Pl.ÚS 20/11

Rubrum

Návrh se odmítá.

Výrok

1. Ústavnímu soudu byl doručen dne 19. 4. 2011 návrh Obvodního soudu pro Prahu 5, zastoupeného předsedou senátu 11 C JUDr. Petrem Mouchou, na zrušení v záhlaví označených ustanovení právních předpisů.

2. Návrh byl předložen po přerušení řízení před obvodním soudem, v němž se žalobce domáhá po žalovaném - České republice - Městském státnímu zastupitelství v Praze, zaplacení části platu za měsíc leden 2011, vzniklého jako rozdíl mezi částkou, která by mu jako plat státního zástupce náležela podle zákona č. 201/1997 Sb., a částkou, která mu skutečně byla vyplacena podle téhož zákona, avšak ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Názor o oprávněnosti svého nároku na doplacení části platu žalobce dovozoval ze závěru, že čl. II zákona č. 425/2010 Sb., resp. § 3 odst. 3 a § 3a zákona č. 201/1997 Sb., je rozporný s ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně se jedná o specifické postavení státního zástupce mezi státními zaměstnanci, přičemž význam tohoto postavení je umocněn i tím, že platové poměry státních zástupců jsou upraveny zákonem a platové poměry jiných zaměstnanců státu prakticky výhradně nařízením vlády. Výše platu státního zástupce není uvedeným zákonem (stejně jako je tomu u soudců) státem individuálně určována, ale je dána určitými objektivními kritérii.

3. Důvody ke zrušení napadených ustanovení přejímá soud z podané žaloby a jejich rozpor s ústavním pořádkem shledává zejména v rozporu s principem nezávislosti výkonu funkce státních zástupců, s právem na nerušený výkon veřejné funkce, s principem pacta sunt servanda, s principem rovnosti, přiměřenosti, legitimního očekávání, požadavkem racionality právní normy, jakož i s principem obecnosti a předvídatelností práva.

4. Obvodní soud vyjadřuje názor, že existující rozpory s ústavním pořádkem, brání přiznání žalobou uplatněného nároku, proto řízení přerušil a předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu.

5. Ústavní soud předesílá, že problematikou platů státních zástupců se k návrhu téhož soudu zabýval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/10, ve které sice nebyla napadena totožná ustanovení upravující platové poměry státních zástupců, nicméně došlo na jejich základě shodně jako v nyní posuzované věci ke snížení platové základny státních zástupců. Oba návrhy tedy směřovaly proti úpravě platu státních zástupců, respektive k jejich provedené restrikci, a to ve srovnatelné výši, přičemž i důvody tvrzené protiústavnosti napadených ustanovení jsou téměř totožné. Byť se tak formálně vzato nejedná o věc rozsouzenou, lze závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10, s ohledem na jejich precedenční charakter v případě platů státních zástupců, plně vztáhnout i na nyní projednávaný návrh. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud dospěl mimo jiné k následujícím závěrům.

6. Jistě lze konstatovat, že jak z Ústavy, tak ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ale i ze samotné zásady rovnosti účastníků řízení a spravedlivého procesu plyne požadavek nezávislého výkonu funkce státního zástupce, a to v rámci soustavy státního zastupitelství, která jakožto zvláštní samostatný orgán sui generis plní ústavou a zákonem stanovený úkol vlastní pouze tomuto orgánu státní moci. Nicméně potencialita možného zásahu do výkonu funkce, ať již vedoucího státního zástupce či řadových státních zástupců, neumožňuje pohlížet na výkon funkce státního zástupce z hlediska nezávislosti výkonu funkce jako na výkon soudní moci. Proto také nelze dospět k závěru o ohrožení takové nezávislosti prostřednictvím zásahu do výše platu státního zástupce, jak tomu bylo již dříve konstatováno u soudců.

7. V oblasti rozpočtové a hospodářské politiky státu Ústavní soud dlouhodobě prokazuje vysokou míru zdrženlivosti. Na problematiku posouzení ústavnosti platové restrikce státních zaměstnanců nelze nahlížet optikou přísnější než na další opatření hospodářské politiky, např. daňové nástroje.

8. K úvaze nakolik lze státní zástupce považovat za jedinou, resp. svévolně a iracionálně zvolenou skupinu státních zaměstnanců, jíž se měla dotknout platová restrikce, konstatuje Ústavní soud, že zákon č. 418/2009 Sb. stíhá obdobným snížením platů (platové základny) o 4 % nejen státní zástupce, nýbrž řadu dalších představitelů státní moci (...). Proto je nutno uzavřít, že státní zástupci nejsou skupinou, na niž by zákonodárce individuálně a iracionálně cílil.

9. Z uvedeného nelze shledat ani libovůli zákonodárce, neboť z materie opakovaně projednávané Ústavním soudem v oblasti hospodářských opatření ve formě zákona, i z obecně známých informací z činnosti vlády a parlamentu, je zřejmé, že záměrem politické reprezentace bylo a je snižovat výdaje státního rozpočtu v mnoha oblastech, a to včetně široké skupiny státních zaměstnanců. Tento záměr je realizován v mnoha krocích již po dobu několika let, proto i napadené ustanovení nelze hodnotit jako jednotlivý svévolný zásah vůči skupině státních zástupců, nýbrž v kontextu řady dalších ekonomických opatření, které probíhaly a probíhají.

10. Ústavní soud tedy neshledal, při své zdrženlivosti hodnotit celkové platové poměry státních zaměstnanců (představitelů státní moci), které jsou vždy výrazem politické vůle a hospodářské situace státu, že by zákonodárce vykročil z mezí racionálního rozhodování natolik intenzivním způsobem, že by se zvláště profesní skupina státních zástupců stala skupinou platově znevýhodněnou (ve výsledku podhodnocenou). Výsledný stav platové úrovně státních zástupců nepředstavuje iracionální nivelizaci platových poměrů odlišných skupin státních zaměstnanců, a tedy ani porušení principu rovnosti v tom aspektu, který žádá provázet racionálně odlišné postavení státních zástupců (ve světle výše uvedeného oproti jiným skupinám státních zaměstnanců) určitou vyšší platovou úrovní. V nyní projednávané věci nelze v žádném ohledu hovořit o ústavní nerovnosti, resp. nerovnosti před zákonem. Pro úplnost nutno dodat, že v případě eventuálního založení derogačního výroku Ústavního soudu právě na argumentu neakcesorické nerovnosti, který by označil zákonodárcem zvolenou skupinu 4 800 představitelů státu (včetně soudců) za oběť legislativní svévole, by nosné důvody takového nálezu nutně musely dopadnout i na další dotčené skupiny představitelů státu (nota bene včetně poslanců a senátorů Parlamentu a řady dalších dle § 1 zákona č. 236/1995 Sb.).

11. Nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 lze shrnout tak, že na platovou restrikci státních zástupců prizmatem jejich nezávislosti nedopadají (bez dalšího) závěry vyslovené Ústavním soudem v případě platových restrikcí soudců obecných soudů a že snížení platové základny o čtyři procenta postihující nejenom státní zástupce, ale i další představitele státní moci, nelze rovněž považovat za rozporné s ústavním pořádkem.

12. Za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 napadl opětovně - a v podstatě ze stejných důvodů - právní úpravu, na jejímž základě byla (o srovnatelnou částku) snížena platová základna při odměňování státních zástupců, Ústavní soud konstatuje, že materiálně byly veškeré námitky artikulované v projednávaném návrhu již meritorně posouzeny, přičemž disproporce mezi předchozí a napadenou právní úpravou nepředstavuje natolik relevantní posun, jenž by mohl vést k nutnosti přehodnocovat právní závěry přijaté v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10.

13. Ústavnímu soudu proto nezbylo než hodnotit projednávaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.

14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nevyzýval navrhovatele ke změně petitu (jelikož v mezidobí bylo napadené ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 201/1997 Sb. novelizováno), neboť ani na základě této případné změny by Ústavní soud nemohl posoudit projednávaný návrh odlišně.

Odůvodnění

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové k usnesení pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/11