Kč. Ústavní soud nepřiznal náhradu nákladů za repliku stěžovatele, neboť její obsah nepřinesl zásadní nová tvrzení a neovlivnil výsledek řízení. Náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 14a advokátního tarifu přiznána nebyla, neboť placení této daně nebylo prokázáno ani tvrzeno.

Rubrum

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí II. Argumentace stěžovatele III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem IV Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení V. Replika stěžovatele VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ VII. Závěr Poučení: