Pl.ÚS 17/93
Sbírka: U 2/2 SbNU 199
V PLATNOSTIÚstavní soud České republiky odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Podatelé, právnické osoby, mohou podat ústavní stížnost pouze v případě porušení jejich základních práv individuálním rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nařízení vlády a zákony nejsou individuálními akty, nýbrž normotvornými předpisy. Proto byla ústavní stížnost podána subjektem zjevně neoprávněným. Soud tedy návrh odmítl jako neopodstatněný.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Českomoravské komory odborových svazů se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, zastoupené JUDr. Jiřím Tišerem, advokátem advokátní kancelář Plzeň, Pražská 43, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Dne 30.8.1993 podala Českomoravská komora odborových svazů ústavní stížnost na neústavnost nařízení vlády ČR ze dne 30.6.1993 č. 186/93 Sb. o regulačním a sankčním opatření ve mzdové oblasti. Petitem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti se potom domáhá vydání nálezu Ústavního soudu ČR, kterým by podle § 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR rozhodl, že vyhovuje podané ústavní stížnosti a zrušil nařízení vlády č. 186/93 Sb. o regulačním a sankčním opatření ve mzdové oblasti. Obsahem petitu je potom i návrh, aby Ústavní soud ČR podle § 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR rozhodl nálezem, že dikce poslední věty v § 4 odst. 4 zák. č. 1/92 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku není v souladu s čl. 78 Ústavy ČR, jakož i s mezinárodními úmluvami č. 87 a 98 Mezinárodní organizace práce a zrušil tuto větu. K uvedenému návrhu nutno uvést, že ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/93 Sb. jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z dikce citovaného ustanovení tedy nutno dovodit, že ústavní stížnost může být podána jen tehdy, tvrdí-li fyzická nebo právnická osoba, že individuálním aktem aplikace práva bylo porušeno její chráněné základní právo či svoboda. Teprve v souvislosti s takto uplatněnou ústavní stížností lze ve smyslu § 74 zák. č. 182/93 Sb. podat i návrh na zrušení zákona či jeho části nebo jiného právního předpisu. Za této skutečnosti nutno zdůraznit, že uvedené nařízení vlády č. 186/93 Sb. a stejně tak ani zákon č. 1/92 Sb. nejsou individuálním aktem konkrétní věci týkající se jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, ale jde o normotvornou aktivitu kompetentních orgánů. Nikoli tedy o konkrétní rozhodovací činnost vázanou na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby. Opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci jsou v tomto směru totožné s pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla fyzická nebo právnická osoba účastníkem. I z formulace § 74 zák. č. 182/93 Sb. plyne, že ústavní stížnost musí směřovat proti individuálnímu aktu aplikace práva a nikoliv proti normativnímu právnímu aktu samotnému. Z uvedeného potom jednoznačně plyne, že předmětem podané ústavní stížnosti není porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci a z toho případně plynoucí návrh na zrušení zákona (jeho části) nebo jiného právního předpisu, jejíž uplatnění mělo nastat předmětné porušení práva. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nutno dovodit, že předmětná ústavní stížnost byla podána subjektem zjevně neoprávněným podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/93 Sb. a proto Ústavnímu soudu ČR nezbylo než návrh na zahájení řízení odmítnout.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 10. listopadu 1993 JUDr. Vladimír Jurka soudce Ústavního soudu ČR
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.