IV.ÚS 3324/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. Filipa B a 2. Viléma C. (jedná se o pseudonymy), obou zastoupených Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2024 č. j. 5 To 22/2024-1050 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2024 č. j. 48 T 8/2023-964 v rozsahu, ve kterém byli stěžovatelé se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy a škody odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Z. M., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem, sídlem Dvouletky 1821/16, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozsudky Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelé tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelé, striktně vzato, petitem ústavní stížnosti napadli uvedené rozsudky v plném rozsahu, tj. včetně výroku o vině a trestu a výroku o adhezních nárocích dalších poškozených. Z odůvodnění ústavní stížnosti však jasně plyne, že rozsudky vrchního a krajského soudu napadají výlučně v tom rozsahu, v jakém byli odkázáni se svými adhezními nároky na náhradu nemajetkové újmy a event. škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud proto vyložil (formální) petit ústavní stížnosti tak, aby materiálně odpovídal námitkám stěžovatelů.

3. Každý ze stěžovatelů podal samostatnou ústavní stížnost. Usnesením ze dne 8. 1. 2025 bylo podle § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodnuto tak, že uvedené věci se spojují a že nadále budou vedeny pod společnou sp. zn. IV. ÚS 3324/24.

4. Z obsahu ústavních stížností a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé se ve věku přibližně 12 až 15 let (u prvního stěžovatele), resp. 14 až 15 let (u druhého stěžovatele) stali obětmi trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, které na nich a dalších poškozených spáchal vedlejší účastník jakožto oddílový/táborový vedoucí (dále jen "obviněný"). Konkrétně v letech 2004 až 2007 obviněný několikrát pohlavně zneužil prvního stěžovatele, a to - stručně řečeno - tím způsobem, že si k němu v průběhu noci přiléhal, osahával jej na přirození, prováděl mu masturbaci a sám při tom masturboval, příp. na něm jednou vykonal orální sex; v roce 2006 jej podobným způsobem znásilnil. V letech 2008 až 2009 obviněný podobným způsobem pohlavně zneužil i druhého stěžovatele.

5. Městský soud napadeným rozsudkem shledal obviněného vinným ze spáchání celkem 17 trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, kterých se dopustil na stěžovatelích a dalších poškozených. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu zákazu činnosti na dobu 10 let a uložil mu ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě. Městský soud obviněnému rovněž uložil povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozených, mj. povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy spočívající v prožitých duševních útrapách částku 50 000 Kč (celkově 200 000 Kč, jelikož obviněný mu zaplatil 150 000 Kč ještě před vydáním rozsudku) a druhému stěžovateli částku 200 000 Kč; ve zbytku je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Městský soud zdůraznil, že obviněný se již v přípravném řízení doznal, v řízení před soudem prohlásil svou vinu, vyslovil upřímnou lítost a za své jednání se poškozeným omluvil. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie obviněný trpí pedofilií s efebofilním zaměřením; obviněný v reakci na tato zjištění vyhledal odbornou pomoc. Při rozhodování o adhezních nárocích poškozených soud přihlédl k charakteru, rozsahu, intenzitě a dopadům trestné činnosti obviněného. Po zohlednění všech shora uvedených skutečností (vč. psychických útrap, jak je popisovali stěžovatelé) dospěl k závěru, že jako přiměřené zadostiučinění za zásah do přirozených práv stěžovatelů a prožité útrapy se jeví částka 200 000 Kč pro každého z nich. Městský soud současně nepřiznal druhému stěžovateli právo na náhradu škody spočívající v nákladech na terapeutickou péči, neboť ty nebyly řádně doloženy.

7. Stěžovatelé podali odvolání proti rozhodnutí o jejich adhezních nárocích. První stěžovatel navýšil požadovanou částku na 400 000 Kč, neboť měl za to, že zadostiučinění, které mu bylo přiznáno, by mělo být výrazně vyšší než u dalších poškozených (u těch se pohybovalo v rozpětí od 125 000 Kč do 200 000 Kč). Rovněž uvedl, že ač "si je vědom rozdílnosti nároku na imateriální újmu z titulu způsobených duševních útrap a z titulu ztížení společenského uplatnění, k němuž je třeba znaleckého posouzení", má za to, že v jeho případě se tyto nároky překrývají a znalecký posudek není potřebný. Druhý stěžovatel se domáhal přiznání i zbylé části uplatněného nároku (tj. částky 50 000 Kč) a nároku na náhradu škody.

8. Vrchní soud rozsudek městského soudu zrušil ve výrocích o náhradě škody a nově rozhodl, že poškození - včetně stěžovatelů - se odkazují se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud konstatoval, že rozhodnutí městského soudu o adhezních nárocích bylo v době jeho rozhodování správné (v podrobnostech viz níže); změnou výroku však bylo nutno reagovat na to, že obviněný v mezidobí bezezbytku splnil svou povinnost k náhradě újmy. V ostatních výrocích zůstal prvostupňový rozsudek nedotčen.

9. Vrchní soud se v podstatných bodech ztotožnil se závěry městského soudu. S odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zejm. § 81 ve spojení s § 2951 odst. 2 a § 2956) uvedl, že osoba, která protiprávně zasáhne do přirozených práv jednotlivce je povinna odčinit mj. i způsobené duševní útrapy oběti. To, že stěžovatelé prožívali v důsledku trestných činů intenzivní útrapy, vzal za prokázané z jejich výpovědí a prohlášení. Při určování přiměřené výše zadostiučinění přihlédl k mnoha faktorům (závažnosti zásahu do práv; míře subjektivně i objektivně pociťovaného příkoří; chování obviněného v rámci trestního řízení, vč. jeho doznání, omluvy a zaplacení náhrady imateriální újmy stěžovatelům hned po vynesení rozsudku, což zabránilo další sekundární viktimizaci stěžovatelů; majetkovým poměrům obviněného atp.). Po jejich zvážení dospěl k názoru, že částka 200 000 Kč pro každého ze stěžovatelů, kterou jim obviněný již zaplatil, je přiměřená.

10. Co se týče nároku stěžovatelů na náhradu za ztížení společenského uplatnění, vrchní soud konstatoval, že tento nárok (zatím) nemá oporu v důkazech, jelikož k jeho prokázání je nezbytný znalecký posudek. Rovněž musí být prokázáno, že každé konkrétní omezení stěžovatelů je v příčinné souvislosti s posuzovanou trestnou činností obviněného. Ani jedna z těchto podmínek však nebyla naplněna. Druhý stěžovatel navíc požadoval zadostiučinění i za jednání obviněného, které nebylo předmětem trestního řízení.

11. Co se týče nároku druhého stěžovatele na náhradu škody spočívající v nákladech na terapeutickou péči, vrchní soud poznamenal, že k zahájení terapeutické péče a stanovení diagnózy úzkostně-depresivní poruchy u něj došlo až po 10 letech od posledního útoku, tedy se značným časovým odstupem. Ani stěžovatelův lékař přitom nebyl s to určit, v jakém rozsahu se posuzovaná trestná činnost mohla spolupodílet na vzniku a průběhu tohoto duševního onemocnění, a vyjádřil potřebu znaleckého zkoumání. Vrchní soud závěrem poznamenal, že bude nutno podrobně zkoumat i účelnost vynaložení nákladů, když druhý stěžovatel "lékaře ani terapeuty o tomto prožitku vůbec neinformoval".

12. S ohledem na uvedené skutečnosti vrchní soud uzavřel, že posouzení oprávněnosti zbývajících (v adhezním řízení nepřiznaných) nároků vyžaduje podrobné dokazování a znalecké zkoumání, které svým rozsahem výrazně přesahuje rámec trestního řízení a které by vedlo k jeho neúměrnému prodlužování. Stěžovatele proto se zbytkem jejich nároků odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Argumentace stěžovatelů

13. Stěžovatelé brojí proti rozhodnutím obecných soudů o jejich adhezních nárocích. Výši přiznaného zadostiučinění považují za nepřiměřeně nízkou, jelikož trestní soudy prvnímu stěžovateli v adhezním řízení nepřiznaly - po navýšení částky v odvolání - další požadované zadostiučinění ve výši 200 000 Kč (z celkových 400 000 Kč) a druhému stěžovateli ve výši 50 000 Kč (z celkových 250 000 Kč). Mají za to, že soudy nedostatečně přihlédly k závažnosti a dopadům jednání obviněného na jejich psychiku. Výše zadostiučinění by měla odrážet mj. obecně sdílené představy o spravedlnosti a měla by být srovnatelná s částkami přiznanými v jiných srovnatelných věcech. Odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. 4 Tdo 482/2016, v němž bylo nezletilé poškozené přiznáno zadostiučinění ve výši 300 000 Kč, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 7 Tdo 100/2020, v němž bylo nezletilé poškozené přiznáno zadostiučinění ve výši 400 000 Kč. Je podle nich nespravedlivé, že poškozené v uvedených věcech obdržely vyšší zadostiučinění, ačkoli podle mínění stěžovatelů na nich trestné činy nezanechaly - na rozdíl od stěžovatelů - žádné "následky trvalejšího charakteru", resp. žádné "závažné následky na ... psychice". Podle mínění stěžovatelů nebylo namístě ani přizpůsobení výše zadostiučinění majetkovým poměrům obviněného.

14. Dále tvrdí, že soudy jim měly přiznat i zadostiučinění za ztížení společenského uplatnění, byť uplatňovali pouze nároky na náhradu nemajetkové újmy za vytrpěné duševní útrapy podle § 2956 občanského zákoníku. Uvádějí, že "ze skutkových okolností případu ... bylo patrné, že většina duševních útrap ... přetrvává do současné doby, a v daném případě tak lze hovořit rovněž o jiné imateriální újmě ve smyslu ustanovení § 2958 občanského zákoníku." Není podle nich podstatné, jak své nároky právně kvalifikovali, protože to je doménou soudu. Rovněž jsou přesvědčeni, že k přiznání tohoto nároku nebyl potřebný znalecký posudek, neboť soudy měly dostatek jiných podkladů pro rozhodnutí.

15. Druhý stěžovatel nakonec namítá, že trestní soudy mu měly přiznat i nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na terapeutickou péči ve výši 165 800 Kč. Je přesvědčen, že tato škoda mu vznikla v příčinné souvislosti s trestným činem spáchaným obviněným. Prokázal to předložením faktur a zpráv psychoterapeutů. Poukazuje především na zprávu PhDr. Matějky ze dne 2. 4. 2024, z níž plyne, že "v ex-post perspektivě se jeví zcela jasné, že jeho (pozn. - stěžovatelovo) utrpení v dospělosti prokazuje nezpochybnitelné příznaky post-traumatické poruchy navázané na hluboké zranění v období dospívání", jakož i na zprávu Mgr. Murgaše ze dne 8. 4. 2024 (stěžovatel k němu dochází od dubna 2023), podle které je potřeba terapií v příčinné souvislosti s jednáním obviněného.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání v zásadě příslušný (v podrobnostech viz níže). Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

17. Je-li ústavními stížnostmi napadána také ta část výroku rozsudku městského soudu, která byla posléze vrchním soudem změněna, Ústavní soud není k rozhodnutí o ní příslušný. Není totiž povolán rušit to, co již bylo změněno (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 138/25, bod 7).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

18. Stěžovatelé napadají rozhodnutí trestních soudů o jejich adhezních nárocích. Adhezní řízení je nedílnou součástí trestního řízení. Sleduje však specifický účel - rozhodnutí o uplatněných občanskoprávních nárocích poškozeného na náhradu škody, odčinění nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, jež obviněný trestným činem způsobil, resp. získal (§ 43 odst. 3 trestního řádu). Ačkoli tedy trestní soudy rozhodují o adhezním nároku poškozeného v rámci trestního řízení podle trestního řádu, rozhodují podle hmotněprávních norem z oblasti soukromého práva o občanskoprávních nárocích poškozených vůči obviněnému. Základní práva stěžovatelů pak prozařují příslušnými normami podústavního práva, v důsledku čehož mají soudy povinnost volit takovou interpretaci těchto norem, která je ústavně konformní a v největší možné míře šetří práva dotčených osob (nález ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24, body 26 a 27).

19. Subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti je zakotveno v čl. 10 odst. 1 Listiny; právo na ochranu fyzické a psychické integrity jednotlivce je zakotveno v čl. 7 odst. 1 Listiny. Výrazem lidské důstojnosti a autonomie v sexuální oblasti je příkaz nezacházet s člověkem proti jeho vůli jako s pouhým sexuálním objektem nebo předmětem zájmů někoho jiného [nález ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23, bod 60]. Sexualizované násilí představuje závažný zásah do základních práv podle čl. 10 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24, body 31 až 33), a to i tehdy, způsobí-li oběti "pouze" duševní utrpení (nález ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 855/24, bod 8).

20. Právo na náhradu újmy je integrální součástí a extenzí práva na zachování lidské důstojnosti a fyzické a psychické integrity jednotlivce [nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24, bod 35; nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), bod 35]. Při určování spravedlivé výše peněžitého zadostiučinění za tuto újmu je nutno zvážit všechny relevantní okolnosti případu - zejména to, která základní práva poškozeného byla zasažena; závažnost zásahu; formu zavinění; druh utrpěné újmy; dopady trestného činu do života oběti [v podrobnostech přiměřeně srov. nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), body 33 až 25]. Jako významné vodítko mohou posloužit rozhodnutí soudů v jiných srovnatelných případech.

21. Nutnost domáhat se nároků na náhradu újmy v občanskoprávním řízení může za určitých okolností vést ke vzniku sekundární újmy, která dále prohlubuje újmu primární (nález sp. zn. IV. ÚS 855/24, bod 12); to platí zejména u zvlášť zranitelných obětí (§ 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů). Při odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních by proto trestní soudy měly zvážit, do jaké míry bude v tomto řízení naplněn účel ochrany obětí trestných činů (nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24, bod 37).

22. Současně však platí, že z návrhu poškozeného na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v adhezním řízení "musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se ... uplatňuje.... Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit" [§ 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Taktéž platí, že "bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích... třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních" (§ 229 odst. 1 trestního řádu). To obdobně platí i pro situace, kdy je nárok přiznán pouze zčásti (§ 229 odst. 2 trestního řádu).

23. Ústavní soud posuzoval napadená rozhodnutí trestních soudů optikou shora uvedených obecných principů. Nejprve se zabýval tím, zda bylo stěžovatelům v adhezním řízení přiznáno zadostiučinění za duševní útrapy v přiměřené a spravedlivé výši. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že každému ze stěžovatelů bylo přiznáno zadostiučinění v celkové výši 200 000 Kč za opakované pohlavní zneužití a jeden případ znásilnění. Městský i vrchní soud shodně konstatovaly, že jednání obviněného bylo obzvlášť zavrženíhodné a u stěžovatelů vyvolalo intenzivní duševní útrapy, pocity strachu, hanby a strádání; duševní útrapy v dané intenzitě by mohla důvodně pociťovat i jakákoliv jiná osoba v podobné situaci. Soudy tuto skutečnost vzaly za prokázanou již ze samotných výpovědí a jiných vyjádření stěžovatelů. Je tudíž zřejmé, že soudy duševní útrapy stěžovatelů nebraly na lehkou váhu a nijak je nebagatelizovaly, jak tvrdí stěžovatelé. Právě naopak. Soudy se intenzitou těchto útrap zabývaly s plnou vážností a velice podrobně, přičemž po stěžovatelích k jejich prokázání nevyžadovaly žádné další důkazy nad rámec vlastních vyjádření stěžovatelů.

24. Městský soud a vrchní soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu přihlédly při určování výše zadostiučinění k celé řadě faktorů, mj. k závažnosti zásahu do práv stěžovatelů, míře subjektivně i objektivně pociťovaného příkoří, chování obviněného v trestním řízení (včetně jeho doznání, omluvy a promptního zaplacení náhrady imateriální újmy stěžovatelům po vynesení rozsudku prvostupňového soudu, což zabránilo další sekundární viktimizaci stěžovatelů), majetkovým a výdělkovým možnostem obviněného atp. Každým z těchto faktorů se přitom zabývaly mimořádně podrobně, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Soudy rovněž přihlédly také k rozhodnutím v jiných srovnatelných věcech.

25. Odkazují-li stěžovatelé na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 482/2016 a sp. zn. 7 Tdo 100/2020, v nichž bylo poškozeným přiznáno vyšší zadostiučinění, jde o odkazy nepřiléhavé. Zaprvé, v obou věcech byly na nezletilých poškozených spáchané sexualizované trestné činy členem jejich domácnosti, resp. šířeji pojaté rodiny (v prvním případě šlo o dceru družky pachatele, v druhém případě o dceru bývalé manželky pachatele). Poškozené tudíž byly vystaveny - na rozdíl od stěžovatelů - trestné činnosti v domácím prostředí od blízkých osob, což pro oběť typicky bývá mnohem náročnější a zvyšuje intenzitu utrpěné újmy. Zadruhé, v obou odkazovaných případech byly poškozené opakovaně znásilněny brutálním způsobem a za použití násilí, příp. cíleného navození stavu opilosti (vč. vynucené felace, soulože a análního pohlavního styku). Zatřetí, tvrzení stěžovatelů o tom, že poškozené obdržely signifikantně vyšší zadostiučinění než oni, ač neutrpěly žádnou závažnou újmu nebo trvalé následky, je přinejmenším hrubě zavádějící. Nejvyšší soud v první věci pouze poznamenal, že u poškozené se - zejména s ohledem na její nízký věk - do doby přijetí rozhodnutí nerozvinula posttraumatická stresová porucha, byť v budoucnu jsou očekávatelné negativní důsledky na její zdárný vývoj; podle znalců byla navíc poškozená psychicky velmi křehká a na stres reagovala sebepoškozováním a sebevražednými myšlenkami. V druhé věci pak poznamenal, že dopady na psychiku poškozené se typově nevymykaly tomu, co je běžné u obětí znásilnění a pohlavního zneužití. Začtvrté, v obou věcech pachatelé - na rozdíl od věci stěžovatelů - svou vinu neuznali a usvědčující výpovědi poškozených setrvale rozporovali, což vedlo k citelné sekundární viktimizaci poškozených. Pokud tudíž bylo poškozeným v odkazovaných věcech přiznáno vyšší zadostiučinění než stěžovatelům, lze to považovat za zcela pochopitelné, rozumné a odůvodněné skutkovými okolnostmi.

26. Závěr, že zadostiučinění přiznané stěžovatelům za prožité duševní útrapy se nijak nevymyká jiným srovnatelným případům, lze podpořit i odkazem na výsledky empirické studie institutu Legal Data Hub Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Uvedená studie je založena na analýze 349 rozhodnutí prvostupňových soudů z let 2015 až 2019 pocházejících ze tří soudních krajů, kterými byli pachatelé odsouzeni za trestný čin znásilnění. Mimo jiné z ní vyplývá, že přizná-li soud prvního stupně poškozenému alespoň část nemajetkové újmy v adhezním řízení, mediánová výše zadostiučinění činí částku 150 000 Kč, průměrná výše pak částku 251 499 Kč (VANČA, T. Kompenzace újmy obětem znásilnění: jaká je realita? Legal Data Hub, 2023, str. 5; dostupná na:www.prf.cuni.cz/legal-data-hub). Byť Ústavní soud nepopírá, že srovnávání jednotlivých specifických případů je zjednodušující, neboť každou věc je třeba posuzovat pečlivě a individuálně, uvedená data spolehlivě nastiňují, jaké částky jsou v typově srovnatelných případech zpravidla považovány za přiměřené a spravedlivé (srov. také nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22, bod 42).

27. Ústavní soud proto konstatuje, že porušení základních práv stěžovatelů podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny nelze spatřovat v tom, že jim bylo přiznáno zadostiučinění v nižší než požadované výši. Samotná výše přiznaného zadostiučinění se totiž nejeví jako nepřiměřeně nízká.

28. Ústavní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatelů, že trestní soudy jim v adhezním řízení měly přiznat také zadostiučinění za ztížení společenského uplatnění. Především nelze přehlédnout, že stěžovatelé začali uplatňovat tento typově dosti odlišný nárok až v odvolacím řízení, a to bez předložení jakýchkoliv doplňujících tvrzení nebo důkazů, zejm. znaleckého posudku (v podrobnostech viz výše, bod 6). Ústavní soud v minulosti opakovaně akceptoval, že k prokázání ztížení společenského uplatnění nebo jiných srovnatelných újem trvalejšího charakteru soudy mohou vyžadovat mj. i předložení znaleckého posudku (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24, bod 43; nález ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 855/24, bod 18). Pokud tudíž trestní soudy za dané důkazní situace nepovažovaly nároky stěžovatelů, resp. jejich výši - zejména z důvodu absence relevantních tvrzení a důkazů - za dostatečně prokázané, nelze jejich závěry považovat za svévolné nebo jakkoliv excesivní.

29. Ostatně i z vyjádření stěžovatelů plyne, že si byli vědomi toho, že nárok na přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění je typově odlišný od nároku na přiznání náhrady za prožité duševní útrapy a jeho prokázání vyžaduje podrobnější dokazování (zpravidla zahrnující znalecké zkoumání). Ve své věci se však dožadují odlišného, benevolentnějšího přístupu, aniž by předložili jakékoliv přesvědčivé a naléhavé důvody.

30. Ústavní soud se zabýval také tvrzením druhého stěžovatele, že mu měl být již v adhezním řízení přiznán nárok na náhradu škody spočívající v nákladech terapeutické péče. Pozornosti Ústavního soudu ale neuniklo, že - jak poznamenal již vrchní soud - ani ošetřující lékař MUDr. Šilhán, k němuž stěžovatel dochází od 2. 7. 2019, nebyl s to posoudit podíl posuzovaného traumatu na vznik a průběh duševního onemocnění druhého stěžovatele a vyjádřil potřebu znaleckého zkoumání. PhDr. Matějka, k němuž stěžovatel docházel na intenzivní psychoterapie od dubna 2020 do října 2021, se rovněž vyjádřil, že stěžovatel s ním o pohlavním zneužití nikdy explicitně nehovořil; až v "ex-post perspektivě" psychoterapeut dospěl k závěru, že symptomy duševních potíží stěžovatele odpovídají hlubokému zranění v období dospívání. Až Mgr. Murgaš, kterého stěžovatel začal patrně navštěvovat až v souvislosti se zahájením trestního řízení (od dubna 2023), se vyjádřil, že potřeba terapií byla způsobena jednáním obviněného. Pokud trestní soudy za této situace dospěly k závěru, že k prokázání (výše) škody bude nutno provádět obsáhlejší dokazování (vč. znaleckého posudku), které výrazně přesahuje rámec trestního řízení, nelze v jejich postupu spatřovat svévoli. Potřeba takového postupu byla indikována již stěžovatelovým ošetřujícím psychiatrem.

31. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že trestní soudy neporušily základní práva stěžovatelů, když je odkázaly se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento postup byl patrně vynucen nedostatečnou důkazní situací a značnými časovými nároky na získání důkazů (zejm. rozličných znaleckých posudků) potřebných k prokázání oprávněnosti a výše nároků stěžovatelů na náhradu újmy, nikoli svévolnou neochotou soudů projednat tyto nároky již v adhezním řízení. Trestní soudy se pokusily nalézt spravedlivou rovnováhu mezi právy stěžovatelů podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny a právem obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

32. Nároky stěžovatelů navíc pochopitelně nebyly ve zbylé části zamítnuty; stěžovatelé s nimi byli pouze odkázáni do jiného řízení, v němž se jich teoreticky mohou domoci v plné výši. Příkaz ústavodárce, že základní práva jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy) a že při používání ustanovení o mezích základních práv musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny), přitom platí nejen pro trestní soudy v adhezním řízení, nýbrž i pro civilní soudy v navazujícím občanskoprávním řízení. I toto řízení tak bude muset být vedeno takovým způsobem, aby nepřispívalo k sekundární viktimizaci stěžovatelů.

33. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv stěžovatelů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti zčásti jako návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a zčásti jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí II. Argumentace stěžovatelů III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností Poučení: