Pl.ÚS 37/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně (soudce zpravodaje), Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti JUDr. Lenky Vislocké, zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. října 2024 č. j. Konf 15/2023-44, za účasti zvláštního senátu, jako účastníka řízení, a 1. Obvodního soudu pro Prahu 10, 2. Mgr. et Bc. Petry Synek Vislocké a 3. JUDr. Ondřeje Vislockého, zastoupených JUDr. Martinem Karešem, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, 4. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, a 5. obchodní společnosti Linke spol. s r. o., sídlem Schöfflerova 2013/33, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhala vydání nemovitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Obvodní soud její žalobu rozsudkem ze dne 13. 7. 1993 č. j. 16 C 82/92-24 zamítl. Tento rozsudek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudkem ze dne 10. 7. 1995 č. j. 19 Co 561/93-59.

3. Později se stěžovatelka domáhala vydání stejných nemovitých věcí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha rozhodlo (rozhodnutí ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/93), že (mimo jiné) stěžovatelka není vlastnicí těchto nemovitých věcí. Proti tomuto rozhodnutí podala dne 10. 5. 2004 stěžovatelka žalobu, načež obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2006 č. j. 11 C 125/2004-105 (ve spojení s usnesením ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 C 125/2004-143) a městský soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 a dále obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2008 č. j. 11 C 125/2004-249 a městský soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2010 č. j. 24 Co 338/2008-319 rozhodly, že stěžovatelka je spoluvlastnicí těchto nemovitých věcí. Tím bylo zcela nahrazeno výše uvedené správní rozhodnutí pozemkového úřadu. Podaná dovolání Nejvyšší soud zčásti zamítl a zčásti odmítl (rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 č. j. 28 Cdo 477/2011-391), resp. odmítl (usnesením ze dne 3. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 2353/2010-374).

4. Následně čtvrtý vedlejší účastník podal žalobu pro zmatečnost, a to mimo jiné z důvodu uvedeného v § 229 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tuto žalobu obvodní soud zamítl usneseními ze dne 10. 10. 2012 č. j. 11 C 125/2004-497 a č. j. 11 C 125/2004-504 s tím, že nejde o totožnou věc, a není tak dána překážka věci rozhodnuté. Stejného názoru byl i městský soud (usnesení ze dne 20. 2. 2013 č. j. 24 Co 321, 322/2012-565) a Nejvyšší soud (usnesení ze dne 28. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 2791/2013-644).

5. Na základě ústavní stížnosti čtvrtého vedlejšího účastníka Ústavní soud rozhodnutí uvedená v bodě 4 zrušil nálezem ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3567/14 (N 239/83 SbNU 717). V odůvodnění tohoto nálezu podrobně vysvětlil, proč se za daných procesních okolností s názorem obecných soudů, že není dána překážka věci rozhodnuté, neztotožnil a naopak shodně s čtvrtým vedlejším účastníkem dovodil, že pravomocné rozhodnutí v restitučním sporu o určení vlastnického práva v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích podle něj představuje překážku věci rozhodnuté pro řízení o vydání týchž nemovitých věcí podle zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že o věci samé rozhodl civilní soud (podle zákona o mimosoudních rehabilitacích) a poté o ní znovu rozhodoval pozemkový úřad (podle zákona o půdě, Ústavní soud současně konstatoval, že se zde stala spornou otázka pravomoci, a považoval za pochybení, že nebyla vyřešena postupem předpokládaným zákonem č. 131/2002 Sb.

6. Poté podal obvodní soud návrh na zahájení řízení o kompetenčním konfliktu, zvláštní senát usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. Konf 20/2017-35 odmítl (ve stručnosti řečeno) jako předčasný.

7. Usnesením obvodního soudu ze dne 13. 7. 2021 č. j. 11 C 125/2004-875 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 28. 4. 2022 č. j. 29 Co 486/2021-925 v rozsahu napadeném žalobou pro zmatečnost byly pak zrušeny výše uvedené rozsudky (sub 3) obvodního a městského soudu, neboť soudy - s respektem k nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 - uzavřely, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto a byl tak naplněn zmatečnostní důvod uvedený v § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

8. Následně obvodní soud podal návrh na rozhodnutí o kompetenčním sporu, který zvláštní senát ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve spojení s § 4 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů]. V jeho odůvodnění zvláštní senát konstatoval, že aktuálně zde existuje pravomocné rozhodnutí civilního soudu vydané podle části třetí o. s. ř. a pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, proti kterému však byla podána žaloba podle části páté o. s. ř., a že by mohl zasáhnout, jestliže by pozemkový úřad podal návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu, jelikož by si osoboval pravomoc vydat v této věci rozhodnutí, a současně by měl za to, že by rozhodoval o téže věci. Nyní však civilní soud podle části třetí o. s. ř. ani pozemkový úřad o své pravomoci nepochybovaly a věc meritorně posoudily a pravomoc civilního soudu (který rozhodoval v řízení podle části třetí o. s. ř.) zpochybňuje až civilní soud v řízení podle části páté o. s. ř. V takovém případě však překážka věci pravomocně rozhodnuté (dovozená soudem se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3567/14) představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 159a odst. 4, § 104 odst. 1 o. s. ř.), a soud je povinen řízení zastavit; zhojit opomenutí orgánu výkonné moci spočívající v nepodání návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu v tomto stadiu řízení soud nemůže. Zvláštní senát se zabýval i ústavněprávními aspekty věci. Odmítl, že by došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), pokud by obvodní soud řízení (podle části páté o. s. ř.) zastavil, neboť stěžovatelčina věc byla meritorně posouzena a rozhodnuta soudem. Neshledal ani, že by rozhodnutí vydaná v řízení podle části třetí o. s. ř. představovala nicotný akt. Zvláštní senát se naopak do jisté míry nepřímo distancoval od právního názoru nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14, když výslovně uvedl, že se nevyjadřuje k tomu, zda se s ním ztotožňuje. S ohledem na to, že byl nucen návrh na zahájení řízení odmítnout bez věcného posouzení, považoval to za nadbytečné.

9. Obvodní soud tak musí znovu rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 3. 3. 2004, kterou stěžovatelka podala dne 10. 5. 2004, a to v rozsahu, kterého se týkalo zrušení rozhodnutí ve zmatečnostním řízení. Podle aplikace infoSoud je řízení t. č. přerušeno.

II. Stěžovatelčina argumentace

10. Stěžovatelka argumentuje, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 uložil obecným soudům podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu, a vytýká zvláštnímu senátu, že tento názor nerespektoval, jestliže návrh odmítl. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je právní názor vyslovený v odůvodnění kasačního nálezu pro obecné soudy závazný [např. nález ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12 (N 155/70 SbNU 431)], a podle které jsou-li možné dvě intepretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti, je třeba zvolit prvně uvedenou [např. nález ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12 (N 155/70 SbNU 431)], stěžovatelka namítá, že zvláštní senát nebyl oprávněn rozhodnout, že v dané věci takový návrh podat nelze, uvedl-li Ústavní soud, že takový návrh měl být podán.

III. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení

11. Soudce zpravodaj si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený zvláštním senátem pod sp. zn. Konf 15/2023 a vyzval účastníka i vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

12. Účastník řízení uvedl, že senát 11 C nebyl stranou kompetenčního sporu ani účastníkem řízení ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou, a návrh tak nebyl podán osobou oprávněnou podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. K poukazu stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 3567/14 uvedl, že Ústavní soud v něm nevyslovil závazný právní názor, že by byl uvedený senát povinen podat takový návrh, či dokonce že by byl "projednatelný". Dále shrnul své úvahy obsažené v napadeném usnesení a upozornil, že na ně stěžovatelka v ústavní stížnosti nereaguje, načež uzavřel, že svou rozhodovací činnost uplatnil v mezích a způsobem, které zákon stanoví, a při dodržení ústavních principů. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítnout.

13. První vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, neboť nejde o kompetenční spor ve smyslu § 1 zákona č. 131/2002 Sb. a on není k podání návrhu aktivně legitimován podle § 3 odst. 2 téhož zákona. I v dalším se ztotožnil se závěry zvláštního senátu, odmítl, že by mu Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3567/14 uložil povinnost předložit věc zvláštnímu senátu, pouze konstatoval, že v tehdejší procesní situaci měl být příslušný návrh podán, ale nestalo se tak. Tento požadavek podle prvního vedlejšího účastníka není přenositelný do nynější fáze řízení, a zvláštní senát podle jeho názoru čl. 89 odst. 2 Ústavy neporušil.

14. Druhá vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastník uvedli, že se ztotožňují s argumentací a důvody uvedenými v ústavní stížnosti, a navrhují napadené usnesení zrušit.

15. Čtvrtý vedlejší účastník vyjádřil názor, že z ústavní stížnosti není patrno, do kterého základního práva mělo být zasaženo, a tedy že stěžovatelka očekává přezkum napadeného usnesení z hlediska jeho zákonnosti. Zmínila procesní vývoj této kauzy s tím, že na jejím konci zde nestojí vedle sebe správní a soudní rozhodnutí, ale probíhá nové řízení u civilního soudu (roz. podle části páté o. s. ř.). Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 pouze deklaroval, že měl být postup podle zákona č. 131/2002 Sb. využit, a neústavnost postupu zvláštního senátu nelze vyvodit z toho, že se neztotožnil se stěžovatelčinou interpretací. Její nároky byly posouzeny v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. i zákona č. 229/1991 Sb. a v navazujících řízeních o opravných prostředcích, a tudíž právo na soudní ochranu porušeno nebylo. Dále se čtvrtý vedlejší účastník plně ztotožnil s názorem zvláštního senátu, že nejde o kompetenční spor ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb., a upozornil, že kdyby zvláštní senát věc projednal a rozhodl, překročil by své kompetence. Poukázala i na to, že změna právního názoru, o kterou stěžovatelka usiluje, by znamenala porušení principu právní jistoty. Navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

16. Pátá vedlejší účastnice se ztotožnila s názorem zvláštního senátu, podle něhož obvodní soud nebyl legitimován k podání návrhu. Stejně tak měla za to, že Ústavní soud povinnost obvodnímu soudu podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu neuložil, a tudíž se zvláštní senát od názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 neodchýlil. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.

17. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření MUDr. Radomíře Vágnerové a MUDr. Aleně Holubové s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít za to, že se postavení vedlejších účastnic v daném řízení vzdaly. Jmenované se k ústavní stížnosti nevyjádřily a Ústavní soud již s nimi jako vedlejšími účastnicemi řízení nejednal.

IV. Stěžovatelčina replika

18. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků stěžovatelce k případné replice. V ní stěžovatelka v souvislosti s vyjádřením účastníka konstatuje, že spatřoval-li Ústavní soud možnost vzniku kompetenčního sporu, nemůže zvláštní senát dovozovat, že taková možnost nemůže nastat. S poukazem na judikaturu a odbornou literaturu se stěžovatelka podrobně zabývá otázkou kasačního nálezu Ústavního soudu a interpretací zvláštního senátu označuje za odmítnutí spravedlnosti.

19. V souvislosti s vyjádřením prvního vedlejšího účastníka stěžovatelka položila otázku, zda a do jaké míry může v právním státě tento vedlejší účastník brojit proti vlastnímu postupu, a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se vázanosti soudu předchozím právním názorem [např. ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22 (N 103/118 SbNU 276)] označila takový postup za ústavní. Dále uvedla, že zvláštní senát, shledal-li nedostatečnost odůvodnění nálezu III. ÚS 3567/14, fakticky ho přezkoumával, což je ústavně nepřípustné, důsledkem čehož je denegatio iustitiae.

20. K vyjádření čtvrtého vedlejšího účastníka, konkrétně té části, kde poukazuje na princip právní jistoty, stěžovatelka uvedla, že tento požadavek je zde i k její ochraně a že až do doby, než se otázka kompetence stala spornou, mohla očekávat, že zamítnutí žaloby podle zákona č. 87/1991 Sb. nevylučuje rozhodnutí podle zákona č. 229/1991 Sb. Současně vyslovuje názor, že takový postup je možný, neboť Ústavní soud souběžné rozhodování připustil např. v nálezu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653). Poukazuje i na usnesení ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 199/13 týkající se překážky věci rozhodnuté.

21. K vyjádření páté vedlejší účastnice stěžovatelka uvedla, že závěry Ústavního soudu neplatí jen ve prospěch této vedlejší účastnice, ale i v její prospěch, a tedy nebude-li dodržen postup podle zákona č. 131/2002 Sb., budou porušena i její (stěžovatelčina) základní práva.

V. Procesní předpoklady řízení

22. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti stěžovatelky. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána oprávněnou navrhovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené usnesení vydáno. Zároveň není nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přestože napadené usnesení zvláštního senátu není konečným rozhodnutím ve věci stěžovatelkou uplatněného nároku. Toto usnesení, proti němuž nelze uplatnit opravné prostředky (§ 5 odst. 4 zákona č. 131/2002 Sb.), je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Uzavírá se jím totiž určitá část řízení, v níž výlučně může být závazně posouzena otázka existence kompetenčního sporu, a je-li dán, pak také otázka věcné příslušnosti soudu nebo správního orgánu [srov. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 33/18 (N 205/97 SbNU 195), body 26 až 30]. Ústavní stížnost byla rovněž podána včas (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka je zastoupena advokátem na základě zvláštní plné moci (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

23. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

24. Ústavní stížností je napadeno usnesení zvláštního senátu, podle něhož navrhovatel - senát 11 C obvodního soudu, jenž rozhoduje o restitučním nároku stěžovatelky v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř., není oprávněnou osobou k podání návrhu podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. na zahájení řízení o kompetenčním sporu, neboť mezi ním a senátem 16 C téhož soudu, který již rozhodl v řízení podle části třetí o. s. ř., kompetenční konflikt neexistuje - v daném stadiu řízení jeho stranami nejsou orgán výkonné moci na straně jedné a civilní soud na straně druhé.

25. Ústavní soud nemá, co by zvláštnímu senátu mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Své právní úvahy, jejichž předmětem byl výklad zákona č. 131/2002 Sb., srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení předestřel v odůvodnění napadeného usnesení, a stěžovatelka se proti nim samotným argumentačně nevymezuje. Nepředkládá tudíž žádnou interpretační variantu uvedeného předpisu, jež by mohla konkurovat názoru zvláštního senátu vyslovenému v napadeném usnesení a kterou by bylo třeba v souladu s judikaturou upřednostnit jako ústavně konformní. Stěžovatelčin poukaz např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3042/12 tak není případný.

26. Zpochybňuje-li stěžovatelka právní názor zvláštního senátu prostřednictvím námitky vadné interpretace závěrů obsažených v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14, Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že právní názor, jehož se stěžovatelka dovolává, nebyl důvodem kasačního zásahu do rozhodování obecných soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost, tím bylo neústavní posouzení otázky rei iudicatae; nešlo tudíž o tzv. nosný důvod rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 19. 3. 2003 Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)].

27. Z výše uvedeného plyne, že vytýkané pochybení se v daném případě mohlo teoreticky týkat jen orgánu výkonné moci (pozemkového úřadu), avšak podáním žaloby podle části páté o. s. ř., kdy by měl věc znovu projednat a rozhodnout (opět) civilní soud, kolize pravomocí ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. (tj. mezi soudem a orgánem moci výkonné) pominula, a zhojit je prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu není možné. Ústavní soud shrnuje, že zvláštní senát řádně vysvětlil, že stěžovatelkou zastávaný postup by byl contra legem, resp. proč nález sp. zn. III. ÚS 3567/14 jiným způsobem interpretovat nelze.

28. Zvláštní senát se rovněž náležitě vypořádal s námitkou stěžovatelky, podle které neprojednání návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu má vést k odmítnutí spravedlnosti, jakož i s její námitkou nicotnosti pravomocných rozhodnutí vydaných v řízení podle části třetí (body 31 a 32 napadeného usnesení). Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Nemůže nic vytknout ani obvodnímu soudu, že podal návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu (byť se ve svém vyjádření ztotožnil se zvláštním senátem), neboť z hlediska procesního šlo o složitou věc, a mohla tak důvodně panovat nejistota, jak otázku "projednatelnosti" takového návrhu zvláštní senát posoudí (a to s ohledem nejen na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3567/14, ale i již zmíněné usnesení č. j. Konf 20/2017-35 či dosavadní judikaturu, např. usnesení ze dne 4. 5. 2022 č. j. Konf 20/2021-7, od něhož zvláštní senát posuzovanou věc odlišil). Na posouzení otázky rei iudicatae napadené usnesení nespočívá, a tudíž ani námitky v tomto ohledu vznesené nejsou případné.

29. Zpochybňuje-li stěžovatelka právní názor o překážce věci rozhodnuté, bude tuto námitku moci uplatnit proti rozhodnutím vzešlým z nového rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu (bod 9).

VII. Závěr

30. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí II. Stěžovatelčina argumentace III. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení IV. Stěžovatelčina replika V. Procesní předpoklady řízení VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti VII. Závěr Poučení: