Pl.ÚS 5/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky), Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelek Mgr. Ireny Ferčíkové Konečné, Ph.D. a Mgr. Adriany Chochelové, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení organizačního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 26. listopadu 2025 č. j. KPS-1526/2025-9 k návrhu na rozhodnutí o vyslání delegací Poslanecké sněmovny, jejích orgánů a poslanců a o přijetí zahraničních návštěv v Poslanecké sněmovně, alternativně proti jinému zásahu organizačního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky spočívajícímu v tom, že nepřijal žádné rozhodnutí o delegaci stěžovatelek na meziparlamentní jednání na téma "Situace právního státu v EU" pořádané Výborem pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) Evropského parlamentu, za účasti organizačního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Stěžovatelky jsou poslankyněmi Parlamentu České republiky a současně členkami výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny. Ústavní stížností se domáhají toho, aby Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí organizačního výboru Poslanecké sněmovny, kterým nebyly vyslány jako členky dvoučlenné delegace na meziparlamentní jednání na téma "Situace právního státu v EU" pořádané Výborem pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) Evropského parlamentu.

2. Návrh na jejich vyslání byl předložen výborem pro evropské záležitosti a organizační výbor o něm jednal na své 2. schůzi dne 26. 11. 2025. Současně jednal také o schválení několika dalších zahraničních delegací. Závěrečným hlasováním pak rozhodl o schválení pouze jedné zahraniční delegace, a to dvoudenní zahraniční cesty předsedy Poslanecké sněmovny a dalších osmi poslanců vládní koalice na Slovensko. Hlasováním č. 8 byl návrh zahraniční delegace stěžovatelek zamítnut. Také další navržené delegace byly hlasováním zamítnuty. Zamítnuté delegace v textu napadeného usnesení obsaženy nebyly.

3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelky napadají v záhlaví uvedené usnesení organizačního výboru, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich právo na nerušený výkon veřejné funkce plynoucí z čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně výkonu tohoto práva s cílem účasti na správě veřejných věcí v rámci mezinárodních organizací předjímaným v čl. 10b odst. 2 Ústavy, čímž měl být současně porušen princip ochrany menšin podle čl. 6 Ústavy. Stěžovatelky se domáhají výroku o porušení základního práva, zrušení napadeného rozhodnutí nežádají. Alternativně stěžovatelky brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že organizační výbor Poslanecké sněmovny nepřijal žádné rozhodnutí o vyslání zmíněné delegace.

II. Argumentace stěžovatelek

4. Stěžovatelky mají za to, že organizační výbor jim zabránil ve výkonu veřejné funkce, neboť jim nebylo umožněno účastnit se politického jednání a mít vliv na politické procesy a rozhodovací výstupy orgánů Evropské unie a zpětně pak zprostředkovat tyto poznatky, zkušenosti a výstupy zpět do politického systému České republiky. Poukazují na to, že napadeným usnesením nebyly schváleny žádné delegace, kterých se účastnili opoziční poslanci. Jediná delegace, která byla schválena, byla delegace složená výhradně z poslanců nově se formující vládní koalice a politické většiny.

5. Stěžovatelky jsou si vědomy autonomie komor Parlamentu, poukazují však na to, že tato autonomie není neomezená. Každá autonomní regulace musí respektovat obecné principy fungování politického systému na straně jedné a současně nesmí být založena na důvodech, které jsou šikanózní či nepravdivé. Ze stenozáznamu z jednání organizačního výboru podle stěžovatelek vyplývá, že jeho předseda prosadil svou vůli skrze většinu vládní koalice na základě důvodů, které jsou jednak zakázané a jednak nepravdivé. Téma "situace právního státu", o němž měl výbor Evropského parlamentu jednat, označil předseda výboru za ztrátu času. Nepravdivě pak odkázal na finanční důvody pro neschválení zahraniční cesty. Finanční důvody přitom podle stěžovatelek nemohou obstát za situace, kdy jediná schválená delegace je delegace složená výhradně z poslanců nové vládní koalice, a doprava je zajištěna vojenským speciálním letadlem do Bratislavy, kam lze dojet jinými prostředky za nesrovnatelně nižší náklady.

6. Organizační výbor využil své politické převahy a ve svém rozhodování šel na hranici možného a bez jakékoliv tolerance a respektu k opozici. Má-li se stát takové jednání normou, bude podstata čl. 6 Ústavy zcela vyprázdněna.

III. Vyjádření účastníka řízení a replika

7. Předseda Poslanecké sněmovny, který je současně předsedou organizačního výboru, ve vyjádření uvedl, že organizační výbor je ze zákona oprávněn rozhodovat o vyslání delegací nebo poslanců na zahraniční cesty. Návrhy na taková vyslání předkládají orgány Poslanecké sněmovny, její funkcionáři nebo jednotliví poslanci. Každý návrh je posuzován z hlediska přínosu cesty pro činnost Poslanecké sněmovny, personálního obsazení, finančních nákladů apod. Návrhy na vyslání vycházejí z plánu zahraničních styků, který schvaluje organizační výbor na každý kalendářní rok. Návrhy schvaluje nadpoloviční většina přítomných členů organizačního výboru. Pokud nedojde ke schválení zahraniční cesty, je takové rozhodnutí odůvodněno zpravidla nedostatečným přínosem cesty pro činnost Poslanecké sněmovny, vysokými finančními náklady na cestu, požadavky na úsporu finančních prostředků apod.

8. Z těchto principů vycházel organizační výbor i při schvalování zahraniční delegace stěžovatelek. Návrh na vyslání stěžovatelek byl při jednání organizačního výboru dne 26. 11. 2025 řádně projednán a bylo o něm hlasováno v hlasování č. 8, kdy z přítomných 12 členů výboru bylo pro 5 členů, proti 1 a 6 členů se zdrželo hlasování (návrh usnesení nebyl přijat). Jde o konečné rozhodnutí, proti kterému nelze podat v Poslanecké sněmovně opravný prostředek. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelek, že v nedávné minulosti nedošlo k zamítnutí žádné zahraniční cesty, neboť k zamítnutí takových cest došlo v některých případech především z důvodů vysokých finančních nákladů a malého přínosu pro činnost Poslanecké sněmovny. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že v posuzované věci nebylo přijato žádné rozhodnutí organizačního výboru, protože organizační výbor o schválení hlasoval a usnesení nepřijal. V souladu s více než třicetiletou praxí jsou přitom v příloze příslušného usnesení organizačního výboru uváděna pouze ta vyslání delegací, která byla schválena.

9. Předseda Poslanecké sněmovny k vyjádření připojil své vlastní osobní stanovisko, v němž sdělil své přesvědčení o tom, že není v pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat rozhodnutí organizačního výboru Poslanecké sněmovny o vyslání zahraničních delegací. Tato rozhodnutí jsou výrazem autonomie Parlamentu a Ústavní soud není příslušný k jejich posuzování. Poslanci nemají ústavně garantované právo být vysláni na zahraniční cestu, proto je navíc ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost dále nesplňuje zákonné požadavky na podání takového návrhu. Stěžovatelky totiž nejsou aktivně legitimovány k podání ústavní stížnosti, neboť jim nesvědčí právo na vyslání na zahraniční cestu. Vzniká tak otázka, zda se nejedná o ústavní stížnost podanou někým zjevně neoprávněným. Předseda Poslanecké sněmovny má za to, že by Ústavní soud měl ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout.

10. V replice stěžovatelky uvedly, že otázku realizace politických práv komory, její většiny, její menšiny či jednotlivých poslankyň podle čl. 10b odst. 2 Ústavy nelze považovat za "vnitřní poměry komory". Úvahy o autonomii nad vnitřními poměry jsou tedy nepřiléhavé a na nynější situaci se nevztahují. Autonomie navíc nemůže být zcela absolutní a bezbřehá, nemůže být naplněna nepřípustnou svévolí a popřením jiných funkčních principů vládnutí, kterým je ochrana menšin a potřeba politického zastoupení menšiny i politického zastoupení komory jako celku podle čl. 10b odst. 2 Ústavy. Stěžovatelky netvrdí, že mají subjektivní právo být vyslány na zahraniční cestu. Stížnost je založena na konstrukci výkonu politických práv volených zástupců podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny s cílem účasti na správě veřejných věcí v rámci mezinárodních organizací předjímané v čl. 10b odst. 2 Ústavy a porušení principu ochrany menšin podle čl. 6 Ústavy. Účastník řízení tuto problematiku nepřípustně zjednodušuje, až vulgarizuje. Parlament, respektive sněmovna, není mechanickou funkcí většiny, ale funkcí diskuse o vládnutí, v nímž má své místo i menšina. Ta má svá práva, včetně práva být slyšet, práva podílet se na činnosti Parlamentu jako celku, včetně vnějších projevů komory. Specifickou intenzitu nabývá porušení práv stěžovatelek ve světle jejich členství ve Výboru pro evropské záležitosti. Role tohoto výboru je zakotvena přímo v primárním právu Evropské unie. V kontextu českého ústavního pořádku je tato role konkretizována v čl. 10b odst. 1 a 2 Ústavy a rozvedena v § 119a a násl. jednacího řádu Poslanecké sněmovny (pozn. Ústavního soudu - stěžovatelky měly patrně na mysli § 109a). Stěžovatelky jako členky tohoto výboru vykonávají přímou pravomoc komory navenek vůči orgánům Evropské unie. Odepření možnosti participovat na jednáních s partnery v Bruselu či jiných členských státech tak není pouhým odepřením benefitu, ale přímým zásahem do výkonu mandátu v oblasti, kde je Poslanecká sněmovna ústavně povinna participovat na legislativním procesu Evropské unie. U členek Výboru pro evropské záležitosti je "přínos pro sněmovnu" spočívající v zahraniční cestě dán ex lege povinností sněmovny vyjadřovat se k evropské agendě. Výbor fakticky nahrazuje plénum sněmovny v rozhodujících fázích legislativního procesu Evropské unie. Úvahy o tom, že organizační výbor posoudil, že cesta není přínosná, jsou zcela nemístné. Podklady přiložené ke stížnosti svědčí naopak o svévoli.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Vzhledem k tomu, že účastníkem řízení je orgán komory Parlamentu, rozhodovalo o ústavní stížnosti plénum Ústavního soudu [§ 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu a čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti ze dne 3. 9. 2025 č. Org. 39/25].

12. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly řádně právně zastoupeny podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému usnesení není přípustný žádný procesní prostředek ochrany podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavní soud se musel zabývat tím, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ve své rozhodovací praxi se dosud nevěnoval otázce své příslušnosti k projednání ústavní stížnosti směřující proti usnesení organizačního výboru Poslanecké sněmovny.

14. V usnesení ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 28/21 Ústavní soud shledal, že je příslušný k projednání ústavní stížnosti směřující proti usnesení mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny vydanému v disciplinárním řízení proti poslanci. Zdůraznil, že pravomoc Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech je založena na přezkoumatelnosti zásadně veškerých pravomocných rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci (po vyčerpání všech zákonných procesních opravných prostředků), neboť ani Ústava ani zákon o Ústavním soudu výslovně nevypočítávají, v jakých věcech, resp. v jaké oblasti působnosti orgánů veřejné moci lze ústavní stížnost podat. Přezkum usnesení mandátového a imunitního výboru není podle Ústavního soudu v rozporu s ústavním principem dělby moci, jehož projevem je mimo jiné to, že Ústavní soud poskytuje ochranu základním právům a svobodám před potenciálně protiústavními akty zákonodárné a výkonné moci.

15. Z uvedených tezí Ústavní soud vycházel rovněž v usnesení ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 27/24, v němž konstatoval, že je v obecné rovině příslušný k přezkumu usnesení vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny, neboť nelze a priori vyloučit, že v průběhu řízení před vyšetřovací komisí může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv fyzických či právnických osob.

16. Organizační výbor jakožto jeden z obligatorně zřizovaných výborů Poslanecké sněmovny (§ 32 jednacího řádu Poslanecké sněmovny) organizuje a koordinuje práci orgánů Sněmovny v rozsahu stanoveném jednacím řádem Poslanecké sněmovny a jejími usneseními. Není klasickým legislativním výborem, ale věnuje se organizačnímu vedení Sněmovny. Demonstrativní výčet činností, které organizační výbor při plnění těchto úkolů vykonává, je uveden v § 46 odst. 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Činnosti tohoto výboru sice mají organizační charakter, nelze však vyloučit, že by jimi mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv jednotlivců, a to zejména jde-li o právo poslanců na nerušený výkon veřejné funkce podle čl. 21 odst. 4 Listiny (viz níže). Rovněž rozhodnutí organizačního výboru Poslanecké sněmovny tudíž může do uvedeného práva zasáhnout, pakliže by v jeho důsledku došlo k ohrožení klíčových aspektů role poslance, které by znamenalo zabránění výkonu jeho veřejné funkce.

17. Ústavní soud je v návaznosti na výše uvedené k projednání ústavní stížnosti příslušný.

V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

18. Stěžovatelky mají za to, že k porušení jejich základních práv došlo rozhodnutím o jejich nevyslání jako členek delegace výboru pro evropské záležitosti na meziparlamentní jednání pořádané výborem Evropského parlamentu.

19. Pravomoc rozhodovat o přijímání zahraničních návštěv a vysílání zahraničních delegací Sněmovny, jejích orgánů a poslanců je projevem autonomního spravování Poslanecké sněmovny. Problematika uskutečňování zahraničních styků Poslanecké sněmovny je jejím jednacím řádem upravena v části vymezující pravomoci organizačního výboru. Ten je oprávněn "schvalovat plán zahraničních styků delegací Sněmovny, jejích orgánů a poslanců" [§ 46 odst. 4 písm. e) jednacího řádu Poslanecké sněmovny] a rovněž rozhodovat "o přijímání zahraničních návštěv a vysílání delegací Sněmovny, jejích orgánů a poslanců, a to i mimo schválený plán zahraničních styků" [§ 46 odst. 4 písm. f) jednacího řádu Poslanecké sněmovny].

20. Organizační výbor má pravomoc rozhodnout o tom, zda má být vyslána delegace nebo přijata zahraniční návštěva, a to jak v rámci celé Sněmovny, tak v rámci zahraničních styků orgánů Sněmovny. Rozhoduje-li organizační výbor o přijímání a vysílání zahraničních delegací, může v rámci své pravomoci rozhodnout i o podrobnostech vyslání a přijetí, včetně podmínek vyslání, kterými mohou být finanční podmínky, programové podmínky, jména poslanců, jméno vedoucího delegace, aj. (viz Syllová, J., Kavěna, M., Tetourová, E., Němec, J., Francová, J. a kol. Jednací řád Poslanecké sněmovny: Komentář. Wolters Kluwer, str. 246). Organizační výbor je tedy orgánem, který má na půdě Poslanecké sněmovny zásadní vliv na konkrétní fungování parlamentní diplomacie. Podléhá-li přijetí zahraniční návštěvy a vyslání sněmovní delegace do zahraničí rozhodnutí organizačního výboru, zahrnuje tato pravomoc přijetí zahraniční návštěvy a vyslání sněmovní delegace (nejen) schválit, ale i neschválit. Bylo-li by schválení povinné, postrádala by pravomoc smysl, de facto by šlo jen o braní na vědomí.

21. Ústavní soud má v nynější věci za úkol posoudit, zda výkonem pravomoci zakotvené v § 46 odst. 4 písm. f) jednacího řádu Poslanecké sněmovny organizační výbor v případě neschválení zahraniční delegace dvou poslankyň zasáhl do jejich práva na nerušený výkon veřejné funkce.

22. Podle čl. 21 odst. 4 Listiny mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že se obsah tohoto práva neomezuje pouze na právo se o takové funkce ucházet, ale také je v případě jejich nabytí po stanovené časové období nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého čl. 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce (viz nálezy ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06, ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04).

23. Čl. 21 odst. 4 Listiny na druhou stranu nezahrnuje podmínky, za nichž má být příslušná veřejná funkce vykonávána, a to na rozdíl od podmínek, za nichž se lze o určitou funkci ucházet a v případě úspěchu v ní setrvat. Pod ochranu uvedeného článku tak Ústavní soud v minulosti nepodřadil například problematiku sníženého odměňování některých veřejných činitelů z druhé souběžně vykonávané funkce (nálezy ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 46/25, ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 24/19), či povinnost zveřejnění údajů o majetku veřejných funkcionářů (ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17).

24. Z dosahu ochrany čl. 21 odst. 4 Listiny ovšem nelze vyloučit situace, kdy je rozhodnutím orgánu veřejné moci výkon veřejné funkce natolik narušen, že je tím zasažena samotná podstata výkonu takové funkce. Ve vztahu k výkonu funkce poslance Parlamentu České republiky by mohlo dojít k porušení citovaného článku, pokud by postupem orgánu veřejné moci (orgánu Poslanecké sněmovny) došlo ke zbavení důležitých práv poslance či k ohrožení klíčových aspektů jeho role, které by se svou závažností dalo přirovnat k zabránění výkonu jemu svěřené veřejné funkce. Rozsah ústavněprávní ochrany výkonu funkce poslance tak přispívá rovněž k naplňování ústavně chráněného principu ochrany menšin ve smyslu čl. 6 Ústavy, pakliže by se jejich práva v důsledku rozhodnutí většiny měla stát zcela neúčinnými.

25. Při posuzování, zda došlo k zásahu do nerušeného výkonu funkce poslankyně či poslance, je třeba v prvé řádě posoudit, zda takový zásah vylučuje, resp. brání, poslanci ve výkonu jemu svěřeného poslaneckého mandátu. Podstata a obsah výkonu funkce poslance se odvíjí především od souhrnu práv a povinností při výkonu jeho mandátu. Ty jsou upraveny jak v předpisech ústavního práva (zejm. hlava druhá Ústavy), tak na úrovni zákona (jednací řád Poslanecké sněmovny, zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, a další).

26. Poslanec se výkonem svého mandátu podílí na činnostech Poslanecké sněmovny a na utváření její vůle. Poslanecká sněmovna, jakožto orgán zastupitelské demokracie, vykonává svou funkci jako celek skrze účast všech svých členů. Ústavou zakotvený princip reprezentativní demokracie je založen na svobodě členů parlamentu při výkonu jejich mandátu, jakož i na rovnosti všech členů parlamentu jako reprezentantů všeho lidu (čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy). Jádro poslaneckého mandátu spočívá ve výkonu zákonodárné moci prostřednictvím legislativního procesu, jenž nelze redukovat pouze na právo osobně hlasovat, ale zahrnuje mimo jiné zákonodárnou iniciativu či právo vystupovat a podávat návrhy k projednávaným legislativním návrhům (jakož i další práva spojená s jednáním na půdě Poslanecké sněmovny). Ve vztahu k vládě reprezentující výkonnou moc je nezastupitelná kontrolní role poslance projevující se mimo jiné v možnostech interpelovat členy vlády a také v možnosti požadovat informace a vysvětlení od členů vlády a vedoucích správních úřadů, potřebné pro výkon poslanecké funkce. Poslanec má dále práva spojená s účastí v orgánech komor a sdružováním v poslaneckých klubech, jakož i ústavně garantované právo poslanecké imunity.

27. Rozhodnutí organizačního výboru o nevyslání stěžovatelek jako členek zahraniční delegace za zásah do práva na nerušený výkon funkce bez dalšího považovat nelze. Napadené rozhodnutí stěžovatelkám výkon jim svěřeného mandátu neznemožňuje. Nezasahuje do práv spojených s výkonem jejich mandátu uvnitř parlamentu a s jejich účastí na legislativním procesu, nedotýká se práv, která jim umožňují plnit kontrolní funkci vůči moci výkonné, a nezabraňuje ani výkonu jiných důležitých zákonem či Ústavou předepsaných práv, která formují obsah poslaneckého mandátu. Právo jednotlivých poslanců účastnit se meziparlamentních zahraničních styků na ústavní ani zákonné úrovni upraveno není a participaci na zahraniční spolupráci nelze (s ohledem na jeho ústavou předpokládané postavení představitele moci zákonodárné) považovat za stěžejní aspekt činnosti poslance.

28. Stěžovatelkám lze dát za pravdu, že jakožto členky výboru pro evropské záležitosti mohou mít pro adekvátní naplňování své funkce zvýšený zájem na tom účastnit se meziparlamentní spolupráce v rámci Evropské unie. Výbor pro evropské záležitosti je nepochybně nadán některými důležitými pravomocemi souvisejícími s projednáváním záležitostí Evropské unie, které jsou v zákonné rovině provedením ústavního požadavku čl. 10b odst. 2 Ústavy. Citovaný článek dává komorám Parlamentu pravomoc vyjadřovat se na základě informací od vlády k připravovaným rozhodnutím mezinárodní organizace nebo instituce uvedené v čl. 10a Ústavy, a to způsobem, který stanoví jejich jednací řády. Ve vztahu k Poslanecké sněmovně je prováděcí zákonná úprava zakotvena v § 109a a násl. jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Ta upravuje proces, jakým vláda předkládá Poslanecké sněmovně a jejímu výboru pro evropské záležitosti k projednání návrhy právních aktů a jiných dokumentů Evropské unie, stanoví povinnost vlády konzultovat s výborem české personální nominace do orgánů Evropské unie a upravuje další pravomoci Poslanecké sněmovny při kontrole evropské agendy, včetně žaloby ve věci porušení zásady subsidiarity.

29. Takto definované pravomoci Poslanecké sněmovny, resp. jejího výboru pro evropské záležitosti, nemohou vést Ústavní soud k závěru o tom, že by nevysláním poslankyň, které jsou členkami tohoto výboru, na tuto konkrétní zahraniční cestu došlo k zásahu, jenž by byl ekvivalentní zabránění výkonu jejich funkce. Zmiňovaná úprava stanoví především informační povinnost vlády vůči Poslanecké sněmovně a kontrolní pravomoci Poslanecké sněmovny v evropských záležitostech. Fungování meziparlamentní diplomacie a uskutečňování zahraničních styků tato ustanovení neupravují. Nelze dovodit, že by v důsledku znemožnění účasti na uvedené zahraniční delegaci stěžovatelky nemohly vykonávat funkci z hlediska svého členství ve výboru pro evropské záležitosti a participace na naplňování jeho zákonných pravomocí.

30. Stěžovatelkám lze přisvědčit v tom, že v obecné rovině je meziparlamentní spolupráce na úrovni Evropské unie žádoucí a evropským právem předpokládaná. Smlouva o Evropské unii ostatně stanoví, že "vnitrostátní parlamenty aktivně přispívají k dobrému fungování Unie" také tím, že se podílejí "na meziparlamentní spolupráci mezi vnitrostátními parlamenty a Evropským parlamentem v souladu s Protokolem o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii" [čl. 12 písm. f) Smlouvy o Evropské unii]. Vysílání zahraničních delegací na jednání pořádané orgány Evropského parlamentu je nepochybně součástí naplňování této role vnitrostátních parlamentů, za které nese organizační výbor (s ohledem na jemu svěřené pravomoci) svou část odpovědnosti. Fungování meziparlamentní spolupráce je nicméně jevem komplexním a dlouhodobým, neschválení jedné zahraniční cesty vybraných poslankyň nelze považovat za natolik intenzivní zabránění účasti na této spolupráci, které by ve svém důsledku vedlo k narušení výkonu jejich mandátu.

31. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím o nevyslání stěžovatelek jako členek zahraniční delegace bylo dotčeno jejich základní právo na nerušený výkon veřejné funkce ani jiné ústavně zaručené právo, nemusel se zabývat tím, z jakých (politických, ekonomických či jiných) důvodů bylo takové rozhodnutí učiněno.

32. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím organizačního výboru Poslanecké sněmovny nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelek. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2026 Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu