Pl. ÚS 37/93

Rubrum

> 1. Ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku je předpisem transformační povahy, jehož účelem je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To je v plném souladu s čl. 1 Ústavy České republiky, podle něhož České republiky je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

2. I kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti vlastníkům domů ostatních ustanovením § 871 odst. 1 občanského zákoníku skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu.

3. Za nucené práce a služby nelze v zásadě považovat ty, jež vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy. <

Výrok

Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu ve věci navrhovatelek T. H. a

V. Š. o návrhu na zrušení ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, t a k t o :

Odůvodnění

N á v r h s e z a m í t á .

Poučení

O d ů v o d n ě n í I. Navrhovatelky - stěžovatelky podaly dne 10.7.1992 tehdejšímu Ústavnímu soudu ČSFR ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 1991 č.j. 18 C 237/91-28, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Č.B. na vyklizení bytu v domě stěžovatelek a žaloba na zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1992 č.j. 11 Co 106/92-64, jímž byl rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrzen. Oba soudy odůvodnily rozsudky tak, že žalovanému a jeho manželce vzniklo v r. 1988 na základě pravomocně schválené výměny bytů právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu, že tato dohoda byla mezi účastníky uzavřena konkludentní formou a že dnem 1. 1. 1992 se tento právní vztah transformoval na společný nájem žalovaného a jeho manželky (§ 871 odst. 1 obč. zák. v platném znění). Městský soud dále poukázal na to, že pokud žalobkyně jako majitelky domu prokáží, že existuje výpovědní důvod ve smyslu ust. § 711 odst. 1, písm. a - h) obč. zák., pak mohou tento nájem s přivolením soudu vypovědět. Pokud jde o žalobu o zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu, odůvodnil městský soud svůj rozsudek poukazem na platné předpisy, podle nichž jednostranné zvýšení nájemného je přípustné pouze tehdy, jestliže dosavadní nájemné nedosahuje výše určené podle ust. § 5 vyhl. č. 15/1992 Sb. Tato situace však nenastala a je tedy třeba výši nájemného a ceny služeb sjednat dohodou. Stěžovatelky v prvé řadě namítly, že tímto rozsudkem bylo porušeno "právo na zákonného soudce" ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod uvozené úst. zák. č. 23/1991 Sb. (dále je "Listiny"). Toto porušení spatřovaly v tom, že soud došel k názoru, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu. To lze podle názoru stěžovatelek považovat za odmítnutí soudní ochrany ve smyslu cit. ust. Listiny. Stěžovatelky dále namítly, že tímto rozsudkem byla porušena jejich "svoboda nebýt podroben nuceným pracím a službám" ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny. Toto porušení spatřovaly v tom, že se nájemník se svou rodinou nastěhoval do předmětného bytu proti vůli stěžovatelek a ty jsou nyní nuceny poskytovat mu služby jako při řádné nájemní smlouvě. Jedná se např. o vysoké finanční částky vynaložené na ústřední vytápění bytu. Stěžovatelky konečně namítaly, že tímto rozsudkem bylo porušeno jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Především uvedly, že bylo porušeno jejich právo zacházet s vlastnictvím podle vlastní vůle a že vynuceným užíváním bytu třetí osobou byly omezeny ve vlastnickém právu a tím také částečně vyvlastněny. Dále tvrdily, že soudy neprávem aplikovaly ust. § 871 odst. 1 obč. zák. ve znění novely, podle něhož se právo osobního užívání bytu mění na nájem, neboť stěžovatelky s užíváním bytu třetí osobou nesouhlasily a proto je aplikace ust. § 871 odst. 1 obč. zák. nuceným omezením vlastnického práva a porušením svobody nebýt podroben nuceným pracím a službám. Dále dovozovaly, že ust. § 711 odst. 1 obč. zák. (právo vypovědět nájem je s přivolením soudu) a ust. § 712 odst. 2 druhá věta obč. zák. (právo nájemce na zajištění náhrady za vyklizovaný byt), z nichž soudy vycházely, porušují vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, konkrétně právo svobodně disponovat vlastnictvím. Stěžovatelky konečně namítly, že soudy zamítly žalobu o zvýšení záloh za služby spojené s užíváním bytu, třebaže ceny energií velmi zvýšily a výše spotřeby těchto energií je téměř neměnná. V doplňujícím podání Ústavnímu soudu ČSFR ze dne 15. 9. 1992 stěžovatelky opakovaly obsah ústavní stížnosti a dále navrhly, aby soud v nálezu vyslovil, že ust. § 871 odst. 1 obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Uvedly, že jejich svoboda nebýt podrobeny nuceným pracím a službám a jejich vlastnické právo jsou napadeným ustanovením obč. zák.porušeny. Senát Ústavního soudu ČSFR dne 22. 10. 1992 ústavní stížnost přijal s výjimkou části, v níž stěžovatelky navrhly výrok, že ust. § 871 odst. 1 obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Usnesením pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 12. 11. 1992 čj. Pl. ÚS 120/92 - 4 bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokud v ní stěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. § 871 odst. 1 obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny. Plénum dovodilo, že obsahově šlo o návrh ve smyslu čl. 2 ústavního zákona č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní republiky, který mohou podat jen subjekty uvedené v čl. 8 tohoto ústavního zákona. Stěžovatelky (fyzické osoby) mezi těmito subjekty uvedeny nebyly, takže v tomto směru byl návrh podán osobami zjevně neoprávněnými. Dne 26. 8. 1993 zaslaly stěžovatelky (navrhovatelky) Ústavnímu soudu (České republiky) podání, jímž "rozšířily" ústavní stížnost z 10. 7. 1992 s poukazem na ust. § 74 zák. č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu a navrhly, aby bylo ust. § 871 odst. 1 obč. zák. zrušeno, "jestliže jeho aplikaci na případ stěžovatelek není možné omezit". Znovu poukázaly na to, že cit. ust. na stěžovatelky aplikovat nelze, neboť k výměně bytů mezi vedlejším účastníkem Č.B. a další osobou došlo proti jejich vůli. V doplňujícím podání ze dne 4. 10. 1993 tento návrh upravily tak, že navrhly, aby Ústavní soud ust. § 871 odst. 1 obč. zák. zrušil, "protože porušuje jejich vlastnické právo ve smyslu článku 11 a zákaz podrobení nuceným pracím a službám ve smyslu čl. 9 Listiny základních práv a svobod". Neústavnost tohoto ustanovení spatřují v tom, že vzhledem k jeho formulaci nelze vyloučit, že se týká i případů, kdy podle dřívějších předpisů vznikla vynucená užívací práva k bytům bez souhlasu majitelů domů. To je v rozporu s vlastnickým právem podle článku 11 Listiny základních práv a svobod i s čl. 9 Listiny, neboť zákonná změna užívacího práva na nájem podle ust. § 871 odst. 1) občanského zákoníku nutí majitele domu poskytovat vnucenému nájemníkovi nucené práce a služby, které jsou s pronájmem bytu spojeny. Podle § 147 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ústavní stížnosti, které byly podle předpisů o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky k němu podány před 1. lednem 1993 a o nichž tento Ústavní soud nerozhodl, projedná Ústavní soud a rozhodne o nich, pokud jde o zásahy orgánů veřejné moci uvedené v § 145 odst.

1. Toto ustanovení se tedy vztahuje i na ústavní stížnost stěžovatelek. Podle § 148 cit. zák. ústavní stížnost podle § 145 až 147 Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle tohoto zákona. Podle § 74 cit. zák. spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatelek jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Podle § 78 cit. zák. jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle § 74, senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1, písm. a) nebo b) Ústavy. Senát Ústavního soudu se v rámci řízení o ústavní stížnosti nejdříve zabýval otázkou, zda lze ust. § 74 aplikovat i na případ ústavní stížnosti stěžovatelek, jestliže tato stížnost byla podána dne 10. 7. 1992 a návrh na zrušení § 871 odst. 1 obč. zák. byl podán ve dnech 26. 8. 1993 a 4. 10. 1993. Dospěl k závěru kladnému. Citované ust. § 74 zák. č. 182/1993 Sb. stanoví, že návrh na zrušení zákona (ve smyslu tohoto ustanovení) může být podán s p o l u s ústavní stížností. Výrazem "spolu" podle přesvědčení senátu zákonodárce nemínil, že ústavní stížnost a návrh na zrušení zákona musí být podány současně, tedy v jednom časovém okamžiku. Tento výraz tedy nevyjadřuje podmínku časovou, nýbrž podmínku věcnou (předmětovou) a plyne z něho, že - v souladu s ust. § 64 odst. 1, 2, 5 cit. zákona - stěžovatel nemůže podat pouze samostatný návrh na zrušení zákona, aniž by byl podal ústavní stížnost.Senát proto usuzoval, že návrh na zrušení zákona může být podán i později, než byla podána ústavní stížnost, pokud o ní nebylo rozhodnuto. Ostatně, v době podání ústavní stížnosti (10. 7. 1992) tehdy platný zákon č. 491/1991 Sb. o organizaci Ústavního soudu ČSFR a řízení před ním souběh ústavní stížnosti a návrhu na zrušení zákona ani neznal. Jestliže tedy dnes platný zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. v § 148 stanoví, že ústavní stížnost podle § 145 až 147 Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle tohoto zákona, znamená to, že i pro případy, kdy ústavní stížnost byla podána před 1. 1. 1993 u Ústavního soudu ČSFR (a tento soud o ní nerozhodl), je ustanovení § 74 cit. zák. použitelné. Senát Ústavního soudu se rovněž zabýval otázkou právního významu výše citovaného rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČSFR, jímž bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokud v ní stěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. § 871 odst. 1 obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.Tento návrh stěžovatelek (navrhovatelek) však není totožný s jejich nynějším návrhem ze dne 26.8. a 4.10. 1993, jímž se navrhuje zrušení ust. § 871 odst. 1 obč. zák.Instituce vyslovení nesouladu zákona s ústavním zákonem (čl. 2 úst. zákona č. 91/1991 Sb.) a instituce zrušení zákona pro rozpor s ústavním zákonem (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy) nemají zcela stejné právní důsledky, jak je zřejmé porovnáním čl. 3 úst. zák. č. 91/1991 Sb. a § 42 zák. č. 491/1991 Sb. na straně jedné a ust. § 70 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. na straně druhé. Bez významu není ani skutečnost, že plénum Ústavního soudu ČSFR odmítlo výše uvedený návrh ohledně § 871 odst. 1 obč. zák. proto, že byl podán osobou neoprávněnou (osobou fyzickou), zatímco ust. § 74 dnes platného zák. č. 182/1993 Sb. umožňuje za stanovených podmínek podat návrh na zrušení zákona i osobě fyzické. Důvod, pro který plénum Ústavního soudu ČSFR návrh ohledně § 871 odst. 1 obč. zák. odmítlo, tedy již - pokud jsou splněny podmínky § 74 cit. zákona - uplatnit nelze. Za této situace dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že podmínky ust. § 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. jsou v rozhodované věci splněny, neboť návrh na zrušení právního předpisu (ust. § 871 odst. 1 obč. zák.) ve smyslu tohoto ustanovení podán byl. Usnesením ze dne 19. 10. 1993 č.j. I. ÚS 2/93-56 proto senát řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení § 871 odst. 1) občanského zákoníku postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. II. Plénum Ústavního soudu se se závěry senátu Ústavního soudu ztotožnilo jen částečně. Dospělo rovněž k názoru, že návrh na zrušení § 871 odst. 1 obč. zákoníku byl podán včas, avšak z jiných důvodů než dovodil senát. Rozhodné je, zda navrhovatelky podaly návrh na zrušení zákona jako první procesní úkon(ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu) ve lhůtě 60ti dnů ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti(§ 145 odst.1 cit. zák. per analogiam). Tím se stěžovatelkám, jež podaly ústavní stížnost Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky (který o ní nerozhodl) umožňuje v souladu s § 148 odst. 1 cit. zák., aby použily ust. § 74 tohoto předpisu a aby v přiměřené lhůtě podaly návrh na zrušení zákona. Zákon č. 182/1993 Sb. nabyl účinnosti dne 1.7.1993 a v souzené věci byl návrh na zrušení § 871 odst. 1 obč. zákoníku podán na poštu dne 30.8.1993. Uvedenou 60tidenní lhůtu považuje Ústavní soud za lhůtu procesní, neboť zákon č. 182/1993 Sb. - jenž i upravuje - je procesním předpisem, který v případě opožděného podání návrhu přikazuje návrh odmítnout, zatímco v případě nedodržení lhůty hmotněprávní by bylo třeba podle obecných zásad návrh věcně zamítnout. Lhůta k podání návrhu na zrušení zákona byla tedy v souzené věci zachována. V této otázce se Ústavní soud neopřel o argumentaci části nové odborné literatury, která se zabývá povahou lhůty 60 dnů k podání ústavní stížnosti (normované v ust. § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a jež dovozuje, že jde o lhůtu hmotněprávní, neboť řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu (§ 27 odst. 2 zákona). Pro úplnost se poznamenává, že v souzené věci nejde o lhůtu k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 cit. zákona, nýbrž o lhůtu k podání návrhu na zrušení zákona ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb. a to ve zmíněném specifickém případě, kdy Ústavní soud použil ust. § 145 odst. 1 tohoto předpisu toliko analogicky. Ani další důvody k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nebyly shledány. Návrh byl proto doručen Poslanecké sněmovně Parlamentu se žádostí o vyjádření. Poslanecká sněmovna Parlamentu poukázala na to, že zákon byl přijat potřebnou většinou obou komor bývalého Federálního shromáždění, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Napadené ustanovení § 871 odst. 1) obč. zákoníku respektuje jak oprávněné zájmy nájemců, tak i současný stav ekonomiky a potřebu postupného vytváření trhu s byty. Příslušný zákonodárný sbor vzhledem k těmto skutečnostem nepochybně přijímal zákon v přesvědčení, že je v souladu s tehdy platným ústavním řádem. III. Ústavní soud proto přistoupil ke zkoumání návrhu po stránce věcné. Ust. § 871 odst. 1 obč. zákoníku, jehož zrušení se navrhovatelky domáhají, stanoví, že právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Společné užívání bytu a společné užívání bytu manžely se mění na společný nájem. Ust. čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se navrhovatelky dovolávají, stanoví - v odst. 1) : Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. - v odst. 3): Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. - v odst. 4): Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (Odstavce 2 a 5 čl. 11 Listiny se zkoumané problematiky netýkají). Ustanovení čl. 9 Listiny, jehož porušení se navrhovatelky rovněž dovolávají, stanoví - v odst. 1): Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. - v odst. 2): Ustanovení odst. 1) se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem na místo povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Ústavní soud proto zkoumal, zda je napadené ustanovení § 871 odst. 1) obč. zákoníku s citovanými články Listiny v rozporu. Vzniká otázka, jaký postoj zaujme Ústavní soud k právním vztahům, které vznikly před listopadem 1989 na základě tehdy platných právních předpisů, jež byly později zrušeny, zejména pro rozpor s principy základních lidských práv a svobod, event. i pro rozpor s principy tržní ekonomiky. V podstatě jde o to, zda recepce minulého právního stavu (v tomto případě změna práva osobního užívání bytu v nájem) není v rozporu zejména s čl. Listiny, jestliže právo osobního užívání bytu rezultovalo z administrativního rozhodnutí příslušných orgánů o přidělení bytu často bez souhlasu vlastníka domu.Takové rozhodnutí se opíralo o tehdy platné,leč nedemokratické právní normy.Je však třeba vidět, že předpisy o přidělovacím právu k bytům platily na území státu po více než čtyřicet let a na základě nich se realizovalo bydlení převážné části občanů, kteří nebydleli ve vlastních domech. Značný počet těchto občanů bydlel a bydlí v domech činžovních či rodinných, jež byly a jsou vlastnictvím občanů jiných. Uživatelé bytů neměli jinou možnost bydlení, než tu, kterou jim poskytovaly předpisy o hospodaření s byty, jež vlastníka domu vylučovaly z rozhodování o tom, kdo se stane uživatelem bytu v domě. Za této situace zákonitě dochází ke konfliktu zájmů vlastníků domů na dispozici s byty podle vlastní vůle a zájmů nájemníků na ochraně práv, jež nabyli jediným možným způsobem, jejž právo v době totality připouštělo. V oblasti lidských práv je konflikt práv dvou či více subjektů kategorií nikoliv neobvyklou a je věcí úvahy soudu, které právo je in concreto silnější. (V tomto směru je třeba poukázat - což bude rozvedeno dále - i na tradice první republiky, jež prakticky po celou dobu své existence znala instituci ochrany nájemníků podle zvláštních zákonů, jež umožňovaly výpověď nájemní smlouvy bytů jen se svolením soudů). Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda ust. § 871 odst. 1 obč. zákoníku není v rozporu s čl. 11 odst. 1, druhou větou Listiny, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Soud došel k závěru zápornému. Ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je předpisem transformační povahy: v důvodové zprávě k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník se praví, že přímo ze zákona dojde ke změně práva osobního užívání na chráněný nájem. Účelem tohoto ustanovení je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů bytů (účastníků dohod o odevzdání a převzetí bytu) a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To je v plném souladu s čl. 1 Ústavy České republiky podle něhož Česká republika je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Již z tohoto hlediska nelze napadené ustanovení kvalifikovat jako předpis protiústavní. Vznikla rovněž pochybnost, zda napadené ustanovení neznevýhodnilo vlastníky soukromých domů (rodinných i ostatních), u nichž v době řízeného hospodaření s byty rovněž nebylo rozhodnutí o přidělení bytu vázáno na souhlas vlastníka domu, který pak byl povinen uzavřít s občanem, jemuž byl byt přidělen, dohodu o odevzdání a převzetí bytu (srov. § 154 odst. 1, 390 odst. 2 § 493 odst. 1 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992), takže princip svobodně uzavřené smlouvy byl porušen (srov. ust. § 37 obč. zák.). Oproti tomu u bytů v domech ve státním či v družstevním vlastnictví prý tento princip dotčen nebyl, neboť rozhodnutí o přidělení bytu prakticky vydával týž subjekt (stát, družstvo), který pak uzavíral dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Za této situace je tedy prý napadené ustanovení zřejmě v rozporu se zásadou rovné ochrany vlastnického práva všech vlastníků, kterou čl.11 odst. 1 Listiny zaručuje. Podle přesvědčení Ústavního soudu ani tyto důvody neobstojí. Již Ústavní soud ČSFR se zabýval pojmem rovnosti občanů před zákonem, kterou chápal nikoli jako abstraktní kategorii, nýbrž jako rovnost relativní, která - jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy - požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Je věcí státu, aby rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné, avšak musí prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho (srov. rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Tento právní názor sdílí i Ústavní soud České republiky. I kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti vlastníkům domů ostatních ustanovením § 871 odst. 1 obč. zákoníku skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelný stav právní jistoty pro v š e c h n y dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu. Nešlo by tedy pouze o nájemní právní vztahy mezi nájemníky a majiteli domů v soukromém vlastnictví. Ostatně Ústavní soud nesdílí kategorický názor, že oproti vlastníkům soukromých domů byli ostatní vlastníci zvýhodněni, neboť prý rozhodnutí o přidělení bytu vydával a dohodu o odevzdání a převzetí bytu uzavíral na straně organizace vždy týž subjekt (stát, družstvo). Takto obecně formulované tvrzení nemá oporu v právním řádu, který platil v České republice před vydáním zákona č. 509/1991 Sb.(novela občanského zákoníku). Podle tehdy platných předpisů existoval striktní přidělovací systém, který se týkal prakticky všech bytů. Státní byty, podnikové byty, byty ministerstva vnitra a byty v domech lidových bytových družstev přiděloval vždy národní výbor (§ 24 zák. č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty).(Pouze u posledních tří typů byla ingerence národního výboru zeslabena tím, že byt byl přidělován na návrh organizace). Oproti tomu dohodu o odevzdání a převzetí bytu, jíž vzniklo právo byt užívat,sjednávala s občanem příslušná organizace, konkrétně např. u státních bytů organizace bytového hospodářství, která dům spravovala. Obdobně tomu bylo u bytů podnikových, bytů ministerstva vnitra a bytů lidových bytových družstev. Šlo tedy o jiný subjekt, odlišný od státního orgánu, který byt přiděloval. I v těchto případech, zejména u jiných bytů než státních, docházelo k tomu, že příslušná organizace s přidělením bytu nesouhlasila. O tom svědčí sama existence ust. § 28 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., podle něhož proti rozhodnutí místního národního výboru o přidělení podnikového bytu, bytu ministerstva vnitra nebo bytu v domě lidového bytového družstva se mohou odvolat organizace hospodařící s podnikovými byty, orgán ministerstva vnitra nebo lidové bytové družstvo. I z toho je zřejmé, že tvrzený nedostatek smluvní svobody v této oblasti se netýkal toliko vlastníků domů soukromých, nýbrž i domů ostatních. Poněkud jiná situace byla u bytů stavebních bytových družstev, které přidělovalo představenstvo družstva a dohodu o odevzdání a převzetí bytu rovněž sjednávalo družstvo (srov. čl. 9 odst. 1 Směrnic Českého svazu bytových družstev č. 5/1984, § 155 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, čl. 32 odst. 1 Vzorových stanov Stavebních bytových družstev). Tento odchylný právní režim lze však rozumně odůvodnit specifickou povahou družstevního bytového vlastnictví a veřejným zájmem na rozšiřování této formy bytové výstavby, jež znamenala výrazný pokrok v postupném uspokojování rostoucích bytových potřeb občanů. Přidělovací právo státu u bytů stavebních bytových družstev (na rozdíl od ostatních uvedených bytů) bylo proto vyloučeno. Pro úplnost je třeba uvést, že zčásti obdobný právní stav (jaký vyplývá z ust. § 871 odst.1 obč. zákoníku) existoval i v první republice, kdy byla vydána řada předpisů, jež srovnatelným způsobem vlastníky domů omezovaly. Ust. § 5 zák. č. 118/1928 Sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče ukládalo např.vlastníku domu povinnost nepronajaté a neobydlené místnosti, které nepotřebuje pro sebe nebo pro své , zaměstnance,na příkaz okresního úřadu pronajmout za byt.Tak přísný předpis současný právní řád ani nezná. Ustanovení § 871 odst. 1 obč.zák. se pak obsahově blíží ust. § 18 odst.2 cit.zákona, podle něhož od 1.1.1931 jest o všech bytech zabraných (viz nař. vlády č. 38/1919 Sb. z. a n.) a o bytech, jejichž správa přešla na stát ze společných bytových úřadů, míti za to, že byla u nich mezi uživatelem a vlastníkem domu učiněna nájemní smlouva. Ještě výraznější omezení vlastníků volných bytů pak obsahovalo opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé č. 288/1938 Sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče, podle něhož byl vlastník povinen neobydlené místnosti způsobilé k obývání pronajmout na příkaz okresního úřadu určeným osobám. I toto historické srovnání tedy nasvědčuje tomu, že změnu práva osobního užívání bytů na nájem, sankcionovanou ust. § 871 obč. zák., nelze považovat za krok protiústavní. Na podporu tohoto názoru lze dodat, že bývalé Federální shromáždění ČSFR při nápravě křivd minulého režimu přijalo řadu zákonů, zejména např. zák. č. 119/1990 Sb., zák. č. 403/1990 Sb., zák. č. 87/1991 Sb. a další. Všechny tyto zákony stojí na zásadě ochrany nabytých práv nových vlastníků v minulosti odňatého majetku, s výjimkou případů, kdy fyzické osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a dále s výjimkou osob blízkých těmto osobám, které na ně odňaté věci převedly. (§ 4 odst. 2 z. č. 87/1991 Sb.) Důvodová zpráva k cit. zákonu praví, že uplynutím několika desítek let byl mnohde vytvořen nový režim právních vztahů a úplná restituce nároků, zejména vrácení nemovitostí, by byla možná jen za cenu nových křivd nebo jednání, která by dotčené osoby jako křivdy mohly právem pociťovat. Lze usuzovat, že smysl zařazení ustanovení § 871 obč. zák. do jeho novely byl podobný, byť to důvodová zpráva k této novele výslovně neuvádí. I se zřetelem k těmto důvodům je třeba posuzovat otázku souladu ust. § 871 odst. 1) obč. zák. ve znění novely s ust. čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného rozboru je zřejmé, že napadeným ustanovením § 871 odst. 1) obč. zákoníku není právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1) Listiny porušeno. Toto ustanovení obč. zákoníku, jež toliko transformuje zanikající instituci práva osobního užívání bytu v nájem, nelze kvalifikovat ani jako vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4) Listiny. Vzhledem k nastalé historické situaci je naopak třeba zdůraznit znění a smysl odst. 3) článku 11 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Toto ustanovení Listiny tvoří jedno z podstatných vodítek posuzování ústavnosti napadeného ust. § 871 odst. 1) obč. zákoníku a plně koresponduje úvahám, které již Ústavní soud na jiném místě vyslovil. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ust. § 871 odst. 1) obč. zák. s článkem 11 Listiny základních práv a svobod není v rozporu. Ústavní soud dále zkoumal tvrzený nesoulad napadeného ustanovení § 871 odst. 1) obč. zákoníku s článkem 9 Listiny základních práv a svobod. Tvrzení navrhovatelek, že napadený transformační předpis porušuje zákaz podrobit se nuceným pracím a službám ve smyslu čl. 9 Listiny, lze stěží akceptovat. Při interpretaci tohoto článku lze použít jako pomocné hledisko již citované ustanovení odstavce 2) tohoto článku,podle něhož se ust. odst. 1) nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem na místo povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Jde o případy prací sice vynucených, které však tvoří výjimku ze zákonné zásady zákazu nucených prací nebo služeb. Za nucené práce nebo služby lze považovat např. takové, jež jsou svou povahou srovnatelné s pracemi a službami uvedenými v čl. 9 odst. 2) Listiny, i když se tím nucené práce a služby nevyčerpávají. Jde zpravidla o práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž nucený výkon představuje donucení administrativní povahy. Za nucené práce a služby proto v zásadě nelze považovat ty, jež vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy. Právě takovým občanskoprávním závazkem je i navrhovatelkami namítaný závazek poskytovat třetí osobě práce a služby spojené s užíváním bytu. Uvedené názory lze opřít i o ustanovení mezinárodních smluv. Čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29 (publikované ve vyhl. č. 506/1990 Sb.) o nucené nebo povinné práci definuje nucenou práci jako "každou práci nebo službu, která se na nějaké osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se tato osoba nenabídla dobrovolně". I tato norma nasvědčuje tomu, že by zřejmě mělo jít o veřejnoprávní vztah s pohrůžkou sankce vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušných subjektů. Definice toho, co se za nucenou nebo povinnou práci nepovažuje, je pak v čl. 2 bodu 2 cit. Úmluvy dokonce ještě širší než stanoví výše cit. č. 9 odst. 2 Listiny. Z těchto důvodů (i z důvodů uvedených v souvislosti s článkem 11 Listiny) nelze ust. § 871 odst. 1) obč. zákoníku, které má jen transformační povahu, kvalifikovat jako porušení zákazu být podroben nuceným pracím nebo službám ve smyslu článku 9 Listiny. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení s čl. 9 Listiny základních práv a svobod není v rozporu. Ze všech těchto příčin byl návrh navrhovatelek na zrušení ust. § 871 odst. 1) občanského zákoníku v celém rozsahu zamítnut, neboť Ústavní soud po provedeném řízení došel k závěru, že důvody ke zrušení tohoto ustanovení nejsou dány.

Rubrum

I. II. III. P o u č e n í : Odlišné stanovisko Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93 Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 1994 (sp. zn. Pl. ÚS 37/93) Odlišné stanovisko soudce JUDr. A. P.