IV.ÚS 3112/13

Rubrum

Podle zjištění Ústavního soudu soud napadené rozhodnutí nijak neodůvodnil, a nevypořádal se tedy ani s námitkami stěžovatele a věřitele EQUIPMENT ONE zpochybňujícími pohledávku vedlejšího účastníka, uvedenými v jejich písemných podáních, kterými tito věřitelé pohledávku vedlejšího účastníka popřeli, ani s námitkami insolvenčního správce. I pokud by soud své rozhodnutí odůvodnil tak, jak uvádí vedlejší účastník, nepovažoval by Ústavní soud pouze takovéto obecné odůvodnění za dostatečné. Je tomu tak i vzhledem k důsledkům takového rozhodnutí spočívajícím v zásadním a závažném omezení vlivu stěžovatele a ostatních věřitelů na insolvenční řízení a v ovlivnění insolvenčního řízení hlasováním vedlejšího účastníka, a to zejména stran složení věřitelského výboru a určení osoby insolvenčního správce dlužníka. Takové počínání soudu v posuzované věci z hlediska řídící a dohledové činnosti nad insolvenčním řízení nemůže obstát. Vzhledem k uvedenému závažnému porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, majícího za následek rovněž porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. Listiny, Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí jako nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné zrušit.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a ze soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 ze dne 19. srpna 2013, učiněnému na schůzi věřitelů v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE s.r.o., se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice 3, a uvedenému na straně 3 zápisu z uvedené schůze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se věřiteli č. 16 - ZEROFIELD CORP., se sídlem Regent Street 23, Belize City, Belize přiznává hlasovací právo, za účasti vedlejšího účastníka ZEROFIELD CORP., se sídlem Regent Street 23, Belize City, Belize, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, takto:

Odůvodnění

I. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 ze dne 19. srpna 2013, učiněným na schůzi věřitelů v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE s.r.o., se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice 3, a uvedeným na straně 3 zápisu z uvedené schůze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se věřiteli č. 16 - ZEROFIELD CORP., se sídlem Regent Street 23, Belize City, Belize přiznává hlasovací právo, bylo zasaženo do základních práv stěžovatele na ochranu majetku a na soudní ochranu vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 78 INS 27452/2012 ze dne 19. srpna 2013, učiněné na schůzi věřitelů v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE s.r.o., se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice 3, a uvedené na straně 3 zápisu z uvedené schůze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se věřiteli č. 16 - ZEROFIELD CORP., se sídlem Regent Street 23, Belize City, Belize přiznává hlasovací právo, s e r u š í.

Poučení

I.

1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Dále navrhl, aby Ústavní soud přijal usnesení o naléhavosti věci a projednal ji mimo pořadí.

2. Z předložené ústavní stížnosti a z insolvenčního spisu (dostupného na insolvenčním rejstříku portálu Justice.cz) Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "soud") č. j. MSPH 78 INS 27452/2012-A-56 ze dne 8. dubna 2013 byl zjištěn úpadek spol. AUTOSPACE s.r.o. (dále jen "dlužník") a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Stěžovatel přihlásil do insolvenčního řízení na majetek dlužníka (dále jen "insolvenční řízení") své pohledávky proti dlužníkovi vyplývající ze smluv uzavřených s dlužníkem v celkové výši 132.239.499,17 Kč, z toho 61.487.507,85 Kč představují pohledávky zajištěné zástavními právy k nemovitostem a směnkami. Dne 6. srpna 2013 byl v insolvenčním rejstříku uveřejněn ke dni 31. července 2013 aktualizovaný seznam přihlášených pohledávek, v němž insolvenční správce dlužníka soudu sdělil, že popírá co do pravosti veškeré zajištěné i nezajištěné pohledávky stěžovatele a dalších 15 věřitelů. Popřel mimo jiné i pohledávku vedlejšího účastníka, když má jít o pohledávku ve výši 310.901.100,38 Kč vyplývající ze smlouvy o společném podniku, kterou měl dne 5. srpna 2009 uzavřít vedlejší účastník s dlužníkem. Pohledávku vedlejšího účastníka popřel také stěžovatel a další věřitel - spol. EQUIPMENT ONE s.r.o. (dále jen "věřitel EQUIPMENT ONE"). Dne 19. srpna 2013 se konala schůze věřitelů (dále jen "schůze"), na které byla mimo jiné řešena i otázka hlasovacích práv věřitelů, jejichž pohledávky byly popřeny. Dle zápisu ze schůze (dále jen "zápis") bylo z pléna navrženo, aby schůze umožnila hlasování všem věřitelům přítomným na přezkumném jednání, jejichž pohledávka byla popřena, s výjimkou věřitele č. 16 - vedlejšího účastníka, u kterého bylo navrhováno, aby mu schůze hlasovat neumožnila. Pro tento návrh hlasovali všichni věřitelé s hlasovacím právem, nikdo nebyl proti. Následně podle zápisu soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle ust. § 51 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") rozhodl, že přiznává vedlejšímu účastníkovi hlasovací práva. V zápise je přitom obsaženo usnesení, dle kterého soud přiznává hlasovací právo věřiteli č. 16, avšak není nijak odůvodněno. II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti napadenému rozhodnutí soudu vystoupila řada věřitelů včetně stěžovatele s tím, že pokud bude vedlejšímu účastníkovi umožněno hlasovat, dojde k zásadnímu ovlivnění průběhu celého insolvenčního řízení, neboť tento věřitel bude mít silou svých hlasů možnost prosadit svou vůli ohledně všech bodů programu schůze věřitelů. Věřitelé také podle stěžovatele upozorňovali, že sídlo vedlejšího účastníka je ve státě Belize, se kterým nemá Česká republika žádné dohody ohledně uznávání soudních rozhodnutí, a tedy že případná škoda, která bude vedlejším účastníkem způsobena, stejně jako případná povinnost doplatit do majetkové podstaty částky podle ust. § 178 insolvenčního zákona, bude prakticky nevymahatelná. I přesto soud podle stěžovatele setrval na svém rozhodnutí, aniž by jej jakkoliv blíže odůvodnil a diskuze ohledně přiznání hlasovacího práva vedlejšímu účastníkovi navíc soudem nebyla zachycena v zápise.

4. Stěžovatel se domnívá, že jeho případ je v relevantních ohledech shodný s případem, v němž se Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 2372/11 zabýval nepřiznáním hlasovacích práv věřitelům v insolvenčním řízení a v němž shledal absenci odůvodnění napadených rozhodnutí a postupu insolvenčního soudu a to, že insolvenční soud se v odůvodnění napadených rozhodnutí prakticky vůbec nezabýval základními námitkami stěžovatelů, pročež napadená rozhodnutí jako nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná zrušil. Ačkoli se podle stěžovatele v jeho případě nejedná o jeho hlasovací práva, ale o hlasovací práva jiného věřitele, považuje stěžovatel odkazovaný případ ve vztahu k jeho věci za relevantní, neboť nelze odhlédnout od relativní síly hlasovacích práv vedlejšího účastníka, který přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 310.901.100,38 Kč, přičemž celková výše pohledávek celkem 100 přihlášených věřitelů činí 731.311.923,82 Kč, na schůzi věřitelů bylo přítomno jen 20 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 709.094.476,72 Kč a stěžovatel navíc mohl svá hlasovací práva vykonávat pouze v rozsahu 83.259.223,34 Kč, čímž se celkový počet hlasů snížil na 660.114.200,89. Z tohoto celkového počtu hlasů tedy podle stěžovatele vedlejšímu účastníkovi náleželo 47,1 % hlasů a je zřejmé, že otázka hlasovacích práv vedlejšího účastníka měla zásadní vliv na práva ostatních věřitelů.

5. Stěžovatel uvádí, že váha hlasů vedlejšího účastníka se projevila na všech hlasováních, která na schůzi proběhla, a to v hlasování o počtu členů věřitelského výboru, o jeho složení a o odvolání insolvenčního správce, popisuje, jak byla tato hlasování ovlivněna hlasem vedlejšího účastníka a dovozuje, jak by dopadla, kdyby vedlejší účastník hlasovací právo neměl. V návaznosti na to uvádí, že i když napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno přímo o hlasovacích právech stěžovatele, mělo toto rozhodnutí zcela zásadní vliv na výsledek hlasování schůze, neboť v důsledku přiznání či nepřiznání hlasovacího práva jednomu věřiteli je zároveň přímo ovlivněna síla hlasovacích práv ostatních a v důsledku má napadené rozhodnutí stejné účinky, jako kdyby soud rozhodl, že stěžovatel může hlasovat pouze v rozsahu poloviny svých hlasů.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že v projednávaném případě soud zcela rezignoval na skutečné rozhodování o tom, zda vedlejšímu účastníkovi mají být hlasovací práva přiznána, či nikoli. Svévole na straně soudu je v daném případě podle stěžovatele o to větší, že jakékoli důvody pro přiznání hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi nejenže nejsou obsaženy v zápise, ale nezazněly ani ústně ze strany soudu v průběhu schůze. Přitom podle ústavní stížnosti pohledávku vedlejšího účastníka vedle stěžovatele popřel rovněž insolvenční správce dlužníka a další z věřitelů a v příslušných podáních předestřeli řadu argumentů, které zásadně zpochybňují pohledávku vedlejšího účastníka a které měl soud řádně při rozhodování, zda vedlejšímu účastníkovi přiznat hlasovací práva, zvážit. Soud však podle stěžovatele tyto argumenty zcela pominul, což považuje stěžovatel za zarážející i vzhledem ke značné relativní síle hlasovacích práv vedlejšího účastníka. Stěžovatel má přitom podle ústavní stížnosti silné podezření, že pohledávka vedlejšího účastníka je pouze fiktivní a jejím cílem je snaha subjektů spojených s dlužníkem, z nichž někteří figurují i mezi dalšími věřiteli, ovládnout insolvenční řízení k újmě ostatních věřitelů.

7. Stěžovatel namítá, že nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí je, jak Ústavní soud uvedl v b. 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012, velmi závažný především proto, že se jedná o rozhodování o otázce mající za důsledek velice podstatné a závažné omezení vlivu stěžovatele na insolvenční řízení. Napadené usnesení soudu podle stěžovatele hraničí s odepřením spravedlnosti, neboť namísto toho, aby soud rozhodl na základě relevantních argumentů proti přiznání hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi, které byly rozvedeny v podáních stěžovatele, insolvenčního správce dlužníka a věřitele EQUIPMENT ONE popírajících pohledávku vedlejšího účastníka, soud bez jakéhokoli zdůvodnění rozhodl, že hlasovací práva vedlejšímu účastníkovi přizná, přičemž tak učinil v situaci, kdy předtím schůze věřitelů jednomyslně rozhodla o tom, že budou přiznána hlasovací práva všem popřeným věřitelům přítomným na schůzi věřitelů s výjimkou právě vedlejšího účastníka.

8. Stěžovatel v návaznosti na výše uvedené skutečnosti a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1387/11 ze dne 5. října 2011 vyjadřuje přesvědčení, že svévolný postup soudu vedoucí k přijetí napadeného rozhodnutí představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

9. Stěžovatel se dále domnívá, že v důsledku výše popsaných skutečností, které znamenaly porušení jeho práva na spravedlivý proces, došlo rovněž k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví, neboť napadené rozhodnutí mělo za důsledek velice podstatné a závažné omezení vlivu stěžovatele na insolvenční řízení dlužníka, a tím i na jeho možnost ovlivnit míru uspokojení svých pohledávek. III.

10. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření soudu a vedlejšího účastníka řízení.

11. Soud k ústavní stížnosti vyjádření nezaslal.

12. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že insolvenční správce dlužníka popřel co do pravosti, mimo jiné, jak celou pohledávku vedlejšího účastníka, tak pohledávky stěžovatele ve výši 70.751.991,32 Kč. Pohledávka vedlejšího účastníka byla podle vyjádření také popřena jak stěžovatelem, tak věřitelem EQUIPMENT ONE, naopak dlužník pohledávku vedlejšího účastníka zcela uznal co do důvodu i výše. Pohledávky stěžovatele pak byly podle vedlejšího účastníka popřeny jak vedlejším účastníkem, tak i samotným dlužníkem, z čehož je nutno usuzovat, že pohledávky stěžovatele za dlužníkem jsou do dnešního dne sporné.

13. Ke schůzi vedlejší účastník uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti průběh jednání líčí nepravdivě a zavádějícím způsobem, když podle stěžovatele měla schůze jednomyslně přiznat hlasovací práva všem popřeným věřitelům vyjma vedlejšího účastníka a následně měl soud samovolně bez bližšího odůvodnění přehlasovat schůzi postupem dle ust. § 51 insolvenčního zákona tím, že rozhodl o přiznání hlasovacího práva vedlejšímu účastníku. Vedlejší účastník uvádí, že stěžovatelem popsaný průběh je nepravdivý, zavádějící a nekorektní. Podle vedlejšího účastníka druhým bodem programu schůze bylo rozhodnutí o hlasovacích právech popřených věřitelů, přičemž soud již na začátku schůze a dále pak v průběhu rozhodování o tomto bodu opakovaně avizoval, že s ohledem na velké množství popřených věřitelů, na nemožnost soudu najisto rozhodnout o pravosti popřených pohledávek a dále s ohledem na ustálenou praxi soudu přizná hlasovací právo všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem dlužníka. Tento svůj úmysl soud podle vedlejšího účastníka dále odůvodnil skutečností, že v uvedeném stadiu insolvenčního řízení je nemožné rozhodnout o pravosti jednotlivých přihlášených pohledávek, jelikož zde proti sobě stojí různá stanoviska insolvenčního správce dlužníka, dlužníka a samotných věřitelů. Konečně podle vedlejšího účastníka soud odůvodnil avizovaný postup i tím, že všichni věřitelé přítomní na schůzi byli soudem poučeni o ust. §§ 178, 179 a 180 insolvenčního zákona, a je tedy na jejich rozhodnutí, zda budou vykonávat práva spojená s nezjištěnou pohledávkou. Nato se na schůzi podle vyjádření strhla diskuse, kdy někteří z věřitelů chtěli některým věřitelům hlasovací právo přiznat, jiným věřitelům nepřiznat a dále byla skupina věřitelů, reprezentovaná zejména stěžovatelem, která si přála, aby byla všem věřitelům vyjma vedlejšího účastníka hlasovací práva přiznána. Podle vyjádření pak existovala i majoritní skupina věřitelů, která chtěla, aby se vůči všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny, postupovalo stejně, a tedy aby všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny, hlasovací právo bylo buď přiznáno, nebo přiznáno nebylo. V průběhu diskuse pak soud podle vedlejšího účastníka ještě několikrát zopakoval a zdůvodnil svůj úmysl přiznat hlasovací právo všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem dlužníka a rovněž několikrát připomenul popřeným věřitelům případnou povinnost zaplatit ve prospěch majetkové podstaty určitou částku, budou-li vykonávat práva spojená s nezjištěnou pohledávkou a nebude-li tato pohledávka následně zjištěna. S ohledem na pokročilou dobu, ve které se konečně přistoupilo k hlasování ohledně 2. bodu programu a s ohledem na nekompromisní postup stěžovatele podle vyjádření zbylí přítomní věřitelé nakonec souhlasili s tím, aby se hlasovalo o návrhu tak, jak je uvedeno v zápise na str. 3.

14. Podle vedlejšího účastníka je patrné, že stěžovatelem popsaný průběh schůze je zavádějící, útržkovitý, zkreslující, úmyslně odkazující pouze na zápis a vynechávající přitom popis událostí tak, jak skutečně proběhly. Úmysl stěžovatele je přitom podle vyjádření naprosto patrný, neboť nebyla-li by vedlejšímu účastníku přiznána hlasovací práva, byl by to naopak právě stěžovatel, který by měl rozhodující slovo ohledně dalšího chodu insolvenčního řízení. Tvrzení stěžovatele o tom, že svévole soudu je v daném případě o to větší, že jakékoli důvody pro přiznání hlasovacích práv vedlejšího účastníka nejenže nejsou v zápise, ale nezazněly ani ústně v průběhu schůze, jsou podle vedlejšího účastníka s ohledem na skutečný průběh schůze zavádějící a nepřesná. Dále vedlejší účastník uvádí, že přijaté usnesení soudu nemuselo být odůvodněno, jelikož jde o usnesení, kterým se upravuje řízení, když tuto povahu uvedeného usnesení lze spatřovat dle ust. § 52 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého insolvenční soud není tímto rozhodnutím pro další schůzi věřitelů vázán a usnesení, které se týká vedení řízení, nemusí obsahovat odůvodnění.

15. Vedlejší účastník nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že daný případ je v relevantních ohledech shodný s případem, kterým se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. IV ÚS 2372/11, neboť v uvedené věci šlo o nepřiznání hlasovacích práv insolvenčním soudem věřiteli, jehož pohledávky byly insolvenčním správcem popřeny a jemuž schůze věřitelů hlasovací právo rovněž nepřiznala. V daném případě se však podle vyjádření stěžovatel domáhá odebrání přiznaných hlasovacích práv vedlejšímu účastníku, jehož pohledávka byla insolvenčním správcem dlužníka popřena a jemuž soud přiznal hlasovací práva. Oba případy jsou tak ve svých důsledcích podle vyjádření odlišné, neboť věc vedená pod sp. zn. IV ÚS 2372/11 se týká situace, ve které v případě nepřiznání hlasovacích práv popřenému věřiteli schůzí věřitelů a následně i insolvenčním soudem a za předpokladu ukáže-li se následně, že pohledávka měla být zjištěna, půjde o nezvratný krok, jenž skutečně může daného věřitele poškodit, a zasáhnout do jeho práv. Vedlejší účastník podotýká, že o to, tj. aby soud nepřiznal hlasovací práva vedlejšímu účastníkovi, se snaží zahájeným řízením sám stěžovatel.

16. Vedlejší účastník shrnuje, že schůze byla poznamenána několikanásobným popřením přihlášených pohledávek jednotlivých věřitelů, a to jak ze strany insolvenčního správce dlužníka, tak dlužníka a přihlášených věřitelů navzájem. Za takto vyhrocené a komplikované situace, ve které se schůze ocitla, se tak podle vedlejšího účastníka požadavek stěžovatele na přiznání hlasovacích práv všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem dlužníka, vyjma vedlejšího účastníka, jeví jako účelový a je zjevné, že stěžovatel se snaží poškodit vedlejšího účastníka. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení.

17. Vyjádření vedlejšího účastníka bylo zasláno na vědomí a k replice stěžovateli.

18. Stěžovatel v replice k vyjádření vedlejšího účastníka předně uvádí, že průběh schůze věřitelů je zachycen v zápise, kde je na straně 3 jednoznačně uvedeno, že poté, co bylo přistoupeno k hlasování o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena, zazněl návrh, aby schůze věřitelů umožnila hlasování všem takovým věřitelům s výjimkou vedlejšího účastníka, a že pro tento návrh hlasovali všichni věřitelé s hlasovacím právem. Stěžovatel dále trvá na tom, že napadené rozhodnutí soudu nebylo odůvodněno, což je rovněž zřejmé ze zápisu ze schůze.

19. Stěžovatel podle repliky nesdílí názor vedlejšího účastníka, že rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv věřiteli, jehož pohledávka byla popřena, je usnesením, které se týká vedení řízení, a které by tudíž nebylo třeba odůvodňovat, a i kdyby to tak bylo, nic to podle stěžovatele nemění na rozporu takového postupu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Stěžovatel uvádí, že i pokud by bylo možno mít za prokázané tvrzení vedlejšího účastníka, že soud ústně deklaroval, že přizná hlasovací právo všem věřitelům, jejichž pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem dlužníka, byl by to jen další důkaz svévole v postupu insolvenčního soudu. Dále uvádí, že podobně se i ve věci sp. zn. IV. ÚS 2372/11 s otázkou hlasovacího práva popřeného věřitele vypořádal insolvenční soud tak, že de facto musí respektovat výsledky přezkumného jednání a popření pohledávek provedené insolvenčním správcem, avšak insolvenční soud nemůže zcela rezignovat na rozhodnutí, zda tomu kterému popřenému věřiteli je namístě hlasovací práva přiznat, či nikoli, a je nerozhodné, zda na skutečné posouzení této otázky na základě předložených argumentů rezignuje proto, že se cítí být vázán pohledem insolvenčního správce, nebo proto, že bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění naopak přizná hlasovací práva paušálně všem věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena.

21. Poukazuje-li vedlejší účastník na to, že insolvenční zákon zná sankční mechanismy pro případ, že zjištěná výše pohledávky nebude odpovídat výši přihlášené částky, byla by podle repliky taková sankce vzhledem k povaze vedlejšího účastníka, který se jeví být pouze účelově založenou zahraniční entitou, sotva vymahatelná.

22. Pokud jde o skutečnost, že napadeným rozhodnutím o hlasovacích právech vedlejšího účastníka není soud pro další schůzi věřitelů vázán, jde podle stěžovatele rovněž o naprosto nedostatečnou záruku, neboť přiznáním hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi již bylo insolvenční řízení v zásadních otázkách ovlivněno, jak je uvedeno již v ústavní stížnosti. K tomu zdůrazňuje, že otázku složení věřitelského výboru a obsazení postu insolvenčního správce je přitom třeba považovat za klíčové pro průběh insolvenčního řízení. Věřitelský výbor se navíc podle repliky již sešel na jednání s insolvenčním správcem a vedlejší účastník byl hlasy ostatních nezajištěných věřitelů dokonce zvolen jeho předsedou. Zároveň se podle stěžovatele věřitelský výbor začal zabývat otázkami auditu účetnictví dlužníka, jeho archivace, výpovědi nájemních smluv k majetku dlužníka apod., které jsou významné a jejichž projednání je nezvratně ovlivněno průběhem první schůze věřitelů a zejména napadeným rozhodnutím soudu.

23. Stěžovatel uvádí, že jestliže vedlejší účastník zpochybňuje relevanci nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2372/11 s tím, že v této věci šlo o nepřiznání hlasovacích práv stěžovateli, zatímco v nyní projednávaném případě byla stěžovateli hlasovací práva přiznána, potom stěžovatel odkazuje na svoji ústavní stížnost, v níž vyložil, že v relevantních ohledech jde o srovnatelné situace, neboť přiznáním hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi byla relativní váha hlasovacích práv stěžovatele snížena, tato okolnost ovlivnila výsledek všech hlasování na schůzi věřitelů a v důsledku toho ovlivňuje i další průběh insolvenčního řízení. Tvrdí-li pak vedlejší účastník, že cílem snažení stěžovatele je zbavit jej hlasovacích práv, potom tento úmysl v replice stěžovatel potvrzuje, neboť je přesvědčen, že pohledávka vedlejšího účastníka je jen fiktivní a je součástí předem připraveného plánu, jak znemožnit, nebo alespoň v maximální možné míře znesnadnit stěžovateli uspokojení jeho pohledávek.

24. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že pokud by soud splnil svoji povinnost a otázkou přiznání či nepřiznání hlasovacích práv vedlejšímu účastníkovi se skutečně zabýval, nemohl by rozhodnout tak, jak napadeným rozhodnutím rozhodl. V každém případě jestliže v takové situaci obecný soud rozhodne bez jakéhokoli odůvodnění, jako tomu bylo v této věci, jde podle stěžovatele o zjevné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

25. Ústavní soud rozhodoval v souladu s ust. § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování. IV.

26. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

27. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a že postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu však v případě stěžovatele podle náhledu Ústavního soudu došlo.

28. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele s přiznáním hlasovacích práv v insolvenčním řízení soudem vedlejšímu účastníkovi z důvodu údajné neoprávněnosti jeho pohledávek. Stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že nereaguje na jeho právní argumentaci, argumentaci insolvenčního správce dlužníka a jednoho z dalších věřitelů a postrádá jakékoli odůvodnění.

29. Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší výklad podústavního práva, ani sjednocování judikatury obecných soudů, když jeho úkolem je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak zdůraznil v nálezu sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) a dalších nálezech, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 138; 153/2004 Sb.), "....je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu ke zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine a odst. 3 o.s.ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást stanoveného postupu - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí." 30. Ústavní soud dále konstatuje důležitost postavení insolvenčního soudu jako procesního subjektu s řídící a dohledovou pravomocí v insolvenčním řízení. To, že Ústavní soud této pravomoci připisuje velkou důležitost i ve vztahu k rozhodování o hlasovacích právech věřitelů dokládají např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. listopadu 2010 a sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. září 2012 (na který odkazuje též stěžovatel), v nichž zároveň traktoval nezbytnost a důležitost náležitého odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu týkajícího rozhodování o hlasovacích právech věřitelů.

31. Ústavnímu soudu tedy primárně nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedenému orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento pohybuje v mezích ústavnosti, což mimo jiné předpokládá, že obecné své soudy myšlenkové konstrukce, které je vedly k přijetí jejich rozhodnutí, objasnily.

32. Podle zjištění Ústavního soudu soud napadené rozhodnutí nijak neodůvodnil, a nevypořádal se tedy ani s námitkami stěžovatele a věřitele EQUIPMENT ONE zpochybňujícími pohledávku vedlejšího účastníka, uvedenými v jejich písemných podáních, kterými tito věřitelé pohledávku vedlejšího účastníka popřeli, ani s námitkami insolvenčního správce. I pokud by soud své rozhodnutí odůvodnil tak, jak uvádí vedlejší účastník (ačkoli to není uvedeno v záznamu), tedy že v daném stadiu insolvenčního řízení je nemožné rozhodnout o pravosti jednotlivých přihlášených pohledávek věřitelů, jelikož zde proti sobě stojí různá stanoviska insolvenčního správce, dlužníka a samotných věřitelů, a že všichni věřitelé přítomní na schůzi věřitelů byli soudem poučeni o ust. §§ 178, 179 a 180 insolvenčního zákona, a je tedy na svobodném rozhodnutí, svědomí a vědomí jednotlivých věřitelů, zda budou vykonávat práva spojená s nezjištěnou pohledávkou, nepovažoval by Ústavní soud pouze takovéto obecné odůvodnění za dostatečné. Je tomu tak i vzhledem k důsledkům takového rozhodnutí spočívajícím v zásadním a závažném omezení vlivu stěžovatele a ostatních věřitelů na insolvenční řízení a v ovlivnění insolvenčního řízení hlasováním vedlejšího účastníka, a to zejména stran složení věřitelského výboru a určení osoby insolvenčního správce dlužníka. Takové počínání soudu v posuzované věci z hlediska řídící a dohledové činnosti nad insolvenčním řízení nemůže obstát.

33. Vzhledem k uvedenému závažnému porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, majícího za následek rovněž porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. Listiny, Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí jako nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné zrušit.

34. O návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud přijal usnesení o naléhavosti věci a projednal ji mimo pořadí, Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť mu vyhověl fakticky.

Rubrum

I. II. III. IV.