Pl.ÚS 9/17

Rubrum

Před podáním ústavní stížnosti proti tvrzenému zásahu prezidenta republiky spocívajícímu v jeho výrocích, jimiž pro veřejnost komentoval určité trestní řízení a postup soudů v tomto řízení, musí stěžovatel vyčerpat jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, jimiž disponuje. Může jít jak o prostředky ochrany pořadem práva podle občanského soudního řádu, mají-li uvedené výroky soukromou povahu, tak o prostředky ochrany podle soudního řádu správního, lze-li výroky považovat za nezákonný zásah správního orgánu.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti MUDr. Davida Ratha, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1 - Staré Město, Valentinská 56/11, proti jinému zásahu spočívajícímu ve výrocích prezidenta republiky učiněných v souvislosti s probíhajícím trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížnost se odmítá.

Poučení

I 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí jednotlivé výroky prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana, CSc., kterými mělo podle jeho názoru dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Jde zejména o tyto výroky: ze dne 18. 1. 2017 (v rámci projevu prezidenta při jmenování nových soudců na Pražském hradě) "Někdy i my, právní laici, stojíme v němém úžasu před některými rozhodnutími, jako například teď, pane ministře, v kauze Rath... A skoro se mi zdá, aniž bych se vměšoval do soudního rozhodnutí, že když u někoho najdeme v krabici od vína šest nebo sedm miliónů korun, jsou diskuse o jeho vině či nevině poněkud nepatřičné." ze dne 24. 1. 2017 (v rámci setkání s občany v Třemošné při oficiální návštěvě Plzeňského kraje) "Ten právě teď v kauze Rath podává stížnost pro porušení zákona. Protože, jak víte, jeden soudce dospěl k názoru, že odposlechy nejsou věrohodné nebo nebyly povoleny legálně. Takže tam, kde se (obžalovaní) radují, jaké úplatky dostali, tak to nelze použít jako důkazní materiál." "I prezident má právo podat kárnou žalobu v případě, že soudce pochybí. Já nevylučuji, že právě v této kauze této kárné žaloby využiji." ze dne 26. 1. 2017 (v rámci rozhovoru pro Český rozhlas) "Lidé, kteří mě kritizují, vůbec netuší, že pravomoc kárné žaloby prezidenta je zakotvena v Ústavě České republiky. Blbečci, kteří neznají Ústavu, mě nezajímají. Jinak nechám propuknout stížnost pro porušení zákona, kterou podává ministr spravedlnosti Robert Pelikán v podstatě s naprosto stejnou motivací, jakou by byla moje motivace pro kárnou žalobu." ze dne 6. 2. 2017 (v rámci odpovědi na dotaz čtenáře Parlamentních listů) "Závidím vám vaši fanatickou a neobjektivní podporu dr. Ratha, která ignoruje i taková fakta, že šlo o krabici na šest lahví vína, a nikoli na jednu lahev vína. Nicméně moje uvažovaná stížnost na soudce se této krabice vůbec netýká. Týká se toho, že když soudce dostane ať už od státního žalobce, nebo policie žádost o odposlech příslušné osoby a tuto žádost pouze přepíše, tak se dopouští přestupku. Za druhé, že když udělá slohové cvičení a tutéž žádost přepíše jinými slovy a větami, tak je všechno v pořádku. V tom vidím nesouhlas a v tom souhlasím i s ministrem spravedlnosti Pelikánem, který podal v této věci stížnost pro porušení zákona." ze dne 16. 2. 2017 (v rámci oficiálního setkání s občany Jaroměře) "Pokud jde o to, že jsou u nás nízké tresty, tak je to ještě horší, než si myslíte. Podle platných pravidel, když se ve vězení chováte slušně, tak můžete po polovině sazby odejít. Čili chceme-li dosáhnout toho, aby lidé vnímali vězení jako zastrašující aktivitu, tak musíme odstranit toto pravidlo. Nemám nic proti tomu, aby za slušné chování byli lidé přemístěni do vězení s nižším typem ostrahy, to je v naprostém pořádku. Ale jsem-li odsouzen jako jistý David Rath, nebudu propuštěn kvůli soudním obstrukcím, ale odsedím si osm a půl roku." II 2. Podle stěžovatele by Ústavní soud měl v nálezu vyslovit, že uvedené výroky porušily ústavní zásady podle čl. 2 odst. 3, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a porušily jeho práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

3. Stěžovatel také navrhuje, aby Ústavní soud zakázal prezidentovi republiky pokračovat v porušování jeho práv dalšími výroky či jinými zásahy ohrožujícími nezávislost a nestrannost soudců rozhodujících v trestní věci stěžovatele a aby Ústavní soud zakázal prezidentovi republiky pokračovat v porušování jeho práva být považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Stěžovatel dále podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhuje, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal přednostně a in eventum aby podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu uložil prezidentu republiky předběžným opatřením, aby nepokračoval v zásazích do jeho ústavně zaručených práv až do doby meritorního posouzení ústavní stížnosti.

4. Stěžovatel namítá, že z uvedených výroků jednoznačně vyplývá, že prezident republiky je připraven v souvislosti s trestní věcí stěžovatele využít své Ústavou svěřené pravomoci, včetně hrozby kárného postihu soudce činného v této věci. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 1965/15) a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), konkrétně např. na rozsudky ve věcech Allenet de Ribemont proti Francii ze dne 10. 2. 1995 č. 15175/89, Borovský proti Slovensku ze dne 2. 6. 2009 č. 24528/02 či Khuzin a další proti Rusku ze dne 23. 10. 2008 č. 13470/02, z níž vyplývá, že vyjádření příslušníků orgánů činných v trestním řízení a dalších veřejných činitelů mohou představovat porušení principu presumpce neviny, jestliže předjímají vinu osoby, proti níž se vede trestní řízení, jež doposud nebylo pravomocně skončeno. Podle stěžovatele je třeba stejným způsobem nahlížet na výše uvedené výroky prezidenta republiky ze dne 18. 1. 2017 a ze dne 24. 1. 2017.

5. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a ESLP vymezující podmínky pro posuzování nezávislosti a nestrannosti soudu. Svou argumentaci opírá zejména o rozsudek ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012 č. 42856/06, v němž bylo konstatováno, že vyjádření ministra kultury a dalších politiků namířená proti soudcům rozhodujícím v předmětné věci byla způsobilá založit důvodnou pochybnost o nezávislosti a nestrannosti soudů, tudíž předmětné řízení, jako celek, nenaplnilo požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na podobnost skutkových okolností uvedeného případu se skutkovými okolnostmi případu svého. Stěžovatel je přesvědčen, že případné podání kárné žaloby na soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Pavla Zelenku, o němž se v některých výše uvedených výrocích zmiňoval prezident republiky, by mělo potenciál odradit soudce rozhodující v jeho trestní věci od hodnocení skutkového stavu a přijetí právních závěrů, které budou v rozporu s obžalobou a s veřejně prezentovanými názory prezidenta republiky. III 6. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek řízení a v tomto směru shledal, že jde o nepřípustný návrh.

7. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pravomoc Ústavního soudu je tedy vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž event. protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky, resp. již není možná náprava jiným způsobem.

8. Stávající koncepce řízení o ústavní stížnosti je totiž založena na tom, že představuje subsidiární procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže proto nahrazovat jejich činnost. Jeho úkolem je v souladu s čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a nikoliv tzv. běžné zákonnosti, resp. protiprávnosti. Takto nazíráno je nezbytnou podmínkou řízení, která musí být před podáním ústavní stížnosti splněna, vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

9. Jedinou výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, případně v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Nic takového však stěžovatel netvrdí a ani sám Ústavní soud se nedomnívá, že význam daného případu jakkoliv významněji přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

10. V každém případě totiž platí, že ústavní stížnost nemá být podávána z důvodu "procesní opatrnosti", nýbrž teprve tehdy, nemůže-li se stěžovatel reálně domoci ochrany svých práv u ostatních orgánů veřejné moci, zejména soudů. Postavení Ústavního soudu tak lze obrazně přirovnat k "záchranné brzdě", kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící újmy, tedy k porušení ústavních práv. Řízení o ústavní stížnosti však není a ani být nemůže pomyslnou "zkratkou", kterou by bylo možno obcházet řízení, již vedená (resp. která mohou být vedena k návrhu stěžovatele) jinými orgány veřejné moci.

11. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum (viz např. M. Sachs, Verfassunsprozessrecht, 4. vyd., Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, st. 161). Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, že řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve [usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], "na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí." 12. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je možné podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jelikož není sporu o tom (netvrdí to ani stěžovatel), že předmětné výroky prezidenta republiky nepředstavují a ani představovat nemohou žádné rozhodnutí, a to ani v materiálním smyslu, jelikož nejde o vrchnostenský akt státního orgánu, který by zasahoval do právní sféry stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/17 ze dne 7. 11. 2017), nýbrž jedná se o tzv. zásahovou ústavní stížnost, u níž by Ústavní soud - v případě jejímu vyhovění - mohl zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

13. S ohledem na povahu tvrzeného zásahu prezidenta republiky je ovšem zcela zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti mohl stěžovatel vyčerpat jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, jimiž disponuje. Je přitom především na jeho vlastní úvaze, které z nich by použil a v tomto směru Ústavní soud není oprávněn jej jakkoliv "navádět".

14. Proto pouze připomíná, že považuje-li stěžovatel předmětné výroky prezidenta republiky za soukromé (tzn. neučiněné v přímé souvislosti s výkonem této ústavní funkce), pak bylo namístě využít prostředků ochrany pořadem práva podle občanského soudního řádu, jelikož stěžovatel má jako každý, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 občanského zákoníku). Teprve po pravomocném rozhodnutí soudu, tedy když by stěžovatel marně vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, by eventuálně připadalo v úvahu podání ústavní stížnosti. Obdobné platí, považoval-li by stěžovatel předmětné výroky prezidenta republiky nikoliv za jeho názor vyslovovaný "soukromou osobou", nýbrž za nezákonný zásah správního orgánu. V tomto případě totiž bylo namístě před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany podle soudního řádu správního, které jsou v jeho dispozici (§ 82 a násl.). Konečně pokud má stěžovatel skutečně obavu z toho, že by předmětné výroky mohly ovlivnit nezávislé a nestranné rozhodování soudů v jeho trestní věci, je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel má i nadále k dispozici všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, které mu poskytuje trestní řád, přičemž (případné) pravomocné odsuzující trestní rozhodnutí je rovněž přezkoumatelné Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

15. Souhrnně řečeno, je pouze na stěžovateli samotném, jaké (a pokud vůbec) možnosti svojí procesní ochrany případně využije, přičemž však ve všech uvedených případech by tyto prostředky vedly k vydání konečných soudních rozhodnutí, která teprve by mohla být způsobilá přezkumu Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Pokud ovšem stěžovatel napadl předmětné výroky prezidenta republiky ústavní stížností již nyní, učinil tak předčasně, jelikož nerespektoval shora popsaný princip subsidiarity a obecným soudům neumožnil, aby (případně) samy poskytly ochranu jeho právům v intencích čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva pod ochranou soudní moci, tzn. tato ochrana není doménou pouze Ústavního soudu.

16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu a v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. c) a čl. 1 odst. 2 písm. a) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (publikovaného jako Sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb.) jako nepřípustná odmítnuta.

17. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledal naléhavost věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, a proto věc přednostně neprojednal.

Rubrum

I II III Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka k usnesení sp. zn. Pl. ÚS 9/17