Pl.ÚS 20/94
Sbírka: 72/1995 Sb., N 18/3 SbNU 109
V PLATNOSTI- ÚS Pl.ÚS 20/94
- ÚS III.ÚS 248/95
Ústavní soud zrušil ustanovení § 46 zákona o rodině, § 19 odst. 1 písm. a) zákona o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí, protože umožňují předběžné umístění dítěte do ústavní péče bez soudního rozhodnutí. Soud se opřel o čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle níž může být dítě od rodičů odloučeno jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Ustanovení byla v rozporu s ústavním pořádkem, protože zpochybňují právo rodičů na ochranu rodinného života. Účinnost zrušení byla odložena do 1. října 1995, aby bylo možné připravit nové právní úpravy.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu ve věci návrhu podaného spolu s ústavní stížností Z.N. na zrušení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady, o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, t a k t o :
Výrok
Dnem 1. října 1995 se z r u š u j í 1. ustanovení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, 2. ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, 3. ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v platném znění.
Odůvodnění
Stěžovatel Z.N. podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 8. 1993, a spolu s tím podal i návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů v citovaném rozsahu. Na základě toho bylo řízení o ústavní stížnosti senátem přerušeno a návrh na zrušení ustanovení obou zákonů a prováděcího předpisu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutím o předběžném opatření, které vydal Úřad městské části Brno - Černovice v roce 1991, bylo rozhodnuto o umístění jeho syna do ústavní péče. Stěžovatel se proti předběžnému opatření odvolal, odvolací orgán - Úřad města Brna, odbor sociálních věcí, odvolání nevyhověl. Také trestní soud, který v souvislosti s těmito rozhodnutími rozhodoval v roce 1993 o porušení povinnosti otce platit ošetřovné po dobu pobytu syna v ústavní péči, nebral zřetel na námitky stěžovatele, že rozhodnutími byla porušena práva stěžovatele i jeho dítěte, jelikož Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že práva rodičů mohou být omezena a děti od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení měla podle stěžovatele v době rozhodování ve smyslu ust. § 2 tehdy platného ústavního zákona č. 23/1991 Sb. přednost před zákonem, tedy i před ustanovením § 46 zákona o rodině a § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb. Státy, které jsou smluvními stranami Úmluvy, mají totiž zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady, na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení, určí, že takové oddělení je v zájmu dítěte. Ústavní soud z odůvodnění trestního rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 4 T 113/93 zjistil, že i když tak Městský soud v Brně neučinil s výslovným odkazem na ustanovení § 46 zákona o rodině, řídil se obecný soud ve svých právních úvahách, zejména pokud jde o výrok o vině stěžovatele, obsahem tohoto zákona. Z této skutečnosti pak Ústavní soud dovodil, že návrh na zrušení části zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, jakož i dalších částí zákona České národní rady č. 114/1988 Sb. a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., jsou v úzké souvislosti s okolnostmi, vyplývajícími ze stěžovatelovy ústavní stížnosti, a že jsou tedy tak splněny formální podmínky pro projednání návrhu na zrušení zákona (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.). Návrh byl dne 1. 11. 1994 zaslán účastníku řízení, tj. Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, s žádostí o vyjádření ve smyslu § 69 zákona o Ústavním soudu. Toto vyjádření bylo zasláno Ústavnímu soudu přípisem č. j. 3866/94 ze dne 17. 11. 1994. V úvodu obsahuje přípis obecné konstatování k výkonu rodičovských práv a povinností, který podléhá společenské kontrole. Pokud jde o rozpor mezi napadenými ustanoveními uvedených právních předpisů a citovanými ustanoveními čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, uvádí se v přípisu, že nebylo shledáno, že by napadené tři právní předpisy nebyly v souladu s Ústavou České republiky a s jinými právními předpisy, a že je nutné, aby byly i nadále součástí právního řádu. Z toho vyplynul návrh, aby Ústavní soud návrhu stěžovatele nevyhověl. Ústavní soud se na základě předloženého návrhu musel v prvé řadě soustředit na porovnání obsahu napadených ustanovení, navržených ke zrušení, zejména § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. (protože z jeho právní úpravy se odvíjejí i ustanovení § 19 zákona č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky č. 182/1991 Sb.), s obsahem ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Omezení rodičovských práv a odloučení dětí od rodičů lze podle výslovného znění Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, v případě nesouhlasu rodičů, provést jen rozhodnutím soudu (a na základě zákona). Text čl. 32 odst. 4 této Listiny o tom nepřipouští žádné pochybnosti: "Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona." Obdobně ochranu dítěte specifikuje též Úmluva o právech dítěte, kterou je stát povinen vnitrostátně zajistit. Jestliže tedy Listina základních práv a svobod v citovaném článku stanoví, že nezletilé děti mohou být odloučeny od rodičů proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, pak ustanovení zákona o rodině (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.), stejně jako ustanovení zákona o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení (§ 19 zákona č. 114/1988 Sb.), že okresní národní výbor (nyní okresní úřad) je povinen učinit v naléhavých případech předběžně i takové opatření, o kterém má jinak právo rozhodnout pouze soud, jemuž to neprodleně oznámí, přičemž soud rozhodne dodatečně, musel Ústavní soud dospět k závěru, že uvedená ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem ve smyslu § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a musel je zrušit. Ústavní soud se ztotožnil s názorem, obsaženým ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v tom smyslu, že postrádá-li dítě výchovu ve vlastním rodinném prostředí, má právní nárok na to, aby mu stát svými orgány zajistil výchovu v prostředí nahrazujícím vlastní rodinu, tedy i ústavní výchovu, není-li možno poskytnout náhradní rodinnou péči (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.), takže je nejen právem těchto orgánů učinit potřebné opatření, jež vyžaduje zájem na ochraně práv nezletilého, ale je to i jejich právní povinností. Ústavní soud však nemohl souhlasit s tvrzením, že rozsah oprávnění státních orgánů a jejich pravomoc, např. v § 46 zákona č. 94/1963 Sb., je v souladu s příslušnými normami mezinárodního práva, protože, jak výše uvedeno, dospěl k závěru, že toto konkrétní ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem České republiky. Proto také nemohl souhlasit s dalším tvrzením, že soud může rozhodovat o okamžitém umístění dítěte do péče nahrazující výchovu rodičů až dodatečně, kdy příslušný správní orgán svým předběžným opatřením o takovém umístění rozhodl. Výše uvedené důvody, které svědčí pro zrušení napadených ustanovení obou citovaných zákonů, platí ve stejném rozsahu i pro zrušení ustanovení prováděcího předpisu, tj. § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sbírky. Ústavní soud, vědom si existence naléhavých případů, kdy je třeba v zájmu dítěte podniknout potřebné kroky neprodleně, odsunul účinnost nálezu na 1. říjen 1995, aby mohla být provedena potřebná organizační, případně legislativní opatření, aby ochrana zájmů dítěte byla prováděna v souladu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, jakož i s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte, jíž je Česká republika vázána. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. března 1995